Formy - aneb O hledání a nehledání


Tomáš Vodrážka


Motto: Klid je nejvyšší stav!
(František Drtikol)

Člověk neustále něco hledá. Hledá, hledá, a když najde, zase to ztrácí a hledá dál.... Občas ani neví, co vlastně hledá, má o tom jen nějaké svoje představy. Avšak i nic je představa. Proč to vůbec dělá? Po něčem touží, něco chce. "Vznik utrpení", jak se píše ve Slově Buddhově. Někdo by řekl: Proč utrpení? Některé pocity, např. při naplnění touhy, jsou přeci krásné, cítím se při tom šťastný. Ale to dlouho nevydrží. Za chvíli přijde nová touha a štěstí pomine. Potom se člověk opět snaží ji dosáhnout, a když se mu to povede, přichází další. Po ní další a zase další. Tak se člověk honí za pomíjivostí.

Od okamžiku, kdy už prohlédne, že je to utrpení, začne nechtít toto utrpení a hledat pravdu. Pořád je to ale hledání něčeho. Něčeho konkrétního - nějaké formy.

Po čase začne nechtít hledání. Jinými slovy: chtít nehledání. Jenomže pořád něco chce, stále se jedná o chtění. Představuje si dokonce, jak to vypadá - to nehledání....

Pocity zažívané na této cestě při vnorech si hned přiřadí k tomu nehledání a hledá tyto pocity, snaží se o jejich znovunavození. Stále tomu přiřazuje nějakou formu. Pak mu to dojde a začne formu popírat, nechtít jí, bránit se jí, koukat se na ni skrz prsty. Ale tím se jí nezbaví. To je jako by chtěl vymazat soubor na harddisku a nevěděl, jak se jmenuje, ani kde ho najde.

Formu je nutno poznat. Jakmile ji pozná, forma se rozpustí. To samé platí o hledání. Nejde ho prostě nechtít, přestat s ním, ale je nutné poznat, co to je, a jak to vzniká, jaké tomu dává podmínky. Když totiž zažije nějaký stav, třeba ono nechtění, nejde ho potom dosáhnout tím, že bude nechtění chtít, hledat ho. Ono přišlo samo, on ho nedosáhl, jen nastolil takové podmínky, aby přijít mohlo. Např. jako pocit nasycenosti: Nemůžete ho dosáhnout tak, že o něj budete nějak usilovat. Stačí jen nastolit podmínky (najíst se) a rázem jste nasyceni. A právě to je to bdění. Člověk poznává, co k čemu vede, co je co. Poznává příčinu a následek, nic se neděje samo o sobě, bez příčinnosti a souvislostí. Vše z něčeho vyplývá (Vše je od něčeho odvislé). Když pak pozná, z čeho "vyplývá" klid, a jaké má nastolit podmínky, klid už přijde sám. Člověk je vlastně sám klidem, jen jeho osobnost (ego a roztěkaná mysl) ho zaslepují, aby viděl skutečnost. Stačí to poznat, pozorovat.... Jakmile na to začneme tlačit, chtít něco měnit, tak je to opět projev ega. Stačí však opravdu jen pozorovat, poznat to.

Ty začátky, kdy člověk "bloudí", nejsou špatné, jsou nezbytné, jsou součástí cesty. Musíme poznat utrpení, bez toho nejde jít dál. Jakmile to pochopíme, je téměř vyhráno. Formy si totiž člověk vytváří sám. A právě formy jsou vlastně našimi pouty. Jde tedy pouze o to poznat sám sebe. Pak člověk zjistí, že nemůže dosáhnout klidu. Nelze ho najít. On jím musí být. Nastolit podmínky a klid je tu. Ztotožnit (identifikovat) se s ním, rozpustit se v něm! Není to nic nadpřirozeného, ale právě naopak - je to naše přirozenost.



© Tomáš Vodrážka