Dál už cvičit nemusíš
Jan Lípa


MOTTO:
"Nezapomeň, že když to dostaneš nad hlavu, že už nemusíš cvičit. Nemusíš, rozumíš? Potom je - mlčí - potom - no, je hotovo! Nedá se to popsat, prostě k tomu nejsou slova..."
Evžen Štekl, 11.11.1996.



Zvolna se rozšiřují řady následovníků Učení Fráni Drtikola, jejichž zkušenost se dá označit slovem osvícení. Ukazuje se postupně také obecnější platnost článku napsaného pro jednoho z nich 7.10.2011. Zajímá Vás, jak si zjednodušit cestu? Přečtěte si jej tedy...
Aby byl duchovní postup zaručený, je třeba vzít duchovní cestu vážně. Nikdo to za vás neudělá a udělat ani nemůže. Je to pouze na vás samotných. Člověk se musí zvnitřnit. Vzdát se okolního, vnějšího světa, nalézt jej v sobě, v nitru. Během let jsem se však přesvědčil o tom, že termín "vzít duchovní cestu vážně" nebere mnoho lidí zas tak úplně vážně. Duchovní cesta není něco, o čem by se dalo jen vyprávět nebo přemýšlet. Ta se musí dělat, musí se jít, či lépe - žít! A to 24 hod denně. Bez oddechu, bez přestávky! Okamžik od okamžiku. Nestačí jedna meditace denně a už vůbec ne nějaké spolkové setkání jedenkrát nebo i vícekrát týdně.
Fráňa často zdůrazňoval, že meditace, duchovní cesta nepatří do společnosti. Pokud ji přesunete do společnosti, dáte ji na odiv skupince lidí, začnou se jí bavit, bude to pro ně zábava a nikoli způsob života. Ale duchovní cesta je především niterným způsobem života. Člověk ji nedělá pro odiv davu, ale sám pro sebe - a nakonec i za ostatní...
Je to věc, jíž sami sebe nemůžete obelhat. Nelze sám sobě předstírat, že člověk maká, když tomu tak není. Prostě makat musí. A nejen že pořád, ale naplno! A do hloubky. "Žádný šolíchání! Nezůstávat na povrchu!", jak říkal Evžen. Jen tak je možné zkrátit si cestu z celého života, nebo i více životů, na v Učení Fráni Drtikola obvyklých 15-20 let. A třeba i míň, mnohem míň! Ale to je ryze individuální záležitost a záleží na tom, jak jsme připraveni na duchovní cestu, či jak jsme se sami připravili předchozím životem a praxí.

Samotná duchovní cesta začíná rozhodnutím. Jeden pražský mistr říkal, že na jejím začátku je egocentrické chtění, které po čase ustoupí a zůstane jen ta cesta. A má pravdu. Vydáváme se na cestu s určitým větším či menším množstvím představ, předsudků o cestě a jejím výsledku, a tyto pak následně postupně ztrácíme praxí samotnou. Současně ale ztrácíme ego, a obráceně. Stává se ovšem, že mnozí jednu z těchto dvou zásadních metod podcení (tedy ztrátu představ a ztrátu ega). Pokud si člověk ponechá představy o průběhu cesty a především jejím cíli, nikdy jej nedosáhne, protože ačkoli by jej dosáhl technicky, nerozpozná jej, neboť stále očekává něco víc. Daleko větší problém nemožnosti rozpoznání Cíle je ovšem u toho s tím přebubřelým egem.
Duchovní cesta je tedy střední cestou právě tak, jak ji popisuje Gautáma Buddha, a nebo třeba Drtikol. Prázdnota je stav mysli bez představ. Prázdnota je smrt ega. Správná a rychlá cesta je tedy ta střední. Ani přílišná sebedůvěra, ani její zbytečné potlačování. Rychlá cesta pomocí kundaliní jógy je ovšem pouze pro plně duševně zralého člověka! Proto jí obvykle nedosahujeme již ve 20ti letech, ač jsme cestu technicky zvládli. Dokonce i K. M. ji musel dvakrát "opakovat", než jako plně vyzrálý člověk se životními zkušenostmi mohl konečně prohlásit "dokonáno jest" tak, že to z jeho popisu vidí i jiní dosahnuvší. Zatímco například popis Drtikola nebo Evžena Štekla je naprosto jasný a nesporný již od začátku.
Na jiných místech popisuji průběh své duchovní cesty od samého počátku v roce 1990, čemuž předcházely doslova promodlené roky. Ale to podstatné začalo opravdu oním rozhodnutím nastoupení cesty k vyvanutí, ke smrti ega, právě někdy v roce 1990. Po pěti letech hledání a zkoušení různých meditací a buddhistické mystickomagické praxe jsem kolem roku 1994 zakotvil v praxi buddhismu - praxi bdění založeném na pozorování nadechování a vydechování. K tomu jsem začátkem roku 1995 přidal praxi kundaliní jógy, a ještě téhož roku začal dosahovat kontaktů s Tím v Pozadí... Bylo to ve dnech 4.-17.11.1995 a bylo To tu - a bylo To Ono! Osvícení. Dosáhl jsem sahasráry a s podporou praxe bdění a také prázdnoty mysli nerozděleného stavu, ale žil jsem dál stejně obyčejným životem jako před tím. To se dnes jeví jako správné řešení.
Dívám-li se zpět, byly skutečně rozhodující dva faktory: 1. tvrdá meditační praxe kundaliní a 2. snaha o neustálé, celodenní bdění založené na pozorování nadechování a vydechování. Postupně u mne došlo k probuzení hadí síly a její vyzdvižení až do korunního čakramu. Tím se objeví tlak na temeno, který je třeba držet pořád. Pořád ho živit tím alchymickým ohněm vnitřního dechu. To je to, o čem říkal Fráňa Drtikol, že "musíš mít pořád"!

I proto ta Evženova varování, abych nikam nechvátal, abych To nepřehlédl. Zajímavé také bylo, že první cvičení, které jsem od Evžena dostal, bylo nedělat nic. Necvičit. Přestat cvičit. A další rady pak vedly k tomu, jak ostatně Evžen sám připomínal, aby vývoj, který jsem prošel, dostal správný řád pomocí cvičení čakramů. Abych si dokonale ujasnil, co jsem vlastně udělal, co jsem dokázal. "Je to práce na celý život", říkával často Evžen.
A do toho Evžen stále opakoval: "Když To dostaneš nad hlavu, tak pak už cvičit nemusíš. Dál už cvičit nemusíš! Ty jsi výjimka, nikdo nejde tak rychle jako Ty!"
A právě v tom dnes vidím ten zásadní moment - dosáhl jsem sahasráry a makal dál. A Evžen to věděl - a viděl. Nepřestal jsem cvičit, meditoval dál a s Evženovými radami ustálil ten stav všech stavů. Stav Síly. Tím se zvýrazňoval nejen ten kontakt s tím Pozadím, ale také další jevy, které vytvářely určité problémy. Kdybych v tu chvíli cvičit přestal a udržoval jen ten tlak na temeno, stačilo by to, ale dnes bych již tento text nepsal! Přes tento konečný stav je možno vstoupit do parinirvány. Ale jak se říká, kdyby... Dnes vidím, že byl nutný i ten další vývoj, včetně životních zkušeností a že se nedalo nic přeskočit či vynechat. Vším, čím jsem následně prošel, jsem projít musel, abych To nade vší pochybnost poznal, jak popisuji jinde. Ačkoli zkušenosti pozdního léta 2003 popisované v Hlubinách nemyšlení měly možná i větší význam než podzimní zkušenost z roku 1998 popisovaná v článku Tulku, datum, které by se dalo stejně tak dobře, či možná i lépe považovat za ono převratné, byl listopad 1995 popsaný ve Sněžném osvícení. Teprve po ročním zpracovávání a prožívání zkušeností z léta 2003 jsem byl připraven sdělit tyto zkušenosti i ostatním Evženovým žákům. Avšak na společném setkání, jež se stalo posledním, nabrala diskuse vlivem názorových rozdílů některých účastníků zcela jiný směr, a tudíž se to tehdy ostatní nedozvěděli. Doba nazrála až po roce 2010, po létech dalších zkušeností, ověřování a analýz.

Na tomto místě je nutno upozornit na Evženovo varování, jež připomínal jak ústně, tak i v knize: "Jindy Fráňa vypráví, jak jeden mnich usiluje o spásu a jak po nějaké době zápolení se mu zdá, že už by to mohla být realizace (což je skoro zákonitý jev) - jenže pak se "podívá nahoru" a vida - ještě je tam kousek - tak se škrabe výš a opět po nějaké době je v domnění, že už by to mělo být u konce, ale situace se opakuje; kolik je takových, kteří se zapomněli podívat nahoru? Je-li k sobě skutečně poctivý, pozná, že k realizaci zbývá "ještě další kousek" (tedy k opravdové realizaci)."
Na základě znalosti tohoto textu i svých zkušeností se 7.4.1998 ptám Evžena: A jak člověk pozná, že už nemá nic nad sebou?
"To nepozná!"
No, ale - nestačím dopovědět.
" - to se nedá vysvětlit, to je takový jo a ne - pozná i nepozná...." Odpovídá Evžen.
Vybereme-li ovšem ten nejlepší výsledek, jakého jsme "dosáhli", lze na něm stavět a jít dál. Lze jej využít jako odrazového můstku navozením před meditací, ale také kdykoli během dne... Je nutno si ale uvědomit, jak říkal také onen pražský mistr: Musíme toho "technicky" dosáhnout stotisíckrát i víckrát, než poznáme význam, než dosáhneme toho osvobozujícího Poznání a vezmeme za ně plně odpovědnost. 7.4.2004 mi pak jeden pražský mistr řekl: "Rozluč se s tím, že ta cesta někde končí." A skutečně, nejen mé zkušenosti, ale i moji přátelé, kteří došli až sem, kteří prožívají nikde nezačínající a nekončící stav osvícení se shodují v tom, že cesta nikde nekončí... Ostatně jak by mohlo "Teď" = přítomný okamžik končit?!

Ve chvíli bez ega si nemusíme, a podle Evžena Štekla ani nemůžeme, uvědomovat rozdíl oproti tzv. normálnímu stavu. Bezpečně nám to dojde, až ve chvíli, kdy To zase na čas pomine, odejde... "Eli, Eli, lama sabachtcháni!".
Z vlastní zkušenosti mohu doporučit dále cvičit. Je jistě lepší cvičit dále, než riskovat a vzdát to moc brzo, na některém z nižších vrcholů. Navíc, pokud jsme jednou skutečně s duchovní cestou vážně začali, vždy nás sama přitáhne zpět k praxi. Bude nás to přitohovat, i kdybychom se rozhodli skončit, dokud nedosáhneme Poznání.
Jistě není bez zajímavosti připomenout, že sám Fráňa Drtikol cvičil dál i po osvícení, jak je ostatně dobře známo. Jiným příkladem pak může být František Hein, který Toho dosáhl roku 1938, ale právě Fráňa Drtikol jej nabádal, že To musí mít furt. I proto také Hein cvičil dál, a jak je dnes z jeho pozůstalosti známo, podobně jako Fráňa Drtikol cvičil celý život, ostatně stejně jako všichni mahásiddhové minulosti či mniši tibetského buddhismu.
Pokud znáte z vlastní praxe hlas ticha: syčení, pískání, zvonění, hru cvrčků, při současných projevech probuzené hadí síly jako je stigmatizace, tlak na temeno, zaléhání v uších, pronikání s dechem skrz lebku, praskání lebky, ježení vlasů při sahasráře, kapičku ve vlasech na temeni atd. atd. mnohdy provázené vizemi nejroztodivnějšího druhu, například hada jako ve faraónské koruně.... Zastavte se! Pohlédněte zpátky a podívejte se, co se skutečně odehrává, co je teď. Zaměřte se na přítomný okamžik. Možná jste Toho již dosáhli, nebo jste se k tomu hodně přiblížili, jen se Vám to nepovedlo rozpoznat! Poznat!
Právě proto se mnozí vrací k tomu, co dělali před tím, než potkali mistra, rozpoznávajíce, že toho dosáhli již tenkráte, ale "jen" po "technické" stránce. Nepoznali To, nepoznali ono první světlo barda, nepoznali se v Tom hned. V tu chvíli je však dosažení poznání skutečně již jen otázka času, a to blízké budoucnosti. Už mu neutečete (ani Ono vám). Tento jev je poměrně častý, jmenujme například Heina, Hejhala, Kočího, či Minaříka u Fráni Drtikola, ale např. i Bruntona u Maharišiho, u nichž proběhl právě tak, jak popisujeme...
Zcela optimální, a to i podle vzoru výše uvedených mistrů, by v tuto chvíli bylo vyhledat zkušenějšího, který to již sám z vlastní zkušenosti zná a může tento předpoklad potvrdit či zamítnout. A takových lidí je dnes v Učení Fráni Drtikola již více.
A co dělat, pokud tomu tak je? Co dělat, pokud jsme po čase schopni uvědomit si, poznat, že to bylo Ono, že to přišlo a zase odešlo? Co dělat dál? Cvičit dál! Makat, makat a makat! Stejně jako doposud. Ba ještě i víc. Dokud nebude úplně hotovo. Dokud to nebude "bez přicházení a odcházení". Nic jiného stejně ani nezbývá. Navíc, potom už to skutečně neděláme jen "pro sebe", ale pro všechny - za všechny. Ve chvíli, kdy se i přes vědomí dosažení Poznání rozhodneme makat dál, se stáváme Bódhisattvou.
Je ovšem skutečně nutno makat dál na meditačních cvičeních zaměřených na všechny čakramy rovnoměrně a k tomu neopomíjet nezbytné celodenní bdění okamžik od okamžiku, nejlépe vycházející z pozorování nádechů a výdechů. A hlavně: nehloubat o tom! Omezovat myšlenkovou činnost jejím přerušováním. Nemyšlením. Vzít to cvičení, tu cestu jako povinnost, nutnost, jako řeholi. Jako fakt. Pak není třeba nikam pospíchat, ba dokonce je třeba to neuspěchat. "Nirváně neutečete!", říkal Fráňa Drtikol a v tuto chvíli to platí nejvíce.
Jak prosté! A že to je málo? Není, je to vše... vše, co je nutno činit. Ale chcete-li... Přidejte úsilí o zušlechtění bytosti, zbytku osobnosti, té zkušeností osvícení přepálené strusky ega, jejíž zbytky zůstaly i přes takovou zkušenost nezměněny. Pracujte na tom "být lepší". Zušlechťujte své vlastnosti, i ony jsou složené a podléhají změně, přesto tato část duchovní cesty je nejtěžší a trvá nejdéle. Začít s ní však můžete kdykoli, ne až po osvícení, ale třeba klidně právě teď hned!
Co dělat, pokud To - to osvícení - přijde? Nepřemýšlet o tom, nedumat nad tím, neboť hloubání je neplodné. Pokračovat v nemyšlení, které je skutečným stavem meditace a lze jej praktikovat 24 hodin denně (Na věky věků, ámen! Dodal by s úsměvem Mistr Evžen). Nemusíme hledat zdroj - jím je vše - jím jsme my sami, protože my jsme vším, neboť nejsme ničím = jsme ničím! Ego zemřelo. "Pak se v Tom jen koupej." Říkával o Tom sám Evžen Štekl. Ve stejnou chvíli se zrodilo cosi nového, těžko popsatelného, nezměrného a nezachytitelného, bez začátku a konce. V tu chvíli - ale opravdu jen v tu chvíli, "bez přicházení a odcházení", kdy toto prožíváš v přítomném okamžiku - v tu chvíli - dál už cvičit nemusíš! Ostatně, podle hesla Bedřicha Hejhala "Cvik - zvyk - přirozenost" už pro nás nemyšlení není cvikem, ale více než jen zvykem, je přirozeností, stává se naší součástí, my jsme Jím samotným! Je právě tím, čím vždy bylo!

Napsáno 7.10.2011 pro M. B.



© Jan Lípa