Otázka na podstatné
Jan Lípa


MOTTO:
Proto, když mysl tímto způsobem: "Kdo jsem já?",
zkoumáním uvnitř dosáhne Srdce, pak jedinec,
"já" (ego či mysl), svěsí v hanbě hlavu (tj. zemře)
a Jedno (Skutečnost) se samo od sebe objeví jako "já-já" (já jsem já).
Ačkoli se objeví, není to "já" (ego);
je to dokonalá Skutečnost (púrna vástu),
Skutečnost, jež je Zdrojem Sama sebe.
Šrí Ramana Mahariši, Ulladu Narpadu Kalivenba, 30. sloka
(Překlad Rudolf Skarnitzl)



"Kdo jsem já" je základní otázka a současně metoda átmávičary - dotazování na "já". Tato metoda, praktikovaná džňánajogíny, je u nás dobře známa a poměrně hojně rozšířena. Ačkoli pochází z učení Ramana Maharišiho a v Čechách ji tak mohli kromě jeho prvního českého žáka - Petra Klímy znát skrze dílo Paula Bruntona a překlady Karla Weinfurtera, doporučoval ji ve své době dokonce i František Drtikol. Evžen Štekl k tomu dodává: "kundaliní tvoří jeden z pilířů jeho učení, avšak bylo-li třeba, dával některým žákům náplň i mimo tuto jógu. To hlavně proto, že tito žáci neměli jeho školu od samého počátku - záleželo též na stupni dosaženého pokroku žáka. Většinou takovým žákům doporučoval praxi Mahárišiho Átmavičáry (základ spočívá v podstatě tázati se sama sebe: "Kdo jsem já?". Blíže např. text Ramana Mahárišiho pod názvem "Kdo jsem já?")". Je však nutné ptát se: "Kdo jsem já?" Obecně bychom to mohli označit termínem "otázka na podstatné", jak to nazýval jistý pražský mistr, správnost čehož dokládá mimo jiné jedna ze základních manter džňánamárgy - "Tat tvam asi" (To jsi Ty!), nebo biblický výrok: Jste Bohové!

Ano, otázka na podstatné je mnohem přesnější otázka než ona konkrétní: Kdo jsem já. Ten, kdo se ptá na "já", hledá právě ono já, hledá to, co je pro něho podstatné. Avšak to ještě neznamená, že je nezbytně nutné ptát se právě na "já". Navíc, ptáme-li se Kdo jsem já, předpokládá to dvě věci: jednak položení slovní otázky a jednak existenci něčeho, co lze identifikovat jako "já". Když jsem zhruba v patnácti letech začínal s meditační praxí, vybral jsem si jako jeden podkladů mých meditací dech, tedy buddhistickou metodu koncentrace. Po letech jsem i já dospěl k džňánajóze a zkoušel átmávičaru. Hledal jsem "já", "pocit já", i jeho zdroj a sídlo tak, jak to učil Mahariši. Nacházel jsem však pouze vzájemně odvislé, složené prvky (samskara), což se týkalo i onoho "já". Jistě, jak by mohl buddhista nalézt "já"? I vrátil jsem se již natrvalo k buddhismu. Nicméně jistě lze souhlasit s tím, že není nutné pokládat si otázku Kdo jsem já, ale otázku na podstatné.

V Učení Fráni Drtikola se to projevuje v několika rovinách. Předně to je forma analýzy, introspekce, kdy si položíme otázku do tichého, prázdného nitra. Jedná se tedy o slovní otázku, na kterou hledáme odpověď, tak, jak je popsáno např. v Systému Učení FD. Nečekáme ovšem okamžitou odpověď. Ta se sice může dostavit okamžitě, třeba i slovní formou, ale stejně tak dobře může vyvstat po hodině, dni i ve dnech dalších formou nějakého prožitku, zkušenosti či jevu, který nám na otázku odpoví. Je pak zcela jasné, že tato otázka či její předmět je pro nás podstatný.

Druhá forma je více podobná principu átmávičary, ačkoli není pokládána slovně a netýká se jen onoho činného "já", ale také všeho, co s ním souvisí. Je to samotné bdění založené na bdění nad vdechováním a vydechováním. Zde bereme dech jako meditační a koncentrační předmět a s jeho pomocí pozorujeme všechny další vznikající a přicházející jevy jako pohyby těla, pocity, myšlenky apod. Vše, co je obsahem lidské mysli, vše, co vstupuje do vědomí. Tato metoda je vlastně negativní metodou na principu odřezávání: "To mi nepatří, to není mé já". Zatímco otázka Kdo jsem já a klasická átmávičara je metodou pozitivního hledání. Zaměřuje se přímo a konkrétně na ono domnělé "já". Buddhismus však existenci i neexistenci "já" odmítá v samotném základu. Proto přistupujeme formou bdění a pozorování odvislých složek samskara.

Třetí forma je spíše technického charakteru a vychází ze samotného cvičení čakramů tedy kundaliní jógy, ale stejně jako ony dvě předchozí, je neodmyslitelně spojena s Učením FD. I zde není třeba slovní otázky. K této metodě docházíme buď na základě zkušenosti v pokročilém stadiu praxe, nebo na základě pokynu mistra. Souvisí totiž s probuzením hadí síly a jejím vyzdvižením nad hlavu. V tu chvíli se totiž objevuje jeden zákonitý jev - tlak na temeno, jak je popsáno v textech Systém UFD, Dál už cvičit nemusíš či Tajné Učení. Ten má ovšem zcela zásadní význam - je podstatný pro celé završení kundaliní jógy - pro "proražení" temene a dosažení osvícení. Je Královskou duchovní Korunou. "Von je v tom takovej háček". Říkával s úsměvem Evžen. Ano, je. Ten tlak na temeno je třeba udržovat neustále, což činíme samotnou praxí na jedné straně a přesunem vědomí na straně druhé. Ona otázka na podstatné je pak tento tlak jako takový. Nakolik je to podstatné, nám ukáže sama praxe, a především pak její plod, cíl, jímž je jednoznačné Osvícení. Ale pozor! Ten tlak na temeno může působit i bolest. Proto je třeba přistupovat pozvolna, vytrvale a s čistým srdcem. Samotné vyřešení otázky tlaku na temeno, stejně jako dosažení sahasráry a její profouknutí, rozštípnutí tohoto Gordického uzle ovšem už nepřísluší nám. Přes ni se už egem nedostaneme. Po rozuzlení této otázky ego mizí, umírá a rodí se něco nového, nezměrného, s čímž přichází i odpověď na otázku na podstatné. Co? To budete muset zjistit vlastní praxí, pokud toužíte po odpovědi na otázku na podstatné.

Metod dotazování se na otázku na podstatné je však celá řada. Všechny ale mají stejný cíl jako ona shora uváděná cvičení - zastavení změn myslícího principu. Na tomto místě můžeme uvést jinou metodu, jíž vykládal Zdeněk Jaroš a která s naším tématem přímo souvisí: "Zavřete-li očí, říká, vidíte tmu. Ta je složena ze světlých a tmavých bodů. To je prána. Mysl, čitu, je možné takto zastavit - soustředit se na ty body. Jiný způsob je ptaní se: Kdo to pozoruje." I toto jsou otázky na podstatné. Zdeněk Jaroš předkládá na jedné straně technický návod a na druhé uvádí na pravou míru otázku na podstatné v podobě otázky na činitele, či pozorovatele, chcete-li. To je ostatně jedině správné pojetí této otázky, jež lze klást mnoha podobnými způsoby.

Závěrem je třeba připomenout ještě jednu věc. Řada Drtikolových žáků, kteří od něj dostali cvičení otázky "Kdo jsem já" časem zapomněla, čím je na přijetí odpovědi jejich mistr připravil. Po čase opomenuli význam cvičení čakramů, bez kterého by nebylo to, co následovalo. Opomenuli tak samotnou příčinnost. Evžen k tomu dodává: "Ale i jinak doporučoval takovým žákům a upozorňoval na existenci čakramů; tady záleželo na schopnosti nebo duchovní vnímavosti každého jedince, jaký postoj k praxi čakramů zaujme. Potom podle případu Fráňa rozvinul svůj způsob postupu tak, aby žák mohl prohlubovat svoje duchovní obzory." Proto rozvíjejte svoje obzory, ale nezapomínejte na význam čakramů a kundaliní jógy, jež vám přinesla nebo alespoň urychlila či může urychlit cestu k osvícení a zodpovězení otázky na podstatné.



Jan Lípa, V Kostelci nad Černými lesy, 26.9.2012.



© Jan Lípa