Přicházení a odcházení
Jan Lípa


MOTTO: Bez vznikání, také bez zanikání;
ne věčné, také ne oddělené;
ne jedno, též ne různé;
bez přicházení, bez odcházení.
Nágárdžúna, z motta ke knize Síla Moudrosti Evžena Štekla



Texty párámit popisují stav dosažení, osvícení a nikoli jen cestu k němu, jako jim předcházející sútry pálijského kánonu Tripitaky. Můžeme tak v některých z nich nalézt popis stavu, charakterizovaného slovy "bez přicházení a odcházení". Podle autora těchto řádek je to nejpřesnější a nejvýstižnější popis stavu osvícení. Dalším pak termínem je To (na) v Pozadí nebo Podkladu Všeho, jak používali Drtikol a jeho žáci, včetně Štekla.

Bez přicházení a odcházení ovšem nejlépe vyjadřuje skutečnost, že při osvícení mizí hranice prostoru a především času, zatímco onen termín Pozadí, může být významově spojen spíše s prostorem a pro toho, kdo tento stav sám neprožil, nemusí být vždy patrné, že jde i o pozadí času. Proto je termín "Bez přicházení a odcházení" jazykově lépe srozumitelný. Přesto jde o synonyma.

Také Ježíš Kristus použil pro tento stav termínu, který byl ve své době především Semitům dobře srozumitelný: Já jsem alfa i omega, počátek i konec... Tím ovšem vyjadřuje stejný stav, jaký popisujeme výše.

Pokud mystik či jogín dospěje určitého stavu či přímo prožije právě tento stav, tedy osvícení, stává se jeho znovudosažení či trvalé dosažení přirozeným a kýženým cílem. Svaté texty pak popisují "ten správný stav" takového dosažení jako samovolné a trvalé - tedy sahadža samádhí. Řada usilujících pak začne toužit a usilovat po něčem, čeho nemohou dosáhnout vlastními silami a po něm je dokonce i zbytečné toužit, třeba právě z toho důvodu. Tím se z vysokých mystických stavů dostávají znovu pod jho chtění a přání. Byť vysoké úrovně, ale výsledkem je pak nedosahování, následuje zklamání, rozvíjí se nespásná činnost mysli a už zase jede ten kolotoč.

Co tedy s tím? Jak dál? Makat, makat, ale nepřehánět to! A nehloubat o tom, by na tuto otázku odpověděl Evžen Štekl. A je to také jediná spolehlivá rada. Nicméně je třeba dodat, že pokud dosáhneme byť i na okamžik záblesk osvícení - tedy stavu bez přicházení a odcházení, či poznání Toho v Pozadí - lze na tomto již stavět. To už nám nikdo nevezme. I kdyby nám náš život již neumožnil další podobnou zkušenost, můžeme být klidní. Pokud jsme tento stav rozpoznali jako konečný jednou, rozpoznáme jej vždy, třeba i jako první světlo barda. Kdo došel až sem, i kdyby zemřel, žít bude navěky...

Navíc ono přicházení a odcházení má svůj důvod. Právě to přicházení a odcházení nás učí. Ukazuje nám, jaké jsou k Tomu třeba podmínky, učí nás je ovládat a odstraňovat nepodmínky. Samotné osvícení poskytuje stav poznání, že jsme v Tom pořád, že jsme Tím vždy byli a vždy budeme, a to i při překrytí tohoto stavu myšlenkami, touhami a strastí, ač to právě neprožíváme vědomě. Vzhledem k tomu, že během prožívání tohoto "stavu" jsme mimo čas a prostor, není rozhodující kdy, či na jak dlouho Toho dosáhneme. Rozhodující je pouze dosáhnout. Ale pozor. Kdo toho dosahuje? Nemůžeme Toho dosáhnout vůli, nelze dosáhnout skrze já, ego. Není tedy nikoho, kdo by Toho mohl dosáhnout! Ono je to spíše nedosahování. Dosažení stavem bez ega, stavem, který můžeme nazvat smrtí ega. I samotné podmínky jsou potom "nepodmínkami", jak říkával Evžen Štekl.

Před mnoha lety mi kdosi řekl: "Ty To máš stokrát, tisíckrát denně a pořád s Tím nejsi spokojen, vykašli se na to, rozvolni to. Támhle Mistr Eckhardt To měl třikrát v životě a postavil na tom celé učení." Dotyčný měl četné rozepře jak s jinými mistry, tak i se svými žáky, a také v tomto případě se mýlil. U mě samotného tomu totiž bylo poněkud jinak. Nedával jsem To na odiv, nechlubil se Tím. Nevěnoval jsem tomu domnělému přicházení a odcházení zas až takový význam, což mi umožnilo makat dál, poznávat podmínky, ale také neulpívat ani na tomto, a tím ve vší skromnosti, v dokonalém zapomenutí na sebe, setrvávat v neustálém kontaktu s Tím v Pozadí. Právě ono rozvolňování je mnohými špatně pojímáno. Platí sice alchymické heslo: Solve et coagula - rozděl a spojuj, či podle Herberta Fritsche (žáka Gustava Meyrinka): uvolni a spojuj, ale mnozí by chtěli uvolňovat, rozvolňovat, rozdělovat, ačkoli nemají co? nemají namakáno, což tomu musí nezbytně předcházet. Nemají co uvolňovat. Jak by pak mohli spojovat? A byl to právě Fráňa Drtikol a Evžen Štekl (z jiných českých škol pak Květoslav Minařík a jeho pokračovatel Josef Studený), kdo upozorňovali, že je třeba napřed makat, a teprve potom uvolňovat, formou odevzdanosti sebe, avšak ne příliš brzo, ale po létech poctivé duchovní praxe s dosažením nejvyššího cíle.

Není třeba si komplikovat život, natož přemýšlením. Vše je tak, jak má být. Vše je v pořádku. A právě to přicházení a odcházení, pokud je, je nám nejvíce ku prospěchu, to nás nejvíce naučí, naučí nás umírat i narodit se znovu "z Ducha", jak stojí psáno. Skrývá v sobě mystérium dosahování a dosažení, osvobozování a osvobození. Přijde znovu. A pokud zůstane mysl jasná, čistá, klidná a prázdná, přijde bez jakéhokoli našeho dalšího přání, odporu či úsilí, přijde v podobě sahadža samádhí - samovolně a trvale. Odcházení se ukáže být jako domnělé... Tohoto krásného dne však poznáte, vzpomenete si, že v úplně stejné podobě To přišlo již poprvé, při první zkušenosti osvícení. Již tenkrát přišlo a zůstalo "bez přicházení a odcházení"!

17.9.2012.



© Jan Lípa