Úsilí - cesta a cíl
Jan Lípa


MOTTO:
"Všechno složené podléhá rozkladu,
a proto horlivě usilujte!"
Poslední slova Gautámy Buddhy


Z mé dosavadní duchovní praxe, ale i konzultacemi a pozorováním praxe daleko starších jóginů, mystiků apod. vyplývá, že daleko důležitější, ne li přímo nejpodstatnější, je úsilí samo o sobě. A to dokonce úsilí v jakékoli jeho formě, v jakékoli podobě, i přesto, že výběr samotné praxe je nadmíru důležitý. Jakoby však nezáleželo na předmětu ani způsobu úsilí, ale jakoby samo úsilí, za určitých, jasně vymezených, podmínek samo vedlo k vysvobozujícímu klidu či lépe přímo ke Klidu vysvobození...
A jaké že to jsou podmínky? Právě ony vlastnosti, které tolikrát zdůrazňoval Fráňa Drtikol: "Velká trpělivost, velká vytrvalost a velká odvaha!" Nic víc, nic míň. Ano, možná je na místě říci spíše nic míň, neboť toto předpokládá systematickou, dlouhodobou a nepřerušovanou práci na sobě samém a na hledání a nalézání patřičných "podmínek". Na práci na svém lidství a jeho kvalitě, na pátrání po jeho původu, nepodmíněné podstatě. A možná je toto další určující prvek našeho úsilí - jeho zaměření - zaměření k dokonalosti - k dokonalosti lidství.

Úsilí namířené do nekonečna, absolutna časem ztrácí určité rozlišující vlivy vytvářené neustálenou, roztěkanou myslí a přechází, či může přejít ve slastný klid. A to dokonce i bez toho, abychom při něm v jeho průběhu, v průběhu let a desetiletí, která je nutné trpělivě vytrvat, dosahovali jakýchkoli byť i jen dílčích (a jak zkušenost ukazuje - domnělých) výsledků.

Časem, či lépe řečeno věkem (nebo věky) dochází k přepálení lidské bytosti, osobnosti tímto úsilím, a tím i k její změně. Jako změna to ovšem může pouze vypadat, a pouze zevně, ale prakticky ani k žádné nedochází. Bytost sama o sobě již čistá (- prázdná, bez podmínek, bez trvalé "podstaty") je, ale potřebuje celé věky na to, aby to nezvratně a neomylně poznala. Vysvobození se tak odehrává na úrovni mysli, což je ovšem naprosto logické vzhledem ke "stupňům" poznání, jež lidstvo během věků vysledovalo a které dodnes ovlivňuje samotné základy psychologie a věd jí podobných. Při postupném dozrávání bytosti se s jejím rozvíjením, duchovním vývojem a rozvojem vnímání bytosti propracováváme třemi sférami: materiální, sociální (a psychickou), až k duchovní. To také přibližně odpovídá třem tělům z theosofie (tělo fyzické, duše, duch). Zjemňování vnímavosti bytosti, rozšiřování jejích počitků s transformací osobnosti a mysli samotné, při které navždy odumírá duševní složka (uklidňováním a přerušováním myšlenkového toku), by však nemělo vést k omezování života člověka (k tupé askezi), ani k rozdělení hmotného od duchovního, ale právě naopak k jejich sjednocení, a tím i k celistvějšímu, plnějšímu a hodnotnějšímu životu, k životu skutečného a celého člověka, k epochálnímu a přitom prostému lidství v jeho opravdové podobě. Lidská paměť (jako jedna z funkcí mysli) funguje tak, že nejprve zapomínáme to špatné, zlé a nepříjemné, zůstává nám pak v ní jen to dobré a špatné zážitky ve vzpomínkách časem blednou a ztrácí negativní kvality. A snad právě i to napomáhá transformaci bytosti do její původní nekonečně čisté, čí lépe řečeno bezpodstatné, prázdné "podoby". Do šťastného klidu a míru, do pravého soucítění.

Parafráze onoho Fráňova citátu vztahujícímu se k praxi buddhismu však v historii nacházíme i v jiných filosoficko náboženských systémech, a to dokonce přímo s odkazem na výše zmíněné "přepálení osobnosti". Např. jeden ze základních postupů alchymie (nejen evropské, ale i blízkovýchodní a také čínské) je udržovat stálý "oheň", "hoření", "doutnání" po celou dobu transformace (alchymické práce). Dalším, již ovšem méně patrným odkazem může být třeba v křesťanské mystice a ikonografii plamen Ježíšova srdce vztahující se přímo k samotné transformační práci křesťana - k lásce.

Můžeme tedy shledat, že u mnoha usilujících ve všech kulturách a dobách se "časem" stává sama cesta cílem. Samo úsilí vysvobozením. Zajisté však až po dostatečně dlouhém, hlubokém a často i strastném úsilí o přepálení (transformaci) bytosti. Postupně začneme poznávat, že k osvobození vede klid, že klid osvobozuje, a o vydobytí tohoto klidu se snažíme onou transformací formou bdělé pozornosti. Právě ona samotná snaha, úsilí nás zaměřuje konkrétním směrem, vede nás spolehlivě vpřed, a to i přesto, že s ní pochopitelně souvisejí překážky, které nám staví do cesty. Staví je proto, abychom je rozpoznali a překonali, abychom se z nich poučili, neboť tyto překážky nejsou nic jiného právě než ty "nečistoty" mysli, které jsme ještě nepoznali, nepřepálili a doposud neodstranili a které tvoří zbytky našeho ega - domnělé podoby nás samých - našeho prvního a posledního nepřítele (alfy i omegy duchovního boje), s nímž se od začátku utkáváme, jehož se snažíme transformovat a od něhož se pokoušíme osvobodit. A pokoušíme se tak dlouho až přeci jen dojdeme k jistému zlomu - k tomu, že si uvědomíme Pravdu (že Poznáme Skutečnost), že se tak již stalo či že tak prostě bylo vždy... To je současně i moment, kdy se pracně vydobytý vysvobozující klid stává Klidem vysvobození. A co je tím plamenem, který přepálí naše úsilí, naši cestu v samotný cíl? Čas. Nic jiného než právě čas našeho života, který jsme tomuto úsilí věnovali.



Jan Lípa, v Praze 9.11.2007



© Jan Lípa