VZPOMÍNKA NA BUDDHU
Jan Lípa


I.

O tom, co je ústředním momentem Buddhovy nauky, nemůže být pochyb. Ano, je to samotná Střední cesta. Ale kdy a jak se Buddha vydal na Střední cestu vedoucí k vysvobození a popisující Čtyři Vznešené pravdy o strasti, vzniku strasti, zániku strasti a cestě vedoucí k zániku strasti?

Ačkoli rozličné texty popisují tuto událost různě, všechny se shodují na základní věci: Buddha dlel v askezi a hledal cestu k vysvobození, když se rozpomenul na mládí. Vzpomněl si na šťastný stav radosti a klidu, bezstarostnosti, který jak uvádějí některé texty, tenkrát zažíval zcela běžně každodenně. Jiné texty uvádějí, že měl v dětství vizi, zážitek takového stavu, který jej měl vést v budoucnu. Ať už je tomu jakkoli, podstatné je, že tomu tak bylo: VZPOMNĚL SI NA STAV BLAŽENOSTI, KTERÝ ZAŽÍVAL V DĚTSTVÍ.

II.

Tento pozoruhodný moment je ovšem často přehlížen či opomíjen. A přitom je natolik zásadního charakteru. Teprve potom přijal, k nevoli ostatních, rýži a mléko, opustil společenství asketů a vydal se hledat konečné osvícení formou meditací a střední cesty.

To na jednu stranu hovoří o účelnosti tvrdé asketické cesty, ale na stranu druhou i o tom, že vede pouze k tomuto momentu - k nastoupení střední cesty vedoucí k vysvobození. Současně však toto vypovídá mnohem více právě o oné střední cestě a jejím cíli. Právě onen moment rozpomenutí se.

Buddha se rozpomenul na stav, který poté hledal, stav, který označil za konečný. Tento stav následně realizoval a učil. Právě to je tím vysvobozujícím osvícením.

Vzpomenout si ovšem lze pouze v okamžiku, kdy v Tom jsme. To umožňuje aktivně a vědomě prožívaná bezčasovost přítomného okamžiku. Pokud si však dokážeme vzpomenout, již je To tu!!!

Tento moment ovšem nacházíme i u jiných mistrů naší doby. Vzpomeňme text jedné z knih Ramana Maharišiho. Právě v ní je volně řečeno: osvícení je dosahováno stejně, jako když si vzpomínáme... Přijde Vám tato souvislost pozoruhodná? Ale co když je to ale skutečně nejvěrnější popis tohoto jevu? Co když je v této drobné připomínce skryto mystérium celého osvícení? Co když je to sám návod?!

Pro odpověď nemusíme chodit daleko. Po roce 2010 začal autor těchto řádek popisovat své zkušenosti z duchovní cesty z předcházejících 20ti let, včetně tzv. osvícení. Nalézá ji svých zkušenostech z tří realizací z roku 1995, 1998, a 2003 apod. popisovaných v textech Sněžné osvícení, Tulku, Hlubiny nemyšlení či Hledání ztraceného překladu představuje úlohu takovéto vzpomínky, tohoto rozpomenutí se na stav osvícení, v němž de facto již jsme, který je naší přirozeností, a je pouze zapomenut, překryt nánosy strasti. Mluví o tzv. vzpomínkových pocitech - tedy o vzpomínkách, naplněných jasem a září, které se během procesu osvícení dostávají do vědomí. Nebo lépe: které samo osvícení provázejí, či které nás osvěcují.

Dnes však tento jev není prokázán jen tímto autorem, ale byl potvrzen i jeho následovníky P.M.J., který právě toto krásně popisuje ve svém textu, ale i M.B. z Milevska. V blízké budoucnosti však přibudou další...

IV.

Samotná vzpomínka však nemá při dosahování osvícení jen zasvěcující roli pro historického Buddhu či roli obecného průvodního jevu samotného osvícení, který dokládá význam tohoto "stavu" mimo čas prostor. Ale pomocí vzpomínky na tento stav, který jsme ovšem již vědomě dosáhli a prožili a který následně odešel, můžeme znovu navodit. Pochopitelně ale záleží na čistotě mysli, ta musí být dostatečně klidná a prázdná.

Jsou však i jiní - tací, jako např. A.Š., kteří praktikují hinajánu a neusilují o život v dokonalosti poznání vedoucí k parinirváně. Tito si vytyčili za cíl parinirvánu samotnou v podobě konečného vyvanutí, zničení veškerých zbytků strasti a veškerých znaků života. Tito nepotřebují utvrzení v podobě probuzení, realizace dokonalosti poznání - osvícení. Nač taky, když oni sami tím stavem žijí neustále...

V.

Ve chvíli ztráty, či lépe řečeno smrti ega, kdy je mysl čistá a přirozeně klidná, tedy právě prázdná, se cosi rodí - cosi, co by se dalo nejlépe charakterizovat jako stav "bez přicházení a odcházení", jak popisují páramity. Náhle se "probouzíme" v tomto stavu. Je nám nevýslovně známý. Mizí omezení prostoru i času, a to, co tento jev provází, je právě poznání - rozpomenutí se - vzpomínka - na to, kdy jsme v tomto stavu byli vědomě - a dokonce i na to, že jsme v něm neustále - přesně tak, jak říkávali Mistři Učení Fráni Drtikola - Hein, Obšnajdr, Mikšovský, Štekl i Drtikol sám. Následně i J.L. a po něm M.B., P.M.J., či M.Š. A další přicházejí... Přichází vzpomínka na Buddhu. Přichází sám Buddha!



Jan Lípa, 17.9.2012.



© Jan Lípa