Vzpomínky Aleše Adámka na Evžena Štekla
Evžen Štekl je pro mě Mistr, který byl zpočátku mým kamarádem. Moc mi pomohl, když mi bylo právě třeba. Postupně, když jsem ho lépe poznal, jsem zjistil že má dar učit. Moc rád na něho vzpomínám a děkuji mu za to, že měl se mnou tu trpělivost.
Chodil jsem k němu 5 let – asi od r. 1988 do r. 1993. Většinou jsem ho navštěvoval sám, někdy s kamarády – Ivošem, Honzou, Boženkou či Vackem. Evžen byl prima chlap a velice jsem si Ho vážil. Měli jsme Jej za velikého Mistra a dodneška na něj nedám dopustit.
Začínal jsem u Vacka – žáka Kočího, a pak jsem s ním jednou přšiel k Evženovi… Vacka jsem potom opustil. Hodně mě ovlivnila Drtikolovská linie. Čakramy jsem cvičil asi rok, později jsem přešel na jinou praxi - začal jsem praktikovat zen a advaitu a u té jsem zůstal dodnes. Ovlivnili mne však i jiní lidé kromě Evžena. Byl to v Čechách hlavně umělec František Machala, avšak hlavním směrem pro mne bylo a je učení Šrí Nisargadatta Maharadže. Je to linie Navnath Sampradéja, kterou založil Šrí Dattatréja. Pro mě dodnes zůstává směrodatné učení Šrí Nisargadatta Maharadže a jeho mistra Šrí Siddharaméšwara Maharadže.
Evžen mi hodně pomohl nejen v duchovní praxi, ale také po rozvodu. Byl jsem takový skleslý, nechtělo se mi trávit čas doma, protože jsem ještě bydlel u bývalé ženy, tak jsem často chodil k Evženovi. Chodíval jsem tam 2x – 3x týdně. Byly to pro mě velmi povzbudivé okamžiky, vždy jsem se odtud vracel plný radosti.
Na jedné takové návštěvě jsme s Evženem rozebírali praxi, seděli jsme u stolku v těsné blízkosti naproti sobě a jedli vařené vuřty a zapíjeli je pivem. Evžen při jídle vysvětloval dharmu a z těsné blízkosti mi prskal na obličej. Já poslouchal, jedl, a ač poprskaný, byl jsem nevýslovně šťastný. – Nikdy na tuto návštěvu nezapomenu.
Se Standou jsme Evženovi pomáhali s vydáním Síly Moudrosti. Já s Evženem probíral korektury. Text jsme rozebírali slovo od slova. Kolikrát se mě Evžen ptal, jestli to, co napsal není blbý z hlediska češtiny. Standa organizoval hlavně technickou stránku vydání. Měl známého vydavatele, Lumíra Kolíbala, Dharamagaia, a u něho se ta kniha vydala. Evžen spolufinancoval 1. vydání (myslím, že mluvil o cca 20 tis. Kč).
Vzpomínám si, jak Standa v textu změnil slovo „čakram“ za „čakra“ – to se teda Evženovi vůbec nelíbilo. Hodně dbal na udržování Fráňovy tradice a Fráňa používal „čakram“, proto byl termín „čakra“ nepřijatelný.
Jednu dobu, následně po těchto zkušenostech, jsem začal překládat. Nikdy jsem neuměl nijak výborně angličtinu, ale cítil jsem potřebu překládat. Přeložil a vydal jsem 15 knih. Byl to hlavně zen a advaita. (pozn. 1)
Nikdy jsem nebyl velký čtenář, ale prostě jsem měl tu potřebu něco udělat, a pak to zase odeznělo. Dnes jsem se k překladům opět vrátil. Překládám hlavně rozhovory s již zmiňovaným Šrí Nisargdatta Maharadžem a jeho mistrem.
Evžen mi několikrát na mé přání vyprávěl zážitky z Fráňovy návštěvy u něho v bytě. Evžen se vždy při vzpomínkách na Fráňu skoro rozplakal, v jaké ho měl úctě, a to mě nejvíc dojalo.
Jindy vzpomínal, jak pracoval v trafice a dával stranou viržínka speciálně pro Fráňu.
Často jsem Evženovi nosíval minerálky v lahvi a občas mě skromně poprosil, abych mu ze sklepa přinesl uhlí do kamen, což jsem vždy rád udělal.
Jednou mi Evžen dal fotku sebe a Fráni, jak vedle sebe stojí na zahradě u vily na Spořilově. Fráňa se na fotce směje a Evžen je velice „vážný“. Já se ho ptal, proč je tak zamračený a on odvětil: „Já si toho velice vážil, že můžu být s Fráňou vyfocen.“
Jednou jsem přinesl k Evženovi sololitovou desku a požádal ho, aby mi namaloval obraz. On to zpočátku odmítl, ale poté se do toho pustil a za cca jeden měsíc byl obraz namalován. Evžen namaloval obrazy dva, přičemž při tom prvním se prý údajně (jak mi tvrdil) strašně nadřel, protože to chtěl mít precizní. Ten druhý odbyl. Já si vzal ten první. To bylo, pokud vím, poslední Evženovo malování, poté už se do ničeho nepouštěl. (pozn. 2)
Evžen mi vyprávěl, jak cvičíval čakramy dle Fráňových instrukcí. Zavíral se v koupelně, přivazoval si hlavu ke klice, šátkem kolem čela, aby mu hlava při vstupu do samádhí nepadala dolů a seděl vzpřímeně vždy brzy ráno cca 1 hod plně usebrán. Evžen totiž bydlel v Nuslích v bytě 1+1 ve velice ztížených podmínkách. Jeho byt byl cca 40 m2, přičemž zde bydlel se ženou Zdenou a dvěma dcerami.
Evžen velmi respektoval jiné Fráňovy žáky, hlavně jeho druhou ženu Jarmilu, Heina, Dr. Mečíře, Aničku a Obšnajdra.
Naposledy jsem byl u Evžena v roce 1993. Vzali jsme tenkrát s Ivošem videokameru, abychom ho natočili. Přikryli jsme ji časopisem. Evžen se nechtěl ani fotit (pozn. 3), natož natáčet, tak jsme mu o tom neřekli. Jenomže Evžen to odhalil, kameru našel a byl pak hodně zklamaný. Ani nevím, kde nahrávka skončila, nejspíš se ztratila, protože ani Ivoš ji nemá. Po této události jsem už u Evžena nebyl.
Velice si Evžena vážím za jeho úplný vztah k Fráňovi. Pro mě je Evžen něco jako opravdový (skutečný) žák opravdového Mistra, čímž se rozdíl mezi Mistrem a žákem sjednotil.
Aleš Adámek, v Praze 21.8.2006
Poznámky j.l.:
1. Knihy vyšly v Alešově nakladatelství a na webu advaita.cz
2. Poslední obraz namaloval Evžen v r. 1994 pro Pavla Šolce a je umístěn na přebalu 2. vydání Síly Moudrosti pod názvem Dokonalost poznání.
3. Později dovolil fotografování pouze třem lidem: r. 1993 Stanislavu Doležalovi (černobíle i barevně), r. 1997 Janu Lípovi (barevně) a r. 1998 Lukáši Havelkovi (černobíle). Některé z těchto fotografií naleznete v naší Fotogalerii.
© Aleš Adámek