„Všechno složené podléhá rozkladu, proto horlivě usilujte!“ Při prvním setkání s Jendou Lípou jsme tato slova pronesli zároveň a s chutí jsme se tomu zasmáli. Stalo se to na podzim roku 2002 v Krnově, kde jsme se potkali na školení. Bylo to poprvé, kdy jsem se dověděl o knize Síla moudrosti a jejím autorovi Evženu Šteklovi, kterého jsem už bohužel nemohl poznat osobně. O Františku Drtikolovi jsem se prvně dověděl asi o tři roky dříve v knize Eduarda Tomáše Paměti mystika, ale jeho učení jsem ještě nějaký čas neměl poznat. To přišlo až po Krnovu, kdy mě Jenda Lípa pozval do Prahy a daroval mi knížku Síla moudrosti. Spolu s ní mě ještě vybavil pokyny a radami jak na „to“, které do mě doslova nalíval při každé další návštěvě.
Do té doby jsem s hledáním duchovní cesty moc zkušeností neměl. Pročítal jsem texty všech možných náboženských směrů, na které jsem narazil a zjišťoval jsem, který by mi nejvíce vyhovoval, který by byl „ochoten“ mě spasit. Pořád jsem ve skrytu duše doufal a čekal, že mě šťastným může udělat někdo jiný nebo za mě někdo jiný udělá to, co musím stejně nakonec udělat sám. Míval jsem sklony razantně odporovat situacím a problémům, do kterých jsem se dostával a se kterými jsem se ne vždy dovedl s úspěchem vypořádat.
Přece jen mě ale jedna cesta přitahovala silou mocnější, než jakákoliv jiná. Byla to cesta buddhistická. Uvědomil jsem si, že to je pro mě to pravé, a že nic jiného by pro mě nemělo smysl.
Od seznámení se se Sílou Moudrosti a s Učením Fráni Drtikola jsem opustil mylné názory, vzal jsem odpovědnost na sebe a stal jsem se tak sám sobě soudcem. Jinak to ani nešlo. Bděním nad nádechem a výdechem a analýzou událostí, které mě v životě potkávaly, namířenou do nitra, jsem postupně získával větší vhled do dění. S odstupem času jsem pozoroval, jak jsem stejné nebo podobné události a životní situace řešil různými způsoby, už méně násilněji a více klidněji. Podobné to bylo s otázkami, které ve mně vyvstávaly, a které mě sžíraly. Na stejné otázky pokládané znovu a znovu jsem dostával různé odpovědi, a právě ty odpovědi, které jsem v tu chvíli potřeboval.
Postupem času, s cvičením čakramů, s četbou a studiem buddhistických textů, jsem jaksi samovolně začal ztrácet „chuť“ vzpírat se problémům, o něco usilovat. Jen jsem nechával události plynout, snažil jsem se neodporovat. Pokud jsem chtěl něčeho dosáhnout, kladl jsem důraz na to, abych nelpěl na výsledku. Nezdary, které přicházely, mě pak nechávaly poměrně klidným. Až si toho všimlo i mé okolí, jak, dle jejich názoru, „lehkovážně“ jsem přistupoval k problémům, které jsou obecně považovány za důležité.
Za dobu, kdy praktikuji podle Síly moudrosti, jsem přišel na to, že nejdůležitější a zároveň nejtěžší v životě je pro mě samotná práce na sobě. Odměnou mi jsou stavy klidu a radosti, které zažívám, a které mi dávají sílu. Nic mi nemohlo dát v životě více, než tohle učení. Za to jsem vděčný.
Dan, 10.10.2006
© Dan Majtner
Poznámky Dana Majtnera ke stažení - namluvené Janem Černochem ze Studénky.