Mé setkání s touto nedílnou součástí lidského života a bytí mělo zcela přirozený průběh. Jednoduše řečeno, mělo to tak být.
Zhruba před deseti lety jsem totiž potkal člověka, který přispěl svým notným dílem k mému "rozsvícení" - Jendu Lípu. Ale vrátím se teď poněkud zpět do nedaleké minulosti. V té době jsem se věnoval japonským bojovým uměním, ale zároveň je třeba říci, že mezi mé zásadní koníčky patřila a patří i hudba a v neposlední řadě také malování. Olejomalba, grafiky téměř všeho zaměření. Paradoxně jediné, co mne nikdy příliš neuchvátilo, je abstrakce. Žánr, či oblast umění, která mne nejvíce ovlivnila, je impresionismus a krajinomalba. Zmínil-li jsem se i o bojových uměních a hudbě, je zapotřebí říci, že společně s malbou se jedná o sféry lidských činností, kde spojení, propojení a splynutí mysli, ducha a nakonec i hmoty je nejen potřebné, ale v určitém směru a konečném důsledku i přirozené. Alespoň jsem to tak chápal a chápu. Hudba je pro mne spíše prostředkem k "navození" nálady, či uklidnění stavu mysli, a to jak v případě, kdy ji poslouchám, tak i v okamžicích, kdy vezmu do rukou některý ze strunných hudebních nástrojů. Bojová umění harmonii mysli i těla přímo vyžadují, a co se týká malování, tak zde mne cvičení čakramů asi ovlivnilo nejvíce. I když se dá říci, že spíše to asi bylo nejvíce "vidět".
Nemusím nikomu připomínat, že čakramy a jejich cvičení ovlivňují veškeré fungování lidského těla i ducha. Já se zde chci ale zmínit o jejich vlivu na mé malovaní, protože i ten, který mne k čakramům přivedl, sám onen rozdíl, či lépe řečeno onu změnu postřehl. Začal jsem s malováním někdy v roce 1995. Maloval jsem tedy již zhruba dva roky, když jsme se setkali s Jendou při našich studiích na vysoké škole. A jak jsem se zmínil v úvodu, asi to tak mělo být. I teď po deseti letech se musím usmát při vzpomínkách na naše večerní debaty o budhismu, hinduismu, čakramech, ale i okultismu a vlastně téměř o všem. Použiji-li slova klasika, tak musím říci, že jako stříbrná nit se ale všemi těmi večery táhl pocit něčeho zvláštního, snad povznášejícího, ale určitě "ozařujícího". Ten pocit měl jasnou příčinu a postupně se změnil v jistotu. Poznání.
Zásadní pro mne bylo seznámení se s knihou Síla moudrosti, ale i s texty F.D., které jsem díky Jendovi měl možnost prolistovat a načerpat z nich mnoho nejcennějšího poznání. Od té doby jsem do svého každodenního života přibral i cvičení čakramů, jako jeho přirozenou část. Vlastně ani dnes nevím, jak jsem do té doby mohl bez toho být ... i když vím, dnes už vím...
Prostě a jednoduše to tak mělo být, karma. Nebudu zde popisovat svá cvičení nebo postupy, přemýšlení a vše, co mi proudilo myslí. Myslím si totiž, že Cestu si musí každý najít sám. Průvodcem může být pro mnohé třeba právě zmíněná "Síla moudrosti". Já jsem měl to štěstí, že jsem potkal Jendu, díky němuž jsem se vyhnul mnohým slepým uličkám, kterých je na této cestě poznání, pochopení a uvědomování si nepřeberné množství. To, jak cvičení ovlivnilo mé malování je zcela přirozeným důsledkem. To, co malíř hledá, je dokonalý námět. "Něco", co je pro jeho mysl splynutím všech jeho představ v jediný dokonalý celek. Je zcela lhostejné, zda se jedná o portrét, zátiší nebo krajinu. To "něco" je totiž ten pravý důvod, proč námět namalovat, proč malovat. Řeknu to jednoduše. Od doby, kdy jsem začal cvičit, začal jsem nejen silněji a zřetelněji vnímat ono "něco", ale došel jsem k okamžiku, kdy jsem to i přestal hledat. Začal jsem si "to" uvědomovat naprosto úplně ve všem.
Dnes vím, že lze namalovat a nakreslit cokoliv i jakkoliv. Ale zásadní pro většinu malířů je pocit ztotožnění se s dílem, které vytvářejí. Ztotožňují se a snaží se pochopit totiž to "něco", co je pro ně podstatou malování. Mně čakramy ukázaly cestu, jak nalézt podstatu toho "něčeho".
J.K. 25.2.2007
© Jára Karas