"Jest deset pout, jimiž tvorové připoutáni jsou ke koloběhu života. Jsou to:
1. blud Já
2. pochybovačnost
3. lpění na pravidlech a obřadech
4. smyslový chtíč
5. zášť
6. touha po oblastech čistých forem
7. touha po oblasti beztvaré
8. domýšlivost
9. hloubavost
10. nevědomost, zaslepenost"
Čtyři stupně k dokonalosti, k vyvanutí:
„Do proudu vstupující - Sotapanna“ je ten kdo překoná první tři překážky.
„Jednou se vracející - Sakadagamin“ překonal i čtvrté a páté pouto v jejich hrubším projevu.
„Nevracející se - Anagamin“ je zcela prost prvních pěti pout.
„Dokonale osvícený - Arahat“ je prost všech deseti pout.
(Zdroj: Volně dle Nyanatiloky, Slovo Buddhovo, vydání z roku 1935)
Pokud na tato pouta nahlížíme jako na překážky, které nám zamezují vnímání skutečnosti (prázdnoty) nabízí se otázka, jestli se jedná o trvalé překonání nebo překonání v jednom okamžiku (či v omezeném časovém úseku). Ze zkušeností se ukazuje nepadání pod již překonané překážky (trvalé překonání situací) spíše ideální, která se běžně nevyskytuje. Tato situace by mohla platit snad pouze při mnišském životě v sanghze, přičemž sanghou rozumíme společenství Arahatů. (Jedině taková sangha je hodna uctívání.)
Překážky jsou překonávány každodenní praxí. Postupně se dosahuje překonání prvních tří překážek. Zpočátku na okamžik a v zápětí dochází ke ztrátě a návratu do předcházejícího stavu. Při postupování v buddhistické praxi se toto opakuje stále častěji a na delší časové úseky, až se překonání stane samozřejmostí a usilující se jen zřídka vrací do otroctví těchto překážek.
Toto by znamenalo, že stupně nejsou dosahovány jednou a už na pořád, ale stálým opakování určitých zkušeností. Pokud je nastoupená buddhistická cesta správně pochopena a praktikována s dostatečným úsilím a poctivostí, dosahuje praktikující postupně všechny úrovně. A to v relativně krátkém čase. V této době je podstatné do jaké míry jsou tyto zkušenosti správně pochopeny. Pro pochopení a využití zkušeností z tohoto postupu nestačí dosáhnout těchto stupňů jednou nebo několikrát, ale je potřeba s vytrvalostí stále tyto zkušenosti opakovat a analyzovat, aby došlo k dostatečnému pochopení a odhalení vstupování překážek do vědomí.
Překonání prvních tří překážek, byť na krátký okamžik, je silný zážitek, který se vryje hluboko do podvědomí usilujícího. Tento zážitek způsobí, že je zažito skutečné štěstí, a tím i dán směr kudy jít. Proto již nebude možné nacházet uspokojující štěstí v běžném životě. Z přirozenosti bytostí toužících po štěstí již lehce odvodíme, proč je jen otázka času, kdy budou dosahovány další stupě až k Arahatství.
Z výše napsaného by se mohlo usuzovati, že zde na buddhistické cestě se jedná o cestu postupnou, formou sebezdokonalování, ale není tomu tak! Toto pochopíme, pokud si uvědomíme, že překážky nezkvalitňujeme a neproměňujeme, ale jednoduše odkládáme. V tomto procesu pouze postupně poznáváme, s praxí bdění, podmínky k nevznikání těchto překážek.
My už dokonalí jsme, ale pro neklid nitra to nevnímáme. Pokud se nitro uklidní (zastaví se aktivita mysli), zažíváme naši vlastní přirozenost Nirvánu. Nirvána je tu stále nikam se neztrácí. Jen není vnímána pro činnost naší mysli. Po dostatečném pochopení a rozpoznání prázdnoty jako podkladu všeho dění již aktivita mysli nebrání v prožívání Vysvobození.
M. Harant
inspirováno rozhovorem s br. Lípou v Bdíně 30.7.2006 o zkušenostech v rámci praxe Učení FD
© M. Harant