"Jako nelze nebýt, tak nelze nebdít.
Lze ale ...zapomenout..."
Co vlastně chceme? Všichni víme, jak to je - jsme. Teď a tady. V tom není problém. Problém je v tom, že si to mnohdy neuvědomujeme. Necháváme se unášet svody a nástrahami šestismyslového světa, z přítomnosti se odvíjejí vzpomínky na minulost a představy o budoucnosti a to co je, se v tom ztrácí.
Však právě lpění na povstalém, a s ním spojeném utrpení, nás - čas od času - obrací ke hledání Toho. Kdo hledá cestu z pomíjejícnosti, tomu nebo té je určena rada:
Jak máme bdít? Literatury k přelouskání je přehršel (a není potřeba chodit z našich stránek daleko ;-), to není špatný začátek - ten vnější. Ten vnitřní je založen na pozorování dechu, nejdříve pravidelném v klidu, později stálém při každodenních činnostech. Když v tomto nezábavném, utišujícím procesu vytrváme, začne postupně Přítomnost bdít za nás.
Jak? Postupně, po jistém čase, úsilí, opakování, hledání a poznávání že není co hledat, vracení se, až nakonec ustání (všeho) úsilí, skrz pročištěné (prozářené) čakramy , vystoupáme nad hlavu. Tak jako novorozeně zná jenom mateřské mléko, tak jako bhakti jogín je přimknutý svým srdcem k Bohu, tak my bdíme přítomností. Pak - tady a teď - v bdělosti, není zapomínání. Pak mohu říci:
(11.7.2019, po návratu z Tábora)
(c) Pavel Šolc