Oslovil mne mistr Jan Lípa s prostým dotazem: Co Tě přivedlo k Učení?
Ani jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale nechal jsem to tak nějak samo psát...
Byla to hlavně obrovská touha a potřeba poznat Skutečnost. V bytosti od dětství dřímal jakýsi vnitřní neklid a nespokojenost s běžným životem, jako takovým. Ačkoliv jsem to nedokázal jako dítě identifikovat a správně pojmenovat, bylo u mne několik významných vnitřních zkušeností. Také jsem si byl nějak vědom onoho Pozorovatele ve mě. Ten mne "nutil" k určitému zkoumání a přemýšlení, které ale na čas překryla vitalita. V mládí jsem poté zažil při filozofickém rozhovoru s kamarádem neskutečnou blaženost a klid, jisté krátké vystoupení z těla a následné usazení se opět v něm, doprovázené i okamžikovým zastavením mysli. Od té doby jsem začal praktikovat pravidelněji a s větší vervou.
Zpočátku jsem vlastně nevěděl, co a jak praktikovat. Vše bylo spíše jakýmsi zkoušením a také metodou pokusu-omylu. Bdění jsem tehdy ještě nepřikládal takovou váhu a s dechem jsem také nepracoval. Jako podstatné jsem na samém začátku cesty cvičil Átmavičáru, alespoň tak, jak jsem ji pochopil a byl toho schopen. Tak či tak to nakonec vedlo dvakrát ke zkušenosti jasuplného Světla, se ztrátou vědomí světa a těla, zkušenosti čirého Vědomí.
Je zajímavé, že potom jsem se vnitřním nutkáním a puzením obrátil zcela jiným směrem. Věnoval jsem se cca 12 let cestě Kristově, a vlastně jsem žil pouze jako bhakti. Ani jsem tehdy vůbec nemeditoval, nesoustřeďoval se... Přesto docházelo tu a tam, samovolně, k vzestupu kundaliní a zkušenostem hlubokého klidu a blaženosti. Vše víceméně pramenilo pouze z neustálého obracení se ke Kristu jako k Bohu a stálého modlení se k němu, dialogem s Ním atd.
Poslední dva, tři roky na této cestě jsem ale začínal vnímat, že nejsem schopen řešit a ovládat některé sklony, neklid bytosti se opět stupňoval a cítil jsem tak obrovskou potřebu najít učení či nauku, metodu, s jakou budu mít možnost ovládnout v bytosti tyto tendence a mít to zkrátka vše více pod kontrolou a ve své moci. Vrátil jsem se zpočátku opět k józe, začal jsem zkoušet některá dechová cvičení a také vnitřní pranájámu, čili prodýchávání těla vědomím. To už jsem začínal tušit, že práce s tělem, dechem a vědomím je nesmírně podstatná. Dostal jsem se ke knihám Květoslava Minaříka a začal pracovat už systematičtěji. Bdění jsem pochopil už tehdy jako nezbytné, stejně jako potřebu pracovat s náladami, tedy s radostivostí.
Je však také nutné poznamenat, že k učení naopak nevede nedostatečná touha po Pravdě, po Poznání. Strach ze zániku ega, osobnosti, strach opustit důvěrně známé a určitý nedostatek ochoty riskovat. Osobnost se instinktivně obává Učení, které bude znamenat její zánik, rozpoznání její iluzornosti. Proto také člověk mnohdy vybírá třeba lehčí cesty, ne tak přímo k cíli vedoucí, aby si zachoval alespoň něco. Pravé Učení ohlodá člověka až na kost a nenechá mu vlastně vůbec nic. V tom je právě ta dokonalost- nevědět nic, nemít nic, moci vše....
To, co vede na scestí, chápu tak, že pokud se z bytosti pozorující, tedy bdící opět stává bytost prožívající, tak se dostávám na scestí. Jakmile přestáváte poznávat, bdít, tak opět prožíváte a jste zase v tom. Zpočátku je důležité i neopouštět pravidelný režim dne, praxe, neopouštět cvičení, i když už se zdá, že jej člověk nepotřebuje, protože je mu stále dobře, zmizel vnitřní neklid a zkrátka nikde netlačí bota. Pokud jste v těle, tak je stále co řešit, stále je potřeba bdít a být si všeho jasně vědom. Neochota pracovat také nakonec člověka odvede od Učení. Ta trpělivost, vytrvalost a odvaha jsou zkrátka velmi důležité na každém stupni cesty. Bez toho to opravdu nejde. Pro mne bylo velmi důležité i nehloubat. Hloubání dokáže odvést pozornost od podstatného, mysl se rozjede a už se zase objeví zmatek, neklid, pochybnosti, prožívání apod. Nakonec odvede i od Učení a z člověka se tak může stát onen pověstný duchovní turista, stále hledající a hloubající. V tom vidím velkou překážku. Ono žít v tom Teď, tomu se musí člověk naučit, pochopit, že to vlastně stačí, že to je Ono.
Hloubáním z toho ihned vypadnete a chodíte zase okolo, i okolo Učení.
Konečně tedy k tomu hlavnímu: Přispěla k tomu patrně i vnitřní vize, kdy mne jeden jogín ukázal, která metoda vede nejúčinněji k Osvícení. Byl to dotek jeho prstu na konci mé páteře, kdy jsem opět prožil velikou blaženost a klid. Zkrátka, během mé praxe dle nauky KM, jsem začal vnímat velikou touhu a potřebu pracovat energičtěji, více vnitřněji, více samostatněji.
Po objevení Síly Moudrosti na internetu jsem věděl, že to je právě ono, to, co jsem celou dobu hledal. Bylo tam vše, co jsem mezitím pochopil jako důležité pro duchovní vývoj - jasný systém, práce s tělem, bděním, zcela zásadní praxe věnování se dechu, jako opoře pro bdění a nakonec praxe čakramů. Po zkušenostech s pravidelným cvičením čakramů jsem pochopil i význam a hodnotu všech předchozích, zkušeností, prožitků a stavů, které vycházely spíše z náhodného vystižení podmínek, než ze systematické práce. Jednoznačně mě tedy k Učení přivedla veliká touha dosáhnout Osvícení, Poznání a potřeba jasného systému praxe k němu vedoucí.
Neméně důležitá ovšem byla i potřeba najít někoho, kdo Osvícení dosáhl a může i pomoci s praxí a objasněním důležitých otázek, které každého hledajícího na cestě jistě provází. Významným faktorem bude jistě i určitá karma z minulosti, která se projevuje právě tím nutkáním a vnitřním napětím, hledat konkrétní Učení, konkrétní metodu, praxi, systém...
Radek Bazala, 23.11.2019
(c) Radek Bazala