Z: Pavel, keď som kedysi popisovala Dr. Janu Lípovi pociťovanie určitého duchovného stavu, tak mi okrem iného odpovedal: za toto a toto by tě Evžen pokáral. Čo by praktizujúcim UFD Evžen teraz odkázal, čo by nám pri duchovnej praxi mohlo pomôcť?
P: Evžen často upozorňoval na to, nebo varoval před tím, abychom právě to poznání nebo tu nirvánu nechtěli uchopit smysly. Člověk má potřebu nějak si to představit, "sáhnout si na to" a vědět o tom, že má ten stav, ale už z podstaty poznání to možné není. Je to mimo šestismyslový svět, a to je základní kámen úrazu toho jakéhosi prvního setkání se s tím stavem. Je potřeba na to přijít, jak to vlastně je, jak to takzvaně udělat. Často člověk pozná teprve až potom, následně, že "něco bylo" - když z toho vystoupí a řekne si, aha, teď něco bylo/nebylo, tak to asi mohlo být ono. To nás taky Evžen učil.
Z: Pavel, tie prvé razy keď si To zachytil, ty si až potom na to prišiel? Keď si to s Evženom konzultoval, ako ste to pomenovali alebo nepomenovali?
P: S Evženem jsme o Tom nemluvili. To až pak Dr. Lípa mi řekl, když jsem mu něco popisoval: no, to je Ono, vítej v klubu. Pak to má samozřejmě ještě nějaká pokračování anebo se to může dít v různých verzích, ale to už pak... Jak to jednou zažiješ, tak už to víš. A jak říkají Mistři, zažíváme to tisíckrát denně, a i teď v Tom jsme, atakdále...
Ale na druhou stranu to jsou všechno jenom řeči. Protože když to člověk poslouchá, tak to zase přebírá jenom těmi smysly - ale musí to přijít zevnitř. A nevím, jestli můžu mluvit nějak dopodrobna, to by nebylo už o Evženovi, to by bylo spíš o mně a o mých zážitcích, a to není předmětem tohoto rozhovoru.
Z: Pavel, povedz, aj ty si dôležitý v tejto škole.
P: Ber to tak, že to, co ti řeknu, má každý k dispozici a máme to všichni na dosah ruky. Ale až po fázi náročné praxe - musí se makat!. Pak, nakonec, je to o tom, že jsi jenom v tom, co je. Ono to jakoby odněkud vyvěrá, když se stáhneš tou stálou bdělou pozorností až do bodu, kde to všechno vzniká a zároveň to tam "není". A když jsi v tomto bodě, tak jsi ve zdroji, ve středu, v Prázdnu, bez představy. Jsi, jsi v Tom a je To teď a tady. A když se dokážeš dostat k tomu středu nebo, je to všechno jenom opis, ale prostě k tomu být tím Bytím, tak jsi v Tom a je to děsně jednoduché. Ale musíš vědět jak na to.
Z: Ak sa ťa Pavel môžem ešte opýtať, tak Majstri, aj Evžen to hovorí, aj Dr. Lípa to hovorí a možno aj ty, že vždy pri Tom sú dôležité tie podmienky, ktoré tomu dávame.
P: Evžen tomu říkal ne-podmínky.
Z: Áno, v priebehu praxe sa Ti tie podmienky, ktoré si tomu dával menili, alebo si dospel do toho, že tomu dávaš stále tie isté podmienky?
P: Z mého pohledu, já jsem v tom jakoby okamžiku nevěděl, co dělám a jak na to. To ti dojde pak, až když už to máš - pak najednou vidíš, co je myšleno těmi nepodmínkami. Podmínky se nastolit nedají, ale dá se všechno odebrat. A to je ta ne-podmínka... Když není nic jiného, tak nejsi ani ty a není nic, a to je Ono. Člověk to musí dělat na plné pecky a vlastně nevíš, co a nevíš proč, ale stejně tomu musíš dát celý svůj svět. Nabídnout to - když budu mluvit v křesťanských pojmech, celý se odevzdat a nic neočekávat.
Z: Ono To príde samo.
P: Ono to přijde, protože je to tady furt. Když ty nebudeš, tak bude jenom To. A já do toho ještě míchám tu opravdovost, že ta je také potřeba. Je to opravdovost nemluvněte, nebo prvního záblesku ranního slunce, atp. Prostě ta opravdovost, kterou máme živou v srdci, je z mého pohledu taky důležitá. To už jsme se ale dostali od Evžena někam jinam.
Z: Keď niekto prišiel k Evženovi a popisoval mu rôzne stavy, ako Evžen reagoval?
P: U Evžena to bylo spíš tak, že tam moc lidí nechodilo, už kvůli tomu, že byli s manželkou staří... Spíš to probíhalo korespondenčně, lidi psali dopisy a on jim na ně odpovídal. To byla síla! Lidi se na něco ptali, Evžen mi to dával všechno přečíst a já si řekl to je takhle a takhle. Pak mi Evžen dal přečíst svoji odpověď a bylo to všechno jinak, ale bylo to to pravý! Byla to velká škola. To byl jeden ze znaků jeho Mistrovství, že v odpovědích mířil vždycky do středu.
Když přicházeli lidi, tak to byli žáci, které znal. Nejprve si s nimi dopisoval, pak přijeli. Když tam byl nějaký člověk, on se ptal a Evžen mu odpovídal. Evženovi nebylo kvůli jeho postižení moc rozumět, tak jsem jim to překládal. Takhle se to povídalo přes dalšího člověka. Co si z toho odnesli, nevím. To setkání určitě jo, osobní kontakt byl důležitý, to byla síla, ale ze vzdálenějšího pohledu mi přijde, že z těch dopisů mohli čerpat dlouhodobě.
Z. A vracať sa k nim.
P: No, s Evženem jsme taky stále nepovídali o Cestě a o tom co dělat. Ono je to všechno jasný. To párkrát o tom řekneš, a když potom máš nějaké stavy nebo otázky.... Na všechno lze odpovědět, ale to taky není pořád.
Z: Tá otázka musí vzniknúť.
P: Jo. Jak se dělalo druhé vydání Síly moudrosti, hodně se kolem toho čas točil, že se to dávalo do kupy a vylepšovalo.
Z: Pavel, ty keď si začal cvičiť, mal si veľa otázok, ktoré si kládol Evženovi? Alebo skôr raz za čas vznikla nejaká otázka, ktorú si mu položil?
P: To už si nepamatuju.
Z: Ono ti asi pomáhalo aj to, že si pomáhal odpovedať na tie listy, ktoré zodpovedali niektoré tvoje otázky.
P: I sny jsme probírali. Všechno, co jsem takzvaně přinesl, tak nějak okomentoval, poradil mi. Uteklo to, no...
Z: Koľko je to rokov?
P: 1993 jsem k němu přišel, a vlastně takové to gró bylo pro mě, když žil ještě v Maroldově ulici. Když potom jeho paní dostala mrtvičku, přestěhovali se k dceři, a to už bylo jiné, to už se posunulo. Byla to dobrá škola. Asi všechno.
Z: Ďakujem. Super.
Rozhovor s Pavlem Šolcem zapsala Zuzana Otáhalová
V Táboře 9.7.2022