SÍLA MOUDROSTI

K Fráňovi v pozdějších letech u mne přistoupilo ještě přátelství, neboť jeho jednání bylo kamarádské, nevyvyšující se, neponižující a byl mi proto i duchovním otcem, guruem, aniž by mezi námi padlo o tom jediné slovo. Cítil jsem to a jako takové jsem to přijmul.

Když jsem jej poprvé spatřil, tiše seděl s bdělým úsměvem, pokuřoval a mlčel a hned napoprvé mi dal pusu. Jelikož již od léta roku 1932 jsem bádal v tzv. „skryté filosofii“ a měl jsem již v létě 1938 prožívána jistá mystéria, plně vnitřně zemřev a znovu se narodě, nepřišel jsem k němu jako laik. Moje rozmluva s ním byla proto poměrně zajímavější, když mě podle svého zvyku začal bourat moje chybné názory a myšlenky. Jeho přítomnost na mne však mocně zapůsobila právě že byl zcela otevřený, skrz naskrz upřímný.

Vyprávěl jsem mu své prožitky z roku 1938 a další. Mlčky naslouchal, pokyvoval a pak prudce zvolal: - Nojo, kde to ale máš, cos prožíval? Kam ti to uteklo? To musíš mít furt! Zarazil jsem se, ihned nechápaje. Zvolal: - To je furt tady a to ti nesmí nikam utéci!

Zmlkl, pohlížeje s úsměvem na mne, pozoruje účinek svých slov. A tu pojednou jako blesk jsem pochopil, uvažuje: - Aha, tak ono je to furt tady. – Mohutnost této myšlenky mne ohromila a on ihned poznal na mých rozšířených očích že jsem to pochopil.

Tak jsem se stal častým návštěvníkem Fráni Drtikola. Mnohokráte jsme sami dva sedávali a beze slov bylo mně s ním vždy nezměrně dobře. Občas se prohodilo s úsměvem sem tam slovo, jež se samovolně vynořilo, aby opět byl klid. Velmi často se stalo, že jsem nebyl schopen pronést jediné slovo, stápěje se v Míruplnosti, v Blaženství Sebe Sama, ve velikém sebespočinutí, kdy oči hovořily jen tiše o Nevypověditelném. A Fráňa, sedě naproti a zvolna vypouštěje dým ze svého viržinka, vyňal je z úst a řekl: - Já vím, já jsem v tom taky.

Přečasto jsem poznával, že vystihl všechny moje stavy mysli, v nichž jsem tu nebo onu dobu byl. Poznal jsem též, že i do všech dalších jedinců zřel, čím je jejich srdce prosvětleno nebo zakaleno. Většinou však mlčel, nic nevysvětloval a když občas nějakou větu někomu pronesl, byla plná skrytého velkého významu, ač se na prvý poslech zdála bezvýznamnou. Jeho věty byly obyčejně kratší, nijak rozvláčné, přitom však plné živé Pravdy. Pravda vyzařovala z volných pohybů jeho rukou, nohou, obličeje, očí, celého těla. V jeho tváři byl rys jakéhosi polosoucítícího a poloposměvačného úsměvu, což mnohé silné osobnosti velmi dráždilo…

Sám pro sebe jsem poznal, že to byl úsměv Pravdy, úsměv Soucítění – současně soucítící a současně drtící všechny osobní temnosti a faleš. V jeho jasných, pomněnkově modrých očích byla jak veliká něha, tak i nesmlouvavá tvrdost, bylo-li jí třeba použít ve styku s tím nebo oním sobcem.

...Znal jsem Fráňu jako naprosto pravdomluvného člověka, který vždy bojoval proti lživosti, i když to byla lež týkající se i sebenepatrnější maličkosti. Mnohokrát poukazoval, že mluvit jen pravdu nebo mlčet je nutné. Během těch let jsem se též přesvědčil o to, že co učil, to sám žil. Fráňa nelhal a vskutku, byl živoucím Buddhou – Arhátem i kdyby přemnohým, kteří toto budou číst, zdálo se to sebevíce neuvěřitelným.

...Fráňa Drtikol byl jako slunce, neboť vyzařoval hlubokost Klidu, Míru, kterým přímo voněl. A všichni ti vnímavější tuto jeho auru přímo hmatali vnitřními smysly. Byli jí povznášeni a prozařováni. Ti plní starostí přišli, vysypali mu je a odcházeli plni svěžesti…

Poslední čas, kdy vleklá choroba těla upoutala toto na lůžko, snášel do posledních okamžiků tělesné utrpení tiše, pln sebeovládání a skromnosti. Do posledních dnů měl jasný, čistý zrak, krásné modré oči jako pomněnky. Měl hluboký vhled, velkou zevní i vnitřní bystrost a byl jasnozřivým, o čemž se mnohokrát přesvědčily řady jedinců. Zřel do lidských srdcí jako skrze čisté sklo a nikdo nemohl před ním skrýt to, čím bylo srdce prosvětleno nebo zakaleno.

Tak jako jeho zevní život zanechal hlubokou světelnou brázdu pro milovníky umění, podobně i jeho vnitřní život byl pln hlubokého, pravého filosofického Uskutečnění, porozumění a soucítění. Byl život tento dobojován, neboť mlčky byl zářícím učením, učitelem i uskutečněním.

(Zpěv indické duše, překlad Rudolf Janíček )

Každý, kdo chceš poznat svoji vznešenou Podstatu, a tak současně Podstatu veškerenstva, zářivou Veleduši všeho života, musíš se naučit praxi hluboké a tiché modlitby.

Kdybys stovky knih přečetl o existenci Božství pojednávajících, nepomůže ti takto získaná teorie jestliže si ji prakticky neověříš.

Kdybys dovedl zpaměti celou Bibli citovat a všechna ostatní svatá Písma, neuskutečníš v sobě Boha samotnou touto prací, nenastoupíš-li cestu praxe!

Ani každodenní dlouhé modlitby, ani nedělních i všedních pravidelných kázání neposkytnou ti Sebepoznání.

Svou mysl sice povzneseš více méně, ale Bůh je daleko, převelice daleko od povznesené mysli. Jest ON za veškerým myšlením, za vší zevní rozumností, která se v čase odehrává.

Musíš jíti proto za myšlení!

Tuto praxi, jak se za myšlení dostati a tak se s Bohem ztotožniti, pokusíme se stručně popsati:

Každý den, nejlépe v tutéž stejnou dobu, buď ráno nebo večer po práci, usedni s narovnanou páteří a odpočívej za naprostého tělesného uvolnění. Zavři oči, abys nebyl rušen tzv. „zevními tvary“. (Později bude se tvé modlitbě dařiti kdykoli, kdekoli i při očích otevřených.)

Svá pravidelná cvičení prováděj pokud možno v skrytu. Později, až zesílíš, budeš moci cvičiti v přítomnosti i jiných osob, aniž by toho zpozorovali. Při uvolněném svalstvu, pohodlně sedě při zavřených očích pohruž svou mysl ve zpětně běžném pochodu tak, aby byla přinucena hleděti na sebe samu!

Sleduj chod (běh) svých myšlenek!

Zapomeneš-li je sledovati a ony se počnou samovolně rozvíjeti v obrazy, vrať se ve své mysli zpět tam, kde jsi započal a uvědom si toto unikání! Uvědomuj si svoji nepozornost a snaž se napraviti ji bdělostí!

Opět vždy znovu, stále – vracej svou mysl do stavu ostrého pozorování sebe samé! Po kratší nebo delší době a po menší nebo větší námaze síť myšlenek sledovat a vracet je ke kořenu odkud se vynořily, počnou oni umlkati, až se tvá mysl ztiší tak dalece, že bude nepohnutě spočívat jako vrchol hory.

Nejméně půl hodiny každého dne věnuj této práci dokud se ti nestane stálým zvykem, dokud tuto sebeanalýzu nepřeneseš do denní činnosti!

Po předběžném boji s myšlenkami spočívej tiše ve své ztišené mysli!

Nečekej nic dalšího a pln pozornosti vědomě tiše seď!

Nechtěj nic, netuž něco vidět ani vědět, neboť myšlenky by se znovu vznořily, aby tě obtěžovaly!

Za této vnitřní mlčenlivé pasivity, trpnosti – počne ze středu tvé bytosti Něco samovolně se zvedati, co bude úžasně jemné a tiše počne tě ve svoji vznešenou jemnost zahalovat!

Při zvedání se tohoto jemného, vznešeného vlivu, počnou mizeti tělesné pocity a tvá osobnost i se svým tvarem, počne se rozplývati, zmenšovati. Budeš sama sebe vědom jen jako nepatrného bodu a ty, jsa stále bezrozměrným bodem, budeš z tohoto Nic zhlížeti na sebe.

Opět a stále znovu tě varujeme! Nechtěj nic vidět, nechtěj nic vědět a jen tiše, skromně jako děcko setrvávej v tomto hlubokém sebeponoření! Chceš-li přece jen něco, tož jedině chtěj zemříti, a to tak, - aby ses stal ničím a v tomto nic zcela zanikl.

Jsi-li člověkem neskromným, jsi-li pyšným a nemáš-li dosti úcty před Poznáním, které vyzařuje z těch, kdož sebe poznali, jsi-li slovíčkář, který rád kritizuje vše vznešené, aby svým pyšným egoismem trůnil nad spolubližními, tu nikdy v tomto životě neprojdeš branou smrti k Životu věčnému!

Tento bezrozměrný bod, jímž se musíš státi ve svém hlubokém vnoru, jest nejvyšším druhem modlitby, z níž jen nepatrný příjemný vlásek tě odděluje od zářící tvé Podstaty, od Veleduše života.

Jen nepatrný vnitřní, ostřejší postřeh a můžeš se ocitnouti v zářivé extasi, v zářivém, vznešeném a nadpomyslném vytržení. A opět – jenom nepatrný záchvěv žádosti, slabounký zlomek chtění a budeš vržen zpět do tělesnosti, a tím do omezenosti ega (osobnosti).

Jedině tímto sebeposřehováním můžeš při plném svém vědomí zažíti nekonečnou a nádhernou svoji Podstatu a v extatické blaženosti vibrovat veškerenstvem – jako nedílný Celek!

Uč se odumírati proto zevní osobností a setrvávej ve stavu nechtění, chceš-li se naučiti vskutku této tak vznešené modlitbě, z níž nepatrný vlásek tě odděluje od Sebepoznání.

Buď tich a zcela sebe zapomeň a vědomí ve střehu zachovej!