MOTTO:
"Naši učitelé učili v Barajtě: Čtyři muži vstoupili do Pardesu: Ben Azaj, Ben Zoma, Acher (Eliša Ben Avuja) a rabi Akiva. Akiva jim řekl: Až přijdete ke kamenům z čistého mramoru, neříkejte "voda, voda!", neboť je řečeno: Ten, jenž mluví falešně, nebude ustanoven před Mýma očima. Ben Azaj se podíval a zemřel. O něm Písmo říká: Drahá v očích Pána je smrt Jeho svatých. (Ž 116,15) Ben Zoma se podíval a zešílel. O něm Písmo říká: Najdeš-li med, jez s mírou, jinak se jím přesytíš a zvrátíš jej. (Př 25,16) Acher (Eliša Ben Avuja) podetl výhonky (tj. stal se heretikem). Rabi Akiva vyšel nezraněn."
Chagiga (14b)
Rabbi Elíša se spolu se třemi souputníky rozhodli dosíci skryté zahrady Eden. Vydali se tedy na cestu a - a svého cíle došli. Avšak ne všichni se také vrátili zpět. Jeden z nich - Ben Azaj v zahradě Eden zemřel. Druhý - Ben Zoma přišel o rozum. Třetí - Rabbi Elíša Ben Avuja ztratil víru. Pouze Akiva se ve zdraví vrátil zpět. Tolik stručný výtah z Talmudu - Traktát Chagiga (14b).
Jaká to však byla cesta? A co bylo jejím cílem? Z krátkého popisu je zřejmé, že šlo o cestu nebezpečnou. Cestu vedoucí do bájné zahrady Eden, kde byl stvořen člověk a ze které byl následně vyhnán. Od té doby se mudrci celého světa a všech civilizací snaží o návrat do této Země zaslíbené. Thóra popisuje toto místo jako rajskou zahradu umístěnou na východě, v níž pramení čtyři největší vodní toky tamního světa - Píšon, Gíchon, Hiddekel (Tigris) a Eufrat. Pozoruhodné podobnosti nacházíme v pověsti tibetských buddhistů a bönistů. Posvátná hora Kailáš má být středem světa. Východním Olympem. Kolem ní jsou dva poutní okruhy, přičemž je nutno obejít 12x vnější, aby bylo možno přijít k vnitřnímu. Avšak vstup dovnitř je zakázán. Údajně jsou v něm kláštery školy Drukpa Kargyud. Jenomže obejít vnější okruh jednou trvá cca týden v náročných vysokohorských podmínkách, takže málo kdo se k vnitřnímu okruhu vůbec dostane. U hory Kailáš podle pověsti také pramení čtyři největší vodní toky - Karnali (přítok Gangy), Indus, Satledž a Brahmaputra.
Ačkoli jsou tyto popisy velice nápadně podobné, jistě bychom našli i další místa ve světě odpovídající tomuto popisu, jež nesou podobné mýtické báje. Není však třeba hledat Eden v prostoru a čase světa. Mnohem přesnější popis související s cestou k němu je vyjádřen jeho charakteristikou. Jedná se o rajskou zahradu, místo stvoření, kde měl člověk žít, ale kde nežije, protože byl vyhnán. Jedná se tedy o místo radostné, o místo nedostupné, skryté za hradbami a mnohdy nalézáme i zmínky o jeho střežení strážcem prahu, mýtickými zvířaty a pod. Jde ovšem o místo, do něhož vstoupit možné je! Kam? Všimněme si, že všechny tyto popisy vedou jedním směrem - směrem do Edenu - směrem dovnitř. Jedná se o cestu do nitra - do nitra sebe sama. Je to tedy zcela jednoznačně cesta duchovní.
Jakou cestou však šli oni čtyři talmudští mudrci? Jelikož to byli rabíni, můžeme předpokládat, že použili metod Kabbaly, tajného učení ústní tradice judaismu. Talmud mluví přímo o "vstupu do Pardesu". Hledali tedy cestu pomocí čtyř stupňů výkladu Thory, tzv. Pardesu (פַּרְדֵּס) (- tedy Pešat (פְּשָׁט) - znamená "prostý smysl", Remez (רֶמֶז) - doslova "náznak", Deraš (דְּרַשׁ) - doslova "bádání", Sod (סוֹד) - doslova "tajemství"). Nejen, že cestu našli, ale, jak stojí psáno "vstoupili". Kolik je ovšem takových, co cestu nenašli, cestou se vzdali, nebo byli odrazeni... A to buď nástrahami, nebezpečím, vlastním strachem, a nebo prostě jen egem, jak vyplývá z takové úvahy.
Jde tedy o cestu nebezpečnou, ale proč Ben Azaj zemřel? Jednalo se o cestu mystickou či magickou? Jaký je mezi nimi rozdíl? Jeden ze starých hermetiků praví, že mystik projde do Edenu branou, zatímco mág se probourá zdí. Magická cesta je tak mnohem nebezpečnější. Mystická cesta je svým charakterem pokory a úcty jistější, může být i pomalejší. Ono také, kam by pak měl člověk chvátat, když věří, je přesvědčen o správnosti směru a své vedení přenechává vyššímu principu? Vzdává se tak ega a je veden plynule přímo k cíli. Zato o magické cestě se traduje, že je rychlá, ale nebezpečná, že jí člověk buď do Edenu dojde, nebo na ní zemře. Ten, který umřel, tedy buď mohl umřít vlivem charakteru cesty, nebo také věkem proto, že trvala naopak dlouho. Jenomže on zemřel při nebo následně poté, co se podíval, tedy již v Edenu. Potom je vše v pořádku a jeho postupu nelze již vytknout. Ono i o nirváně její zastánci v raných dobách buddhismu polemizovali, zda se z ní "vracet", či v ní rovnou zemřít. Lesný zmiňuje případ Buddhova žáka, který po dosažení osvícení spáchal sebevraždu. Do nejvyšší a trvalé nirvány - Parinirvány - vstupuje arhat totiž až smrtí fyzickou.
Nicméně vraťme se k oněm třem rabbim, kteří se vrátili... Ben Zoma se podíval a zešílel, přišel o rozum. Elíša ztratil víru, a rabbi Akiva se pak vrátil zdravý, sám, aby mohl učit. Všichni však cíle došli. Včetně onoho zemřelého rabbiho Ben Azaje, jak vyplývá se shora napsaného. Došli toho bezmezného, ničím neomezeného štěstí Ráje. Že nám to něco připomíná? Ano, zajisté. Radostivost a štěstí, jež provází samotnou duchovní cestou, ale také jsou hlavním projevem vstupu do vnorů, jak popisujeme v textu Radostivost, ale i osvícení samotného. V Talmudu není upřesněno, proč dotyčný zešílel, vyjma zmínky, "že se podíval" a odkazu na citát o přesycení medem - tedy právě blažeností.
V tajných duchovních a esoterních vědách se traduje, že nejsou přístupné a vhodné pro duševně labilní, nemocné a postižené. U takových může dojít buď prohloubení nemoci, nebo k paskvilu směsice mystiky a fantazie jako u Kafky.
Na druhou stranu, kdo z nás je normální? I ze samotného středověku známe případy mnichů, asketů či poustevníků, kteří byli nezřídka prohlašováni za blázny. Existuje však také slovní spojení "moudrý blázen". Nezapomeňme ani na podobnost slov blázen a blaženost, jež vycházejí ze stejného slovního základu i významu. Navíc, na mystické cestě prožíváme stavy, dosahujeme vytržení, používáme síly, které jsou pro tzv. normálního člověka, jež s tímto nemá vlastní zkušenost, naprosto mimo realitu. A přesto jsou pro poutníka zcela skutečné. Jsou však ryze individuálního charakteru a jejich prožitek je subjektivního rázu. Stejně tak i cíl samotný. Není nirvány, do které by se vešli dva lidé. Nelze sdílet jednu nirvánu, jeden eden, jednu Zemi zaslíbenou. Ba co víc, není možné, aby v ní byl i ten jeden. Ten se musí nejprve vzdát ega (vnitřně zemřít), aby do ní mohl vstoupit, či lépe - ona do něho, ve vzájemném propojení všeho, ve vzájemném zpečetění vnitřního a vnějšího v jedinou jednotu velkého symbolu (graficky výborně vyjádřenou např. právě Davidovou hvězdou). Čili není nic než nirvána, vše je nirvána a vše jsme my sami. Jak bychom potom mohli cokoli, třeba i tu nirvánu, ztratit či získat?
Za ta léta mé duchovní praxe jsem viděl mnoho vynikajících jogínů, mystiků a mistrů, kteří by se dali zařadit pávě do této druhé kategorie. Jeden z nich o sobě říkal: "Pak to přišlo a já se pořád už jen smál, jak blázen, a už jsem nepřestal." Jiný při svých poutavých výkladech jako blázen působí obsahem svých slov, další pak tak vypadá vlivem jeho pohybů ovlivněných i tělesnými dispozicemi a návyky po osvícení. A další hlásají blízký příchod změny vnější, v očekávání utvrzení pravdivosti své změny vnitřní... Kdo a co je normální? Natož na této pouti...
Gustav Meyrink popisuje ve svých mystických románech poutníka dosahujícího svého cíle. V Mystickém románu Golem vystupuje postava, která vyjadřuje právě onen aspekt dosažení, starého geniálního Šemaje Hillela, který přišel o rozum vlivem smutku, bolestné zkušenosti, při níž dokázal obrátit světla. Hlavní hrdinové románů Zelená tvář a Bílý Dominikán jsou na pokraji ztráty rozumu a celou dobu konfrontují skutečnost s vlastními prožitky a zvažují takovou možnost.
Přesto všechno je nutno zdůraznit, že celá duchovní cesta je subjektivním zážitkem. Vše, co je na ní prožíváno, je reálné. Či při nejmenším pro prožívajícího a vše má svůj důvod a smysl. Navíc takto je tomu podle teorie šentongu i se světem jako takovým - ten je subjektivním prožitkem jednotlivce. Svět totiž prožíváme, nežijeme v něm, jak praví prof. Rosenberg. Co je potom normální? Podle teorie dharem je svět jen jejich okamžitým seskupením. To se však mění - To však lze měnit. Pokud přijmeme existenci světa nezávislou od nás, nemůžeme jej měnit. Avšak vzhledem k tomu, že svět a my jsme jedno, jak říká Parsifal při objevení Grálu, svět měnit můžeme. Můžeme, protože tak činíme skrze sebe, skrze vlastní nitro. Proč? To, co je nahoře, je jako to, co je dole - dílo zázraků jednoho jediného. Nebo lépe - jedno jediné. A jsme opět u vyjádření velkého symbolu zpečetěním vnitřního a vnějšího. Zde se pak nabízí opačná otázka: Co je potom nenormální?
Rabbi Ben Zoma však přišel o rozum. Tedy z vnějšího pohledu ostatních rozhodně. Kolik je dnes takových "Ben Zomů" - blažených bláznů...
Rabbi Elíša Ben Avuja se podíval a "ztratil víru". Ani to však v té době nebylo normální. Byl nazýván Acher, "Druhý", pro údajnou herezi. Ale jak konkrétně k tomu došlo? Byl zastáncem extatické praxe Hechalot Rabbati. Při jedné z vizí měl v nebi spatřit sedajícího si Metatrona, což bylo vyhrazeno pouze Bohu. Nabízí se ovšem otázka, zda se skutečně Elíšův výrok "Opravdu jsou v nebi dvě mocnosti!" (Chagiga 15a) vztahoval k Metatronovi, jak se udává... Nicméně tak jako tak to znamenalo odklon od oficiálního výkladu a tradice. To samo o sobě stačilo, aby byl považován za heretika, odpadlíka.
Pro nás, žijící v nekonfesním Československu a prakticky ateistické české společnosti, je toto nesnadno pochopitelné. Můžeme však uvést jiný příklad. K Evženovi jsem přišel ještě jako katolík. Tedy aktivní člen Římskokatolické církve, věřící v onom náboženském (či spíše politickonáboženském) smyslu obhajujíce nejen církev, ale i její historicky chybná rozhodnutí. Vyrůstal jsem v katolickém prostředí, jak vzpomínám na jiném místě (např. v textu Duchovní přátelé). Evžen si často dělal legraci výroky: "Jsi obrněný křesťanstvím." "Jsi holt věřící." "Ale neboj, já byl taky věřící." "Ale ono Tě to časem přejde." A tak se i stalo. Při jedné mši jsem měl vizi, zážitek při čtení slov Písma. Když jsem slyšel větu "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle" (Lukáš 2,14), jíž jsem dlouho dobře znal v různých překladech i v originále z výuky jazyků v klášteře a dobře si uvědomoval chybu v překladu vzniklou pouhou čárkou... Správně by bylo "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle"! (Jak překládá Bible Kralická.) Vždyť Bůh má rád všechny stejně. Proč by měl některé upřednostňovat? Stál jsem proti kříži v pravé lodi a náhle vize! - Rozzářilo se to kolem, naráz, náhle, jako šok. Jako bych dostal ránu. Vše se mi to propojilo. Jakoby došlo k okamžité konfrontaci mého vnitřního Poznání a tzv. vnější pravdy. Uvědomil jsem si, že tato drobná chybička může mít na starost staletí příkoří, jež je tak pomocí ní omlouváno. Jediná malá chyba dokáže změnit vývoj světa. Z kostela jsem již neodcházel jako člen Římskokatolické církve. Nezměnilo to ani tak moji subjektivní víru a její prožitek, ale rozhodně víru v podobě názoru na činnost takového společenství a jeho působení ve světě. Zajisté bych byl tedy považován za heretika. Katolíkem jsem však zůstal. Slovo katolický je odvozeno od řeckého slova všeobecný. Navíc, o tom, kdo nalezl živého Boha ve svém nitru, sám v sobě, kdo se podíval na pravou Blaženost a promluvil o ní, může snadno jakýkoli příslušník církve prohlásit: on ztratil víru...
A jak dopadl čtvrtý z rabbim? Rabbi Akiva se jako jediný ve zdraví vrátil, aby o tom mohl vyprávět a učit a později i podporovat protiřímské povstání Bar Kochba. Ano, ale to ještě neznamená, že byl po tomto prožitku tzv. "normální". Prostě bylo jeho podání a jednání přijatelné pro ostatní, tedy aspoň pro většinu. Svou povahou vlastně odpovídalo onomu středu nejvyšší četnosti Gaussovy křivky, jež buddhismus trefně označuje jako Střední cesta. Navíc jako jediný od počátku věděl, kam je a konečné místo cesty dobře znal, jak z textu vyplývá. Je otázkou do jaké kategorie by patřili takoví velikáni jako například Li-po či Dugpa Künleg, ale nejspíš by splňovali všechny tři posledně jmenované... Původní text však naznačuje, že jediné správné pojetí je právě ono Akivovo.
Lze ovšem tvrdit, že kromě naznačení čtyř duchovních cest k jedinému cíli - rajské zahradě Edenu popisuje tento text duchovní cestu obecně - 1. ztrátu ega (smrt Ben Azaje), 2. přesunutí světel rozumu a citu "při pohledu" na pravou tvář Blaženosti ("ztráta rozumu" Ben Zomy), 3. nalezením Boha v sobě, zánikem duality ("ztrátu víry" Rabbiho Elíši Ben Avuja) a 4. návrat a možnost učení ostatních (Rabbi Akiva).
Každá z těchto čtyř cest vede spolehlivě k cíli a tento cíl i svým popisem vyjadřuje. V každé jedné z nich jsou však současně obsaženy i plody ostatních. A všechny čtyři cesty jsou popisem mezníků na cestě jediné - cestě do Rajské zahrady Eden.
Jan Lípa, 15.12.2012
© Jan Lípa