MOTTO: I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou. Genesis 2:7
Duše. Slovo, jež má v sobě obsaženo náznak tajemna. Slovo, jehož význam chápeme spíše intuitivně. Slovo, které označuje něco nám přirozeného a blízkého, a přesto božského a těžko popsatelného. Toto slovo je podobně jako slovo duch odvozeno od dechu a dechového procesu.
S duší se nejčastěji setkáváme v textech Starého a Nového zákona. Přesto tyto texty překládají jako slovo duše rozličné termíny - Nový zákon používá například psyché, ale i pneuma, tedy duch, avšak také řadu dalších. Ačkoli to pro pochopení textu v češtině zajisté stačí, tato drobná nepřesnost může zakrývat samotný význam slova duše.
Theosofové pak přicházejí s členěním lidské bytosti tři základní "těla", a sice tělo, duši a ducha a přiřazují jim rozdílné, dobře pochopitelné funkce tělesné, duševní a duchovní. I toto členění vychází z řeckého soma - psyché - pneuma.
V dobách temného komunismu, kdy existence duše byla popírána z ideologických důvodů, nás ve škole učili, že první anatomové hledali při pitvách orgán, který by duši odpovídal, avšak ten údajně nikdy neměl být nalezen. To mělo posloužit jako důkaz neexistence duše. Jenomže je tomu skutečně tak? Podívejme se na několik na první pohled zdánlivě nesouvisících faktů.
Duše je zařazována do sféry mystična, do sféry božské, kde mimo jiné nacházíme i anděly. Tito pak s duší bývají spojováni jako její ochránci a dokonce v dětské modlitbě se tak přímo říká. I sama duše je mnohdy znázorňována jako anděl. Jak ale vypadá anděl? Má éterickou podstatu, bývá zobrazován s křidélky, bývá spojován s dobrem a krásnem. Že nám to připomíná ještě něco jiného? Ano, jistě, podobně jsou zobrazovány v předkřesťanské tradici keltů elfové. Pocit krásna i samo dobro spojujeme s božstvím. Nemůže nám to tedy napovědět něco o duši?
Duše, jak již sám název napovídá, souvisí s dechem a dechovým procesem, který ustává smrtí, kdy podle tradice duše tělo opouští. Ale co když to opravdu souvisí s tím popisem anděla? Kde by tedy měl být orgán duše? Andělé mají křidélka. Jeden z orgánů je nápadně připomíná! Tento orgán souvisí i s dechem, neboť jej přímo umožňuje. Ano. Jsou to plíce. Orgánem duše, jíž je v lidové tradici přiřazováno srdce, v lékařství mozek, by tak měly být jednoznačně plíce. Přesto funkce a činnost jak srdce, tak mozku s činností plic přímo souvisí, i proto můžeme ve výše zmíněných lidových a lékařských vyjádřeních nalézt jisté opodstatnění. Nicméně vše nasvědčuje tomu, že orgánem duše jsou právě plíce, jež ovšem anatomové našli vždy.
Možná se to může jevit až příliš jednoduché. Ale proč by to mělo být složité. Takovéto řešení tohoto problému přesně odpovídá metodě Occamovy břitvy, kdy nejjednodušší řešení je obvykle správné. Navíc, v jednoduchosti je krása. A krása, jak jsme si ukázali, je božskou či přinejmenším andělskou emanací - je oduševnělou vlastností.
Je tomu ale skutečně tak? Podíváme-li se na duši z hlediska její podstaty, tedy že je božské, nesmrtelné podstaty, že ji mají všichni a že ona podstata činí z lidí (a nejen lidí) sobě rovné, můžeme dojít k závěru potvrzujícímu shora zmíněné. Duší by pak byl dech sám o sobě, případně to, co obsahuje. Ale to není vše. To, co dýcháme je nám všem společné, činí z nás všechny sobě rovné, nelze bez toho žít... Že je to pozoruhodně podobný popis s onou božskou podstatou? Ano. To, co dýcháme, vzduch nebo něco v něm (pránické energie), či vše dohromady, by tak byl Anima Mundi - Duší Světa.
25.9.2012
© Jan Lípa