MOTTO:
Jest něco, co jest nezrozené, nevzniklé, nestvořené, neutvářené.
Kdyby toho nebylo, nebylo by lze uniknouti světu zrozování, vznikání, stvoření, utváření.
Slovo Buddhovo, Dvůr Králové nad Labem, 1936
I.
Jedna z nejkrásnějších a nejtajemnějších teorií duchovních věd je reinkarnace, převtělování. Vyskytuje se ve všech východních náboženstvích a filosoficko náboženských systémech. Rozšířena byla hojně i na Západě v době Helénismu, ale má též své obdoby v předkřesťanských kulturách. Obzvláště v západním křesťanském prostředí pak působí velice záhadně a více než lákavě především pro samotný vztah křesťanských církví a judaismu k tomuto jevu, kdy jej buď přímo zakazují nebo prostě neuznávají jako heretické učení. Přesto ji při bližším zkoumání můžeme nalézt v obou těchto velkých náboženstvích. V křesťanství jako koncilem v Cařihradě r. 553 vypuštěnou nauku a v judaismu, především pak jeho ústní tradici, jako tzv. gilgól (což lze přeložit jako kamenný kruh).
II.
O reinkarnaci, převtělování a životě mimo tento náš fyzický svět bylo napsáno značné množství literatury a mnohá stojí za přečtení. Jmenujme například Raymonda Moodyho krásné knihy Život po životě, či Život před životem, které jistě nemine žádný začínající hledající. Tyto knihy přináší důkazy o reinkarnaci, karmě a jejich významu. Mimo jiné také díky nim se z tohoto oboru stává legitimní oblast studia psychologie, sociologie a filosofie. Avšak na samém začátku mluvím o teorii, ano, teorii reinkarnace. Přes všechny snahy a důkazy se ji totiž nepodařilo spolehlivě dokázat, a tak zůstává jen jednou z teorií, možností výkladu určitých psychologických a psychických jevů a stavů.
Sám jsem se začal rozpomínat na tzv. minulé životy již záhy po nástupu na duchovní cestu, který mi byl dopřán v raném věku cca 15ti let. Tenkrát jsem si však vzpomněl i na to, že jsem se na ty minulé životy bezděčně rozpomínal již v dětství. Zatímco v dětství to pro mě nebyl nepřirozený jev, v oněch patnácti letech jsem byl hodně věřícím katolíkem a tato teorie, i přes ony vzpomínky a nástup vlastní duchovní cesty, jež katolictví také zrovna nedoporučuje, mi připadaly poněkud cizí, či přinejmenším nové. A vlivem katolické výchovy (ač i tu lze v mém případě nazvat duchovní cestou či jejím předstupněm - rozhodně podle formy, jakou jsem ji vnímal a prožíval - do značné míry šlo o sebevýchovu dle tušení, jež mne vedlo) jsem měl snahu je myšlenkově hodnotit dle katecheze jako heretické. I proto jsem je, i přes dostatečně vnímatelný prožitek vlastní osobnosti a zkušenosti v nich, nazýval "cizí vzpomínky", a pod tímto termínem je zapisoval do mystických deníků.
Takové vzpomínky se objevují při dostatečném bdění přes den, ale i v množství snech během noci. Samozřejmě, že během období, kdy jdeme aktivně mystickou či duchovní cestou, tedy AKTIVNÍ ÚSILÍ BĚHEM VĚTŠINY DNE, založené na bdění nad nadechováním a vydechováním a na jeho základě kontrole a brzdění mysli, okamžik od okamžiku, nejlépe po celých 24 hodin denně.
III.
Samotné sny však mají i další, hlubší význam. Proto je také vhodné všechny sny si zapisovat do mystického deníku společně s popisem každodenních meditačních cvičení, mystických stavů, zážitků, zkušeností se siddhi, ale i každodenním děním. Jednak podle nich můžeme pozorovat náš duchovní růst, neboť vlivem jejich blízkosti s podvědomím nám mohou přímo a jako první ukazovat milníky, stavy, které se nám nemusí dostat během dne až do vědomí, přímo nás tak propojují s naší pravou podstatou, a jednak (a tím pádem) nás mohou přímo učit. Takovou zkušenost má autor tohoto textu v nejednom případě. Mnohokrát se stalo, že jej sen, či kdosi ve snu naučil něco, co sám nemohl znát a co se následně dalo využít v mystickém i běžném životě, aniž by se to v něm musel učit. K tomuto účelu dokonce existuje i několik metod. Pokud nebudeme chtít spoléhat na samovolné učení skrze sny, můžeme využít metodu poslední myšlenky před usnutím, která následně ovlivňuje celý spánkový cyklus. Můžeme tak dosíci odpovědí, jichž bychom jinde těžko hledali. Podobnou metodu prý používal například T. A. Edison při řešení obtížných výpočtů a teorií - v pracovně měl pohovku, vedle ní plechový kýbl a železnou kouli či velké ložisko, které držel v ruce nad kýblem při koncentraci na problém před řízeným usínáním. Když usnul, ruka povolila a pád ložiska jej vzbudil. V tu chvíli již pak měl kýžené řešení z oblasti snů, či spíše ze stavu mezi bděním a sněním, k dispozici.
Jednou takovou příhodou ze začátku mojí duchovní cesty je právě sen o reinkarnaci. Jako každého mladého začínajícího mystika a jogína mne zajímala otázka reinkarnace. Během sna mi bylo vysvětlováno, jak že to s tou reinkarnaci je. Byla ukázána vodorovná osa znamenající pozemský život, vertikální osa odpovídající času, ale i celá řada dalších, různě dlouhých os vodorovných s onou pozemskou v středu. A k tomu další osa či plocha protínající kolmo obě osy, patrně ve smyslu vědomí. Bylo vysvětlováno, že život lidský je poměrně krátký, oproti životu na jiných úrovních (na rovnoběžných osách). Smrtí těla tak život nejen že nemusí končit, ale může se přesunout či odehrávat na jedné či více jiných úrovních. Současně se při tom může člověk znovu narodit v lidském těle, aniž by přerušil ostatní životy jiných úrovní nad a pod osou lidského života. Tím by ovšem prakticky neexistovala žádná smrt, a jako taková by byla pouze iluzorní. Může však také postupně dožít i ony ostatní životy. Hlavní význam ukazovaného však tkví v něčem trošku jiném. Patrně jedině člověk a jedině na oné lidské úrovni (ose) si je schopen uvědomovat i úrovně ostatní, poznávat je a dosáhnout osvícení, k čemuž ho nutká, vede strast spojená s právě s touto úrovní i schopnosti vědomí. Ale byl to sen, berme to tak. Nicméně i z něho se lze poučit.
Shora jsme zmínili, že reinkarnace je pouze teorií. Jak je to myšleno? Je to prosté. To, co údajně dokládá reinkarnaci a karmu jsou pouhé vzpomínky, vzpomínky na tzv. minulé životy. Jsou to ryze subjektivní prožitky, jež nelze objektivizovat a zobecňovat. Převtělování vlivem zákona karmy či karmanu je pak pouze jedním z možných vysvětlení. Dalším možným výkladem jsou, jak již bylo naznačeno - cizí vzpomínky - ať už žijících lidí kolem, třeba i kolemjdoucích, nebo lidí dávno zemřelých se shodným laděním energie. A právě ono ladění, rezonance či harmonizace energií je další možností výkladu. Jinou, často užívanou možností výkladu je přeskupení dharem - tedy dharem - nositelů myšlenek - základních a elementárních prvků všehomíra. Tato teorie byla v buddhismu značně rozpracována a je velice složitá, avšak umě překlenuje rozpor mezi neexistencí reinkarnovatelného elementu a existencí reinkarnace. Podobných vysvětlení je celá řada, jak se můžeme dočíst např. ve Fráňově překladu Dharma - theorie, a v samotné filosofii staré Indie byly podrobně vykládány i ostatní. Všimněme si například tibetské odnože této teorie v podobě dobrovolně se rodícího jedince vysoké duchovní úrovně (bódhisattvy) - tzv. tulku. To, že se člověk stane tulku, však ještě přímo neznamená, že život, na který si vzpomíná, se kterým byl ztotožněn, je jeho skutečný minulý život, jak ostatně dokládá např. český mistr JS, nebo autor této stati v textu Tulku. Ale to má vztah právě k výše zmíněným teoriím výkladu oněch vzpomínek.
Avšak všechna tato vysvětlení slouží jednomu a témuž účelu - jsou zaměřena na konkrétní cílovou skupinu, jíž je široký věřící dav lidu. Nikoli tedy zasvěcenci do esoterních učení a praxe. Takovéto vysvětlení, které má řadu nedostatků, a de facto tudíž nemůže být stoprocentně pravdivé - tedy, že se něco z člověka, člověk, rodí stále znovu - davu postačuje. Nikoli ovšem hledajícímu jednotlivci, který pátrá po pravdě, a tím sám proniká do esoterních tajemství, včetně prožitků pro dav tak vzdálených a nedostupných zkušeností se vzpomínkami na tzv. minulé životy. Přesto, hledajícímu může, a dlužno dodat, že to také významným způsobem dělá, pomoci v jeho hledání. Proto lze teorii reinkarnace s čistým srdcem každému začínajícímu žáku vřele doporučit k prověření.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že tato filosofie, včetně jejího hlavního zákona o příčině a následku - karmě, či karmanu - jež je opět určitým zjednodušením pro věřící dav, je starší než buddhismus, a do buddhismu se dostala z předchozích náboženských systémů jako byl bráhmanismus. Pokud studujeme přímo buddhismus, nejen že nám tam ten karmický zákon tak nějak moc nesedí a nezapadá, ale nacházíme obdobný - mnohem více a hlouběji propracovaný, složitější a přesnější zákon pratítja samutpáda - čili odvislé vznikání. Pokud je srovnáme, může být pozoruhodná jejich podobnost a význam. Skutečně pak můžeme dojít k názoru, že pratítja samutpáda je odborným výkladem toho, co je populárně naučně představováno jako karma. To ovšem ale ještě neznamená, že by karma i její samotný zákon příčinnosti a následku neexistoval nebo nebyl využitelný. Velice dobře si můžeme představit úspěšné použití tohoto zákona jak v mezilidských vztazích, tak například moderních metodách jako je enviromentalismus a může se tak stát jednou z nejdůležitějších ideologií budoucnosti pro samotné přežití lidstva.
Měl-li bych definovat teorii karmanu, řekl bych toto: Vše, co odmítáme, nenávidíme, nesnášíme, nemáme rádi, odpuzuje nás, se stává naším osudem stejně tak jako ztráty a nedosahování toho, k čemu lneme a po čem toužíme.
Fráňa Drtikol zobecnil definici karmanu následovně: Aktivita vědomí - rovná se karma. Pratítja samutpáda - odvislé vznikání - Drtikol charakterizoval slovy: Když je toto - tak je taky tohle; když není toto, není ani tohleto.
Pratítja samutpáda je mnohem složitější na pochopení a vyžaduje duchovní, meditační praxi, zatímco teorie karmanu a reinkarnace nikoli. Ty jsou však důležité mimo jiné i z toho důvodu, že jednak dávají naději nejen věřícím, a jednak vyvádějí z omylu zažitého materialismu, který naše výchova a školství ještě umocňuje. Ale bez pochybnosti o materialismu by nikdo nevstoupil na cestu, nikdo by ji nikdy nezačal hledat.
Ale vraťme se k Buddhismu. Další takovou nesrovnalostí, jíž reinkarnace odporuje, jsou Buddhova poslední slova: Vše složené podléhá rozkladu, proto horlivě usilujte. Jakoby upozorňoval na to, že k tomu máme život jediný. A nebo, že tento život je pro okamžik setkání s Buddhovým učením tím nejvhodnějším? Odpověď není tak důležitá jako fakt, že i lidská bytost, i samotné ego, já, jsou složené. Co je potom tím, co se má převtělovat? Kdo nebo co by se mělo v buddhismus převtělovat, když je vše aničča - pomíjející, dukkha - strastiplné, anatta - bez podstaty? Ono však existuje "nezrozené, nevzniklé, nestvořené, neutvářené", díky němuž lze osvícení dosáhnout a vymanit se, vysvobodit z reinkarnační řady. Co to je? Co potom ještě zbývá, pokud je naše mysl klidná, tichá, jasná, čistá a prázdná? Prázdnota?! Tedy de facto Nic? A můžeme říci, že nic je? Že nic existuje? A vida, to se může jevit jako problém. Přesto všechno existují tulku, ale i vzpomínky na minulé životy, které máme nebo mít můžeme. Každý si může vzpomenout. Ovšem učiňte tak sami skrze duchovní praxi, vlastním úsilím. Řízená sugesce nemusí být přesná a může být i přímo zavádějící, což souvisí s daným problémem, který je jí řešen. Může tak v rámci jedné iluze vytvořit iluzi další. Tu by však bylo mnohem těžší prohlédnout, nehledě na fakt, že by tam stále zůstávala i ona iluze původní...
Na tomto místě bychom měli zmínit další rozšířený omyl: V Tibetě je zemřelému předčítáno (dříve recitováno z paměti) z Tibetské knihy mrtvých - Bardo thedol (jíž jako první u nás přeložil Fráňa Drtikol). Samotná vadžrajána - Tibetský budhismus je pro tento aspekt nazýván též mantrajánou. S tímto termínem se pak můžeme setkat například ve vynikající, leč již postarší knize Vincence Lesného Buddhismus. Podle lidové tradice by mělo předčítání přispět zemřelému k jeho řízené lepší inkarnaci. Avšak skutečný význam je zcela odlišný. Recitování knih v podobě manter umožnilo zachovat stará učení do doby příchodu někoho, kdo bude rozumět významu. A podíváme-li se kriticky na současné výklady a praxi Tibeťanů, musíme konstatovat, že nerozumějí. My však vlivem meditační praxe Učení Fráni Drtikola - cvičení čakramů, které je klíčem k praxi tummo - základní praxi tantrické cesty Šesti jóg Náropy v kombinaci s netantrickou praxí nemyšlení v podobě Velkého Symbolu Majtrípy, skutečný smysl a význam této knihy známe. Jedná se o popis průvodních jevů a postupu při praxi buddhistické kundaliní jógy skrze sušumnu a jednotlivé čakramy - tedy právě při cvičení čakramů - a to během života, nikoli po smrti! Avšak pozor! To, že tato kniha se smrtí těla přímo nesouvisí ještě neznamená, že umírajícímu nemůže pomoci.
IV.
Přese vše, co bylo shora řečeno, je nutno poznamenat, že teorie reinkarnace měla velký význam i pro naše české mistry a jejich výklad dharmy. Známé jsou příhody některých vzpomínek od mistrů jako byl Fráňa Drtikol nebo jeho žák Květoslav Minařík.... Pro konkrétní příklad však nemusíme chodit daleko. Mohu uvést vlastní zkušenost s mistrem Evženem a v řadě prvním rozhovorem o tomto tématu. Stalo se jednoho dne, že po krátkém úvodu mé návštěvy u něho sedíme tiše v klidu, jen tak bděle hledě proti sobě. V tu chvíli, náhle Evžen s rozzářenou tváří vykřikne: "Kdy ses narodil? Kolikátého?" Odpovídám... "Šmarjájozef! To je ale náhodičkaaaa!" A od srdce se směje a poplácává mě. "Vždyť my jsme se v minulých životech znali..." A volá to hlasitě na manželku vedle do kuchyně. "Jo jo, znali jsme se! Vidíš, to je to, co Tě sem tak táhlo. Ale že Tě to hnalo, co?" Vzpomínáme na mé pohnutky a první návštěvu... A odkud se známe? Ptám se. "Z Východu!" Odpovídá Evžen. Z Ruska?, ptám se, znaje okolnosti Evženova minulého života. "Ne, ještě dál..." Tenkrát, ačkoli je mívám od malička, jsem si Evžena ze vzpomínek na minulé životy nevzpomínal, nedokázal jsem jej identifikovat. To přišlo až později, až po jeho odchodu... Detaily v tuto chvíli jistě není třeba rozebírat, jen zmíním, že se jednalo o mnišské životy na Východě, v jednom řádu s meditační praxí v ústraní, v kamenité krajině pustých hor...
Jinou vzpomínkou lze doložit význam snů a blízkost s naší podstatou: Stalo se, že jsem prožíval vzpomínky na život mnicha v nedalekém městě, ve, v té době významném klášteře... znal jsem dokonale budovy i okolní krajinu a prostředí. Několik dní na to jsem nastupoval v nové práci. Přijel jsem, zaparkoval, přišel až k sídlu firmy, a celou dobu cítil něco známého, zvláštního, neobvyklého. Otočil jsem se. A v tu chvíli se přede mnou otevřelo nádvoří velice dobře známého kláštera... i rozpomenul jsem se náhle na celou řadu dalšího. Stromy, cesty a budovy kolem byly sice jiné, avšak samotná rozsáhlá budova konventu a cestička k někdejšímu hlavnímu vchodu byly tytéž. A nejen to...
Jen tak na okraj, můžu poznamenat, že mnozí z nás "byli" mnichy na Východě i na Západě, v různém čase tam i tam, a řada z našich nástupců a hledajících, kteří za námi docházejí, si vybavuji ve vzpomínkách na ony tzv. minulé životy. V hojném počtu tu máme také další prvorepublikové mystiky, mágy a hermetiky, zatímco životy východní jsou většinou staršího data. Sám jsem byl před časem pozván Jeho Svatostí - hlavou jedné ze škol tibetského buddhismu k introvizaci - rozpoznání tibetského vtělení...
Jiný příklad máme doložený i fotograficky. Bylo nemnoho těch, kterým Evžen dovolil, vyfotografovat jej. Měl jsem to štěstí být jedním z nich. Na jedné mé fotografii, jež je také uvedena na webu, si Evžen soustředěně pročítá záznam vzpomínky na poslední dny jednoho z mých životů... Když už mluvím o fotografování, musím zmínit i jinou událost. Stalo se, že dva nerozluční kamarádi, Evženovi žáci, přinesli na návštěvu k němu videokameru. I přes jeho zákaz jen natáčeli, maje kameru schovanou do novin. Evžen však do člověka viděl. Nebylo pro něj těžké odhalit jejich podvod. Poté s nimi ukončil jakoukoli spolupráci, následkem čehož spolu i tito dva přestali kamarádit...
Ale vraťme se k našemu tématu. Je nutno upozornit, že přítomnost nebo nepřítomnost vzpomínek na minulé životy, natož jakýkoli výklad teorie reinkarnace, s osvícením a jeho zkušeností přímo nesouvisí!
Ukázali jsme si shora, že smrt může být iluzorní. Jenomže samotný svět a potažmo i náš život jako takový je podle Buddhova učení - Dharmy - pouhou iluzí, závojem klamu, Májou (jež je ovšem božskou Matkou). Tato by se dala dobře přirovnat právě ke snu a snovému stavu. Naším úkolem je prohlédnout tuto iluzi, osvobodit se od ní, poznat skutečnost, dosíci osvícení, probudit se... nikoli vytvářet novou, byť i lepší iluzi. Je nutno vědomě pracovat na a ve vlastním lidském těle. Není třeba, ba dokonce je zbytečné a neúčelné přesouvat se na jiné úrovně vědomí. Nevytvářet si nic nového! Žádná nebíčka, ze kterých se budete muset vracet (nebo vás posléze vykopnou) do drsné "reality" zpět na Zem. Pouze na té lidské úrovni, jak jsme si již ukázali, můžeme dosáhnout osvícení. Nikde jinde. Ostatně přímý prožitek přítomného okamžiku je sám o sobě dostatečně radostivý. Pouze teď a tady je možné bdít, žít vědomě přítomným okamžikem, což znamená cestu i cíl - osvícení a život v Dokonalosti poznání (jak popisuje text Astasahásriká prádžňápáramitá v překladu Překladu Fráni Drtikola). Osvícením se tedy probouzíme. I proto je Buddha nazýván právě tímto slovem - Buddha - Probuzený. Stáváme se tedy Buddhou. Probouzíme se ve vědomém prožití přítomného okamžiku, s jasnou, čistou, prázdnou myslí oproštěnou od lpění na minulosti a strachu, či představ o budoucnosti. Z toho však plyne mnohem hlubší souvislost mezi snem a reinkarnací, či lépe sny a inkarnacemi - jak ostatně sami pochopíme samotnou vlastní meditační praxí...
V.
Přesné rozřešení a zodpovězení této otázky by sám Buddha zařadil mezi otázky neužitečné - neplodné otázky a nemoudré úvahy. Buddha a později mnohem lépe Nágárdžúna (např. v Drtikolově překladu Mádhámika šástra) by pak upozornil na relativitu názorů a nutnost beznázorovosti. Nicméně je nutno zmínit i fakt, že právě buddhismus vede člověka k vědomému ukončení strasti - respektive kola reinkarnace. Ten, kdo dosahuje nirvány, se již více nevrací. A tak se desetitisíce hledajících pokoušejí o hledání prožitku nenávratna a potvrzení takového stavu. Avšak ani to není až tak úplně důležité...
Takovým stavem by mohl být ten "bez přicházení a odcházení". Tedy v okamžiku, kdy jej prožíváme. Ve chvíli vědomého prožívání přítomného okamžiku. Ale kde je důkaz, že jde o konečný stav bez návratu? A je vůbec třeba jej hledat, pokud jsme došli až sem? Jistě, že ne, není. Stačí si přeci uvědomit, že v tu chvíli (a po náležité dlouhé, většinou letité, době cvičení čakramů, bdění a snahy o nemyšlení a vytažení hadí síly nad temeno, jež nás samy ujišťují o správnosti cesty) již není nikdo, kdo by se reinkarnoval, není nic, co by se mohlo převtělit. Na druhou stranu není už také nikdo, kdo by reinkarnaci odporoval, kdo by se z koloběhu životů chtěl vymanit. Nebo je tím snad ona pozůstávající tichá, nezměrná prázdnota? Ale kdo o ní však může cokoli soudit, když každý, kdo ji prožil či prožívá, již vlastně není? Pro takto dosahnuvšího, "Takto jdoucího" - Tathágata - je pak reinkarnace lhostejná.
"Tahtágata jest prost vší teorie, neboť seznal, co jest tělo, jak vzniká a zaniká. Porozuměl, co jest pociťování, jak vzniká a zaniká. Porozuměl, co jest vnímání, jak vzniká a zaniká. Porozuměl, co jsou duchovní tvořivé síly, jak vznikají a zanikají. Porozuměl, co jest vědomí, jak vzniká a zaniká. Proto pravím, Tahtágata nabyl naprostého vykoupení zničením, zahnáním, potlačením, odhozením a zbavením se všech mínění, domněnek, náchylnosti k pošetilosti "Já" a "mé"." (Aggi-Vacchagotta Sutta - Kam přijde oheň, 15. verš 72. Sutta Majjhima Nikaya, dle Slova Buddhova, 1936) Je lhostejno, zda se znovu narodí či nikoli. Obzvláště ve chvíli, kdy pochopil, že ona strast je pouze učební metoda, a podotkněme, že velice účinná. A tak se může v oddanosti k jiným bytostem třeba i sám rozhodnout stát se tulku, bódhisattvou, v příštím životě znovu pomáhat dalším, a narodí se znovu zde na Zemi. A nebo již prostě ne. A proto? A proto horlivě usilujte!
Pozn.:
Aničča - Dukkha - Anatta je současně také název buddhistického textu objeveného Janem Lípou a Marcelem Brüxem, jehož autorem je František Hein.
© Jan Lípa