Individuální duchovní praxe a význam sanghy
To, co zcela jednoznačně charakterizuje Učení Fráni Drtikola, je individuální praxe. Praxe vedoucí k Nemyšlení skrze bdění a cvičení čakramů, vykonávaná v tichu, osamocení jednotlivce, avšak za běžného občanského života se vším, co k tomu patří....
Evžen Štekl však současně také kladl důraz na sounáležitost Učení Fráni Drtikola a buddhismu... učil nás buddhistickou praxi a nechával studovat buddhistické texty. Pro Evžena se Učení Fráni Drtikola rovnalo buddhismu. A právě takové učení nám bylo předáno. - A jak tomu bylo u Fráni Drtikola? To dnes s jistotou nemůže říci nikdo. Je pravda, že na jednu stranu jej buddhismus cca od konce 20. let 20. století doslova uchvátil a v jeho výkladech až do jeho odchodu převládl nad ostatními duchovními cestami, nemluvě ani o určitých indiciích dokládajících, že sám buddhismus přijal, ale, a to bylo pro něj možná ještě charakterističtější - jak se ostatně můžeme dočíst ve vzpomínkách mnohých z jeho žáků - často zdůrazňoval to, čím také sám žil. Často zdůrazňoval neulpívání, neulpívání na ničem - ani na něm, tedy ani na učení, které sám praktikoval a předával svým žákům, na buddhismu. Zajisté lze namítat, že i toto je součástí buddhismu, avšak František Drtikol jej jak svým učením, tak i sám svým životem překračuje, čímž potvrzuje právě řečené.
Vedle neulpívání byl však také jeden z prvních, ne-li přímo první u nás, kdo hlásal neodporování. To se pak prolíná jeho životem i učením. Nikoho do ničeho nenutí, nikoho nepřesvědčuje a proti nikomu nevystupuje, ani nevede žádnou polemiku s jiným učením. Nic nepopírá, a přitom... a přitom vlastně vše, co do domnělého významu existence věcí - právě tak, jak učí neulpívání, nejlépe sám svým vlastním příkladem.
Ano, Fráňa Drtikol byl individuálně hledající, až do roku 1928, kdy našel! Dosáhl Poznání. Ale i potom zůstává osamocen, nepřidává se k žádné spolkové praxi, necítí se členem žádného společenství. Zůstává svobodný. I přesto může komunikovat např. s Universalií a po válce vstoupit do KSČ, či bychom měli spíše říci: právě proto může - právě pro shora zmíněné neodporování.
Přicházejí k němu hledající, z nichž mnozí se stávají jeho žáky, jedni přicházejí, jiní odcházejí... Ve svých vzpomínkách pak vedle zářivé krásy Učení Fráni Drtikola dokládají více či méně malicherné potyčky s mezi žáky nebo třeba s Fráňou samotným. A co na to Fráňa? Mlčí. Mlčí a přes stříbřitý opar viržinka se jen laskavě usmívá... (Jak říkal Evžen).
Tyto rozkoly však nepostihly všechny jeho žáky. V samizdatu Vzpomínky na Velikého Arahata popisuje Evžen něco, co by nás mohlo v českém duchovním prostředí možná i překvapit. Dokládá zde spolupráci některých žáků kolem Fráni Drtikola, byli to Evžen Štekl, František Hein, Anička Soukupová, MUDr. Mirek Mečíř a Rostislav Obšnajdr. Tito k němu začali chodit přibližně od války a setrvali nejen do jeho odchodu, ale zůstali u jeho učení trvale. A nejen to - dokonce se jim podařilo zůstat přáteli i mezi sebou i poté, co Fráňa odešel. Proč? Proč v našem věčně rozhádaném prostředí mů.eme najít něco takového? Jak je to možné? Možná třeba proto, že Fráňa dokázal příchozímu narovnat náhled. Nejlépe by na to ale mohl odpovědět právě Evžen. I k němu chodilo množství lidí, hledajících... Dbal, aby se jeho nejbližší žáci dobře znali. Avšak i u nich se vyskytovaly drobné rozpory a nicotné šarvátky a nikdy nebyli jednotní... až do roku 1993, kdy k Evženovi přicházejí noví žáci. Tyto, stejně jako ony předchozí, vede Evžen od počátku k přátelství, jednotě a spolupráci... A to i přes důraz na individuální, samostatnou praxi. Tito však jeho učení bez výhrad akceptují. Vzniká tak skupinka podobná právě té Fráňově, skupinka, jíž lze bez obav nazvat sanghou, stejně tak jako tu před léty. I tato skupinka přetrvává po odchodu svého Mistra Evžena, nadále spolupracuje a zachovává praxi a památku velikých Mistrů Fráni a Evžena. Časem přicházejí noví hledající, kteří dozráli pro tuto nesnadnou, trnitou, ale krásnou duchovní cestu. A tak se tato sangha v úctě k Mistru Evženovi i přes určité obměny schází i nadále právě tak, jak si on sám přál, jak to on sám znal od svých přátel z Fráňova okolí.
Tento jev však pochopitelně není žádnou výsadou naší "školy". Můžeme jej spatřovat během celé historie úsilí zušlechťování lidské mysli. V současnosti je však dozajista charakteristický něčím jiným - možná paradoxně svým opakem: Mnozí se hlásí k jistým školám, učením, naukám a na veřejnosti nekriticky, často až fanaticky, prosazují ideje, o nichž se domnívají, že k tomuto patří. Ano, pouze se domnívají, neboť při svém povrchním hledání, kterým ani nemohli proniknout do podstaty věci či učení a které jim pro rozvoj jejich egoismu - namísto rozvoje ticha a zářivé prázdnoty nitra - vyhovuje a postačuje, nejsou s to osobně poznat onoho jimi tolik uctívaného mistra a jeho skutečné učení, ale dokonce ani ty, kteří jeho učení zachovávají - jeho sanghu. Mnohokráte jsme již toto mohli pozorovat a mnohokráte vidět, jak takový rádoby hledající, i přes dobrý úmysl na počátku, nejen sejde z jím vybrané cesty, ale nakonec se dostává do bludného kruhu pouze svých vlastních iluzorních a mylných představ, jež považuje za skutečné a pravdivé. Dostává se do kruhu ohraničeného jeho představami a názory, z něhož už on sám neunikne, a nejen to - už ani nechce uniknout.
Sangha tedy může být něčím, co nám pomůže ty drobné odchylky od cesty, vzniklé kontakty naší mysli s nepřebernou řadou jiných podnětů a oslabením bdění, zaměřit zpět k cíli. Sangha je úl pracující na stejném cíli, ač jeho jednotlivé články mohou mít jiné úkoly.... Proč tedy odporovat zavedenému a fungujícímu, jež se již dříve osvědčilo na cestě za sebepoznáním? Nebo se snad v takových případech jedná spíše o ulpívání na vlastní ješitnosti, na egu? Možná, ale ono na odpovědi v konečném důsledku ani nesejde. To Podstatné je jinde - to Podstatné je, že je To teď a tady - Dosažení, individuální duchovní praxe k němu vedoucí i sangha nabízející možnost opory.
Nepřeme se tedy za učení a už vůbec ne za žádný názor. Vždyť nesmyslnost takovéhoto počínání dokládají nejen Fráňa a Evžen, ale i sám Buddha či Nágardžuna. Semkněme se raději v cestě za stejným cílem a berme vše jako meditaci. Meditace je forma naslouchání. Naslouchejte tedy svému nitru a naslouchejte druhým skrze ticho svého nitra právě tak, jak učil Evžen!
Jan Lípa, 4.8.2007
Pozn.: článek byl sepsán s použitím písemných a ústních podkladů především od Evžena Štekla
© Jan Lípa