MOTTO: "Základnou buddhistické esoteriky je představa poslední všejednoty, jež je podkladem všeho existujícího a představa harmonické, nedělitelné souvislosti, jíž je vzájemně spojeno světské a nadsvětské. Celý vesmír, hýbající se i nehybný, je odleskem toho, co je prosto dvojnosti."
Buddhistická mystéria, kapitola II. Tantrické nauky a rity, str. 73 - Ztracený překlad Fráni Drtikola
Ano - hledání ztraceného překladu - právě tak by se dalo naprosto přesně charakterizovat moje duchovní hledání. Vlastně vždy bylo určitým leitmotivem, Ariadninou nití táhnoucí se skrze mou duchovní cestu. Ne vždy se sice jednalo o jediný překlad, ale jeden z nich však předčil a upozadil ty ostatní, jeden z nich měl pro mne a můj život dalekosáhlé následky. Pávě o něm a souvislostech s ním, jež jsou podstatnější než překlad samotný, bude pojednávat tato stať. Byl to skutečný poklad - překlad, který byl předávaný v okruhu žáků Fráni Drtikola a který se ztratil v průběhu těch mnoha let po jeho odchodu, překlad, o němž jsem četl a slýchal již od počátků své duchovní cesty, ale teprve po mém přijetí Mistrem - Evženem Šteklem - posledním žákem Fráni Drtikola - jsem mohl začít hledat právě jej.
Učení Fráni Drtikola a kundalíní jógu jsem začal praktikovat někdy v průběhu roku 1995 po předchozí cca pětileté magickomystické praxi a studiu buddhismu a odmalička mnoha promodlených létech katolickými modlitbami. V té době jsem již na sobě pozoroval projevy probuzené hadí síly, vytažené do sahasráry. Koncem roku jsem se pak i přes své počáteční přesvědčení, že nejvyššího cíle dosáhnu sám, bez pomoci kohokoli jiného, rozhodl vyhledat Mistra, který má také zkušenosti s hadí silou v sahasráře, čehož jsem tou dobou, ovšem s jistými obtížemi, dosahoval. Můj tehdejší stav provázela celá řadů dalších plodů dosavadního úsilí, mezi něž patřily i kratší či delší záblesky, a přitom neustálé prožívání čehosi nezachytitelného na pozadí tvarů i dění, prostoru i času, či lépe - bez času, něco tak slabého, jemného, téměř nezaznamenatelného a nejspíš nezachytitelného, že by se to dalo skoro přehlédnout. Kdyby - kdyby to ovšem nebyla taková Síla - síla klidu či lépe míru. Dalo se skrze to například vzpomenout, že to neprožívám poprvé, že jsem to žil v raném dětství, ba co víc - o mnoho, mnoho dříve.... Tušil jsem, věděl co to je, ale jak to "uchopit"? V ČR, na Slovensku a patrně ani v Evropě nebyl nikdo, kdo by to znal a mno.ství tzv. mistrů mne od toho řadu let mylně odrazovalo... S Evženem jsem se seznámil na začátku roku 1996 a rozhodl jsem se přejít z Českých Budějovic na vysokou školu do Prahy, abych mu mohl být nablízku. Pravidelně jsem k němu docházel až do roku 1999. Především zpočátku jsem býval častým hostem - chodíval jsem k němu průměrně dvakrát do měsíce, což vzhledem ke zdravotním obtížím jeho "panáka", jak říkával, a ve srovnání s četností návštěv jiných žáků, bylo poměrně hodně často. Nepřišel jsem však k němu jako úplný začátečník, jak jsem již naznačil, ale tomu se ještě vrátím. V době, kdy jsem se rozhodl mistra vyhledat, se mi přihodilo několik věcí, jež mne přímo nasměrovaly. Jedna z nich se odehrála při jedné z meditací, kdy jsem slyšel hlas z nitra, který mne k sobě volal a já mu odpovídal. Přesně jsem věděl, kdo je tím volajícím. Později jsem o tom mluvil s Evženem a on se smál: "Já vím, žes mě slyšel!" Tak jsem se tedy seznámil s Mistrem - Evženem Šteklem.
Ale po pořádku: Moje cesta k Evženovi, byla poměrně delší než ostatních mých přátel. Od samého začátku mne vedlo mocné tušení, že To - ten Cíl, o kterém jsem v těch patnácti, šestnácti letech (1990-1991) ještě příliš nevěděl, je dostupné všem a vždy. Že To není nic zvláštního a nic zvláštního také nevyžaduje, žádnou zvláštní činnost. Že To je naprosto přirozené a vždy a všem otevřené, přístupné. Tedy právě tak, jak jsem pochopil slova Kristova a Buddhy. Nestačilo mi moje dosavadní bádání v přírodních vědách, ani katolická víra mé rodiny a prostředí. Začal jsem studiem Bible, Kabaly, magie, hermetismu, textů taoismu a především buddhismu. Ono to studium různých, léty a staletími ověřených, textů bylo jaksi vedle mé meditační praxe jednou z hlavních složek mého hledání. A stále jsem hledal a nalézal nové ztracené překlady. Prvním byl nejspíš jeden z grimoirů. Ale časem následovaly další grimoiry, brevíře apod. Avšak právě v buddhismu a jeho textech jsem našel svou stálou praxi - pozorování nadechování a vydechování (která nejen neodporovala, ale dokonce i podporovala moje tušení - vždyť stojí psáno: Bděte, neboť nevíte dne příchodu Vašeho Pána) - a u takovéto praxe jsem nakonec i zůstal. Jak se později ukázalo, i přes obtížnost této cesty jsem si vybral správně. Na základě takovéto praxe jsem docházel různých poznáníček (mimo jiné jsem si začal vzpomínat na tzv. minulé životy, objevovala se mi jasnozřivost, schopnost vidění do budoucnosti i minulosti a další tzv. magické síly). Postupně jsem se rozhodl, že dojdu sám až do Konce a začal jsem se specializovat především na théravádový buddhismus.
Paradoxně to bylo snad právě hledání jednoho středověkého grimoiru, jež mne na začátku devadesátých let po mnoha počátečních pokusech přivedlo k pravidelné meditační praxi naprosto jiného oboru a druhu textů - buddhistického bdění - které se vyznačuje zářivou prostotou a k němuž se vrací naprostá většina textů Tripitaky jako k základnímu cvičení předanému Buddhou svým žákům. Dostala se mi do rukou také kniha, v níž mne zaujala vzpomínka jednoho z Drtikolových žáků - Františka Heina - o překladu Diamantového plavidla.
Někdy kolem r. 1994 se mi dostaly do rukou texty Maharišiho a další. Byl jsem překvapen přesností a jednoduchostí džňány, ale hlavně tím, že ač to není buddhistická nauka, buddhismu a tomu, co jsem se do té doby naučil a znal, neodporuje. Začal jsem tedy vedle své dosavadní praxe zkoušet i átmavičáru. Jediným výsledkem, který to však přinášelo, bylo pozorování vzájemně odvislých prvků - žádné "já" - pouze soustava složených prvků - tyto zkušenosti mě nadobro přiměly k návratu a pevnému zakotvení v buddhismu, ačkoli jsem v průběhu let vyzkoušel značné množství meditačních technik. Buddhismus nejlépe odpovídal onomu počátečnímu tušení.
Pomocí pozorování nádechů a výdechů jsem postupně objevil něco, co znamenalo zlom v mém hledání - objevil jsem existenci vnitřního dechu a čakramů - prostým oživením dechu vědomím, spojením dechu a vědomí či chcete-li oplodněním dechu (Duše) vědomím (Duchem), jak to popisují alchymické a hermetické texty. Co však bylo nejvíc překvapující - při praxi buddhistické meditace se mi objevila i cítitelná (a zpočátku dokonce na jedné ruce nejen cítitelná) stigmatizace. Ale jak to? Čakramy a stigmata při praxi bdění - théravády? Ledaže by byla théraváda jen stupněm... Uvažoval jsem. A skutečně ano! Začal jsem tenkrát k tomu ještě cvičit cvičení, které všichni autoři popisovali jako nanejvýš nebezpečné a od kterého všechny texty i učitelé důraznými varováními odrazovali - čakramy. Cvičil jsem je zpočátku podle návodu, který jsem si přečetl ve vzpomínkách jednoho z prvorepublikových mystiků - tedy opět podle dalšího textu. Vnitřní dech jsem zesílil a vytáhl až pod temeno. V té době se mi začala dít řada blíže jen těžko popsatelných věcí provázejících tuto praxi. Ono cvičení však v poznámkách onoho autora není popsáno správně, a tak se není co divit, že jsem začal mít problémy při "prorážení" temene. Ačkoli mi hadí síla samovolně pronikala temenem, mnohdy neúnosně bolestivý tlak na temeno, slyšení praskání lebky, a řada dalších neustávajících projevů mne po určité době vedla k rozhodnutí pokořit svoje ego, podřídit se radám zkušeného Mistra. Věděl jsem, že bych mohl dokončit sám, a přesně jsem "viděl" způsob, jak to udělat, ale tušil jsem, že to podstatné je ještě o krok dál. A moje tušení mne vedlo samo. Již před časem jsem si přečetl knihu Síla moudrosti a z vlastních zkušeností na popisovaném poznal, že se to autorovi podařilo. To bylo ke konci roku 1995. Hledal jsem kontakt na autora a dostalo se mi tří znamení - procházel jsem telefonní seznam a našel ulici - byla mi povědomá - to je ono! Vždyť já ji znám! Napadlo mě a byl jsem o tom zcela přesvědčen. Určitě jsem ji už někde viděl (avšak nemohl, protože ve 2. vydání knihy nebyla). Napsal jsem dopis a čekal. Pak přišel sen, ve kterém jsem viděl, že mi Mistr odepsal a - a stalo se. A do třetice, právě někdy tou dobou jsem při večerní meditaci slyšel z nitra doposud neznámý hlas, o němž se shora zmiňuji. Přišel jsem tedy k Evženovi s hadí silou vytaženou nad temeno, se zkušenostmi s tím v pozadí, bez času, avšak ve stavu, kdy jsem věděl, že je To to nejvyšší, čeho jsem dosáhl, ale zatím pouze tušil, co To vlastně je - jak to nazvat...
Na první návštěvě u Evžena se mnou byli více než jen symbolicky Pavel s Tondou. Evžen mi připomněl jeden starý sen, ve kterém jsem hledal Mistra. Obsah hovoru potom byl k mému velikému překvapení s oním snem naprosto totožný. Dlužno dodat, že přítomnost Pavla a Tondy byla nutná, neboť bylo Evženovi pro jeho onemocnění opravdu jen těžce rozumět. To se ovšem během dalších návštěv zlepšilo natolik, že si člověk uvědomoval, že sice slyší spíše jen skřeky, ale přitom rozumí každému slovu. Dalším překvapením nejen pro mne bylo, že mi hned na začátku začal vysvětlovat něco, co ostatním při první návštěvě neříkal. Začal mi vysvětlovat přenos vědomí. "Vidíš ten hrneček?" Ano. "Tak do něj přenes vědomí." - To neumím! - "Umíš! Udělej to...", "vždyť to umíš", opakoval... a na několika příkladech mi vysvětloval techniku přenosu vědomí - phowa. Například tak, že zavřel oči a povídá, "znáš Everest, nejvyšší horu světa?" Ano, znám. Chvíli mlčí, pak otevírá oči a povídá, "teď jsem tam byl!" A od vedle z kuchyně se ozve jeho paní: "jó, ten tak byl na Everestu!" Jiným uváděným příkladem mi dokázal, že není náhoda, že právě teď sedím tady u něho - začal mluvit o něčem, co jsem již mnoho let znal z jiného postupně se vyplňujícího a tímto naprosto reálného snu... Uvědomil jsem si poté, že podobné věci u mě již v minulosti vlastně bezděčně probíhaly a že toto umění skutečně vědomě ovládám a mohu je volně praktikovat.
Současně mi vysvětlil celý postup praxe a především čakramové cvičení a chyby, které jsem do té doby dělal. Můj dosavadní postup a stav hodnotil Evžen jako "výborný, ale chce to systém". A lepší mi nikdo nabídnout ani nemohl. Evžen zdůrazňoval: "Jóga Kundaliní (cvičení čakramů) se dobře praktikuje zároveň s klasickou buddhistickou stezkou - to je mimo jiné bdění a jasné vědomí a celý souhrn Buddhova učení)".
Zdůrazňoval bdění, jež jsem již velice bezpečně znal z vlastní praxe, ale také přerušování a zastavování myšlenek, jakožto meritum věci a duchovního vývoje, neboť právě "nemyšlením se Toho dosahuje!", jak často zdůrazňoval.
Za velice důležité považoval studium Fráňových překladů a často k němu nabádal. Účinně totiž pomáhá měnit dosavadní vžitý způsob myšlení. Dostal jsem tak ke studiu postupně všechny překlady Fráni Drtikola. Pečlivě jsem se jim věnoval, ostatně stejně jako samotné praxi. Jednou mi Evžen dával cosi číst a povídá: "Soustřeď se na To neuchopitelný. Na To v Pozadí. Je to jako číst to bílý za písmenkama". Před příchodem k Evženovi jsem po pětileté mystickomagické, ale právě také buddhistické praxi a více než půlroční praxi kundaliní jógy již dosahoval neustále zkušenosti, přítomnosti výše zmíněného - Pozadí, bez času, konkrétně poprvé začátkem zimy 1995, jak popisuji v článku Sněžné osvícení. Dalo se skrze To vzpomenout na všechny podobné zkušenosti prožité v tomto, či minulých životech. Čas jakoby v Tom vůbec neexistoval, a přitom To tu je furt. Vše bylo pouze Teď. Další dlouhodobé zkušenosti pak zmiňuji např. v článcích Tulku (o podzimních zkušenostech r. 1998) a Hlubiny nemyšlení (o pozdním létu 2003). Intenzivnější kratší zkušenosti, několikadenní, denní či okamžiková, avšak velice častá, jež jsou prakticky na denním pořádku, pak dále písemně dosud nikde nerozvádím už proto, že od roku 1995 je To tu stále, ostatně vždy bylo. Kontakt s tím Pozadím probíhá dvěma způsoby - jednak pozvolně (vyúsťující v savikalpa samádhí), jak popisuji např. právě v článku Sněžné osvícení, a jednak rychlým nárůstem vnitřního dechu a následnou ztrátou ega (přecházející v nirvikalpa samádhí), jak poukazuji např. v Hlubinách nemyšlení. Oba způsoby však věrně popisují postup, který pomocí meditačního cvičení představuje Kniha chudoby, ašak vždy bez času. Evžen při mém popisu zkušenosti neustálé přítomnosti toho Pozadí často upozorňoval (například 24.10.1996, 25.11.1996, 7.4.1997, 20.11.1997, 8.1.1998, 24.2.1998 apod.): "To je Ono, vždyť Ty už To máš!", ale také nabádal k tomu, abych To nepřehlédl, abych pozoroval a analyzoval ty "podmínky", které Tomu dávám. "A nechtít To. To musí přijít samo - samovolně." Jednou například, 8.1.1997, o mě před svou ženou povídá: "To je Nirvána! - Von už něco dělal v minulých životech." Mluví k manželce. Po chvíli ticha pokračuje: "Šmarjájozef, to je ale... Koukej," křičí na manželku: "Von už je hotovej! Kdyby tu tak byl Fráňa... Už Ti nemám co říct, slova už nepomůžou. Teď už musíš sám.... Já jsem Tě dodělal!" Směje se. "Ale hnalo Tě to sem, viď? Vidíš, že to tak mělo bejt!"
Již před tím, 11.11.1996, mi Evžen říká: "Ty seš výjimka, víš?" Směje se Evžen. "Tohle mají někteří po létech cvičení a někteří vůbec. Ale tys už něco dělal v minulým životě...." Dívá se na poznámky před sebou na stole - začal se smát - "To by tak byla náhodička...." Bere poznámky do rukou a čte znova... "Kolik Ti je? Kdy ses narodil?.... To je náhodička, šmarjájozef, to snad není možný! Vždyť my jsme se znali, šmarjájozef! Směje se."
Nepřikládal jsem tomu ztotožnění se s tím Pozadím patřičný význam, ale ani jsem jen nepřeceňoval. Prostě jsem je pouze prožíval a prožívám od roku 1995 stále, a to dokonce i před tímto datem, bez času... Avšak do onoho bezpečného, jednoznačného přesvědčení mi trvalo ještě 15 let další soustavné praxe od jeho prvního dosažení, avšak to podstatné se již událo a byla jen otázka času, kdy se kruh uzavře.
Oblíbeným Evženovým příměrem, který nám - svým žákům - při návštěvách často a s neskrývaným nadšením vysvětloval, bylo vaření vody, a to většinou tehdy, když paní Šteklová připravovala pro žáka čaj. Evžen jej přivedl do kuchyňky a vysvětloval: "koukej, napřed se nic neděje, dlouho se nic neděje, pak začnou drobné bublinky stoupat vzhůru - samovolně. A pak to začne vřít, slyšíš to? A nakonec ta síla tu pokličku třeba i sama shodí!... Ale nic z toho není najednou - vytrvalost! Ta je důležitá!"
U Evžena jsem poznal množství tzv. mystických stavů... např. u něho sedím a poslouchám jej při stálém bdění nad nadechováním a vydechováním a jasném vědomí, když tu jsem si uvědomil, že vlastně nemohu určit, jsem-li tam pár minut nebo roky. Podíval jsem se na okno za Evžena a měl jsem dojem, jakoby ubíhaly celé věky... Evžen si mě všiml a povídá: "To je, co?! To víš, já si to pro sebe nenechávám." A podobných věcí bylo značné množství. Nejlepší chvilky však určitě patřily Mlčení s Evženem. Avšak jeho vliv bylo možno vnímat i mimo návštěvy u něj. I při každé vzpomínce na něj.
Když jsem prostudoval jak povinné překlady, tak i zbytek Evženovy knihovny, zůstaly v ní mnou nedotčeny původní texty Františka Heina, které před ostatními skrýval a nikomu je nepůjčoval. Na mé naléhání mi je nechal postupně všechny přečíst.
Evžen nepomáhal jen nám. My jsme také pomáhali jemu právě v tom, v čem jsme nejlépe mohli. Pavel Šolc se staral o mnohé běžně denní věci, Standa vzpomíná, jak ještě před tím jezdil s Evženem nakupovat. Nebo například, když Evžen viděl, u příležitosti sepsání jedné mé vysokoškolské seminární práce z filosofie, že mi psaní docela jde, podporoval mne právě v tomto. Obrátil se na mne, abych vypracoval návrh anotace pro další vydání Síly moudrosti a pro její překlady. Učinil jsem tak. Evžen text poopravil a dodnes je v té podobě používán.
Mé studium překladů se však také stalo důvodem sporu se dvěma jinými žáky. Evžen mi po vyslechnutí obou stran dal sice zapravdu, ale později mi, ze strany jeho ženy, která přes telefon domlouvala schůzky, nebylo umožněno jej nějakou dobu navštěvovat. Nakonec jsem byl opět k Evženovi pozván. Opět jsme rozebírali důležité věci z meditační praxe, návštěva však probíhala jinak než obvykle - dostal jsem poslední poučení. Evžen mi tenkrát vysvětloval, že já jej již nepotřebuji, že již jsem schopen jít sám. Už jsem měl vše, co je třeba, včetně patřičných zkušeností. Byl čas se osamostatnit. Ostatní jej však prý stále potřebují... a on je tu hlavně pro ty začínající, jímž já jsem vlastně nebyl ani při příchodu k němu. Mimo jiné Evžen neustále vzpomínal a zmiňoval i věci, jež jsem znal již z dřívějšího vyprávění. Mluvil hodně o sobě a své životní cestě. Nevěděl jsem tehdy ještě, že to bude důležité pro to, abych jednou naspal jeho životopis a mohl o něm vytvořit webové stránky. Nedlouho poté byl Evžen přestěhován k dceři, kam již téměř nepřijímal návštěvy a kde jsem jej již nenavštívil.
Po nějakém čase, jednoho večera se mi vynikajíce dařila meditace. Vše šlo mnohem lépe než obvykle - zcela samovolně až k Prázdnotě, k zářivé Prázdnotě. Již minulé noci, ale i té následující po této meditaci jsem měl dva velice živé sny. Sny, popisující úkoly, jež se měly teprve splnit. Když mi pak o pár dní později Pavel zavolal, věděl jsem, co mi chce říct.
Evžen byl jasnovidný, ačkoli o tom nemluvil. Přesně věděl, kdy a jak odejde a několik let před tím o tom se mnou i mluvil.
Evžen Štekl. Vlídnost, skromnost, přesnost, opravdovost, vhled, jas a ticho! Tak na mě Evžen působil. Znal jsem v té době řadu lidí, kteří si říkali mistr. Tento tak nečinil. Byl na první pohled normální děda (stařík), avšak ta hloubka!!! - Skutečný Mistr. Jednou jsem jej v dopise oslovil slovem Mistr, Evženovi to nebylo příjemné a říkal potom, že "by musel bejt úplně blbej, kdyby si o sobě myslel, že je mistr." Druhým dechem však dodával: "Fráňa - jó, to byl Mistr!" Vzpomenu-li si na Evžena, vždy se mi vybaví právě jeho klid, mír a jas, nepřítomnost času (bezčasovost), hluboký soucit, porozumění ale i úžasná oddanost vůči jeho Mistrovi - Fráňovi Drtikolovi... a to vše tak živě, jakoby tu byl nyní se mnou - ve mně - všude a stále...
Byl jsem jediným z žáků, kdo v té době prostudoval celý systém Fráňových překladů. Stále a opakovaně jsem se však tázal na onen ztracený. E mi tedy při jedné návštěvě prozradil, jak a kdy najdu ten tolik hledaný "Ztracený překlad", jenž uzavíral toto studium. A také že ano. Záhy po jeho odchodu se tak skutečně stalo - našel jsem jej - "Buddhistická mystéria", aneb Diamantové plavidlo, Diamantová stezka nebo také Stezka Buddhů - ztracený překlad Fráni Drtikola. Ale byl to opravdu ten pravý překlad, který jsem hledal?!
Současně se neustále také prohlubovala, jak ostatně popisuji i na jiných místech, ona zkušenost s Tím v Pozadí, bez času... Stále více mi tyto zkušenosti připomínaly Evženovy rady: Čti to bílé mezi písmeny - čti to na pozadí! Až u mne převládlo přesvědčení, že právě to je ten Ztracený překlad, který jsem vždy hledal, a přitom ho vždy měl. Překlad, který nemá litery ani obsahu, formy, text, který prostě pouze je. Avšak nejen to. Dokonale vystihuje tušení, jež mne na duchovní cestu přivedlo.
Po Evženově vstupu do parinirvány jsem postupně vyhledal naprostou většinu jeho někdejších žáků, kteří jej navštěvovali před naší skupinkou, a mnohé z nich přesvědčil, aby o Evženovi napsali vzpomínky. Jedním z nich byl Standa Doležal, s nímž jsem také začal spolupracovat na vydávání Fráňových textů a překladů.
Během následujících let mi byla shodou šťastných okolností, jež též popisuji jinde, svěřena knihovna Františka Heina včetně jeho původních děl, které jsem následně začal zpřístupňovat a rozšiřovat. Podobně se pak stalo v případě překladů jeho žáka Zdeňka Jaroše. Sjednotil jsem odkazy FD, EŠ, FH a ZJ na webových stránkách, které jsme s Pavlem a Tondou vytvořili a začal jsem jednotlivé texty připravovat k vydání. Jednoho dne, jsem po více než dvouletém úsilí o zachování, kromě jiného, dvou zcela konkrétních buddhistických překladů ZJ z jeho knihovny zjistil, že se tyto za naprosto nepravděpodobných, neuvěřitelných a nepředpokládaných okolností nejspíš ztratily. Samotná událost to byla natolik neskutečná, že snad ani nemohlo být jinak. Avšak i tyto překlady již byly také nalezeny.
Dnes již nepokračuji v hledání dalších ztracených překladů, neboť ten nejdůležitější - ten napsaný mezi písmeny, ten na Pozadí Všeho - byl již nalezen.
Psáno 2001 - 3.6.2011
(c) Jan Lípa