SÍLA MOUDROSTI

Úvod

Čtyři formy tantrajógy

Látka této a následující knihy pochází z největší části z tantrajógy, zvláště část, která se zabývá vizemi a rozjímáním. Pro toho, kdo se zaměstnává dějinami s původem náboženství má význam znalost čtyř hlavních částí tantrajógy, které lámové uznávají:
1. tantry vysvětlující bytí nebo poslední pravdu,
2. tantry vysvětlující okultní nebo mystické oblasti vědy,
3. tantry nazývané jóginí nebo shakti,
4. tantry káláčakra.

Podle lámaistické tradice pochází první druh tanter z „východu“ (pravděpodobně z východního Bengálska) z doby krále Rab-zala, který prý žil již za éry předkřesťanské. Druhý způsob byl zaveden Nágárdžunou a jeho přívrženci během druhého a třetího století po Kristu na „jihu“ (v jižní Indii). Třetí druh, k němuž patří tato a čtvrtá kniha sahá prokazatelně až Lawapovi, moudrém učiteli z Urgjanu (nebo Odjanu), jedné krajiny na „západě“ Indie, která byla připojena k území Afghánistánu. Padma-Sambhava, který rovněž pocházel z Urgjanu zavedl tyto tantry nejdříve v Tibetu. Padma-Sambhava, guru Rinpečhe, „Vzácný guru“, vychoval osm guru osmi různých buddhistických škol. Z takto dochovaných nauk dal pak vznik eklekticismu, který nyní je v Tibetu všeobecně znám jako učební systém „rudých čepic“, která tvoří původní školu Njingmapa. O tomto systému je v Evropě známo velmi málo z původních pramenů. Neboť podstata a obsah jeho spisů zůstaly mimo kláštery Njingmapa téměř úplně neznámé. Čtvrtý druh – tantry káláčakra – pochází prý ze „severu“ – ze Shambhaly a kol. 600 po Kr. došel do Indie. I když tantrické názory obsažené v textech třetí a čtvrté knihy jsou odkazem „vzácného gurua“ tvoří samotná pojednání sbírku školy Kargyudpa.

Zatím se všechny nauky minulých pojednání měly vésti k nejvyššímu cíli pravého poznání pravé podstaty vědomí a světa zjevu, je v tomto pojednání použito techniky jógy, především její tantrické formy, indické jógy kundaliní, při šesti následujících naukách víceméně svérázně tibetských.

O psychickém teple

První z těchto nauk je známa Tibeťanům jako tummo, zvláštní tělesné teplo psychofyzického druhu, jež je způsobeno jógickými cvičeními. Podle tajné nauky slovo tummo naznačuje postup, při němž z nevyčerpatelného pranického zdroje síly přírody je čerpána prana, hromaděna ve schránce lidského těla a pak používána k přeměnění plodivého proudu v jemnou ohnivou sílu, při čemž vnitřně vzniká psychofyzické teplo, které krouží chodbami psychického nervového systému.

Tento systém zřejmý jen jasnozřivému je psychickou analogií tělesného nervového systému. Největší význam mají tři z jeho chodeb: střední nerv běžící středem páteře, pravý nerv a levý nerv. Oba poslední prý se točí jako dva hadi kolem středního nervu. S těmito třemi nervy jsou spojeny četné psychické pomocné nervy, jimiž je psychická nervová síla (prána) vedena ke každému psychickému nervovému středisku (čakram), a tam je hromaděna. Odtud je pak přiváděna ke každému orgánu a dílu těla. Tento systém je obšírněji popsán v „Tibetské knize mrtvých“ (Bardo Thedol)

Podle našeho textu musí se jógi při provádění tummo podrobiti velmi pečlivým visím, rozjímáním, polohám, dechovým cvičením, vedením myšlenek, školením psychického nervového systému a psychickým cvičením. Tibetští guruové zdůrazňují, že před cvičením tummo je nejlépe, když žák obdrží přípravné zasvěcení a je pod osobním vedením mistra této jógy.

Všeobecně je nutna delší příprava dříve, než má jógi vyhlídky na úspěch. Nejdříve si musí zvyknouti na nejspořejší oblečení a pokud možno se vyhýbati blízkosti ohně k oteplení těla. Mistři této jógy neoblékají nikdy kožešin ani vlněných obleků a vyhýbají se umělému vnějšímu teplu. Jógi se též musí cvičiti v nejpřísnější sexuelní zdrženlivosti, neboť postup v tummo tkví především v tom, že jógickým cvičením přeměňujeme pohlavní sílu.

Skutečné cvičení nesmí být prováděno v domě nebo jeho blízkosti, nýbrž musí být nejlépe na osamělém místě, třeba na odlehlé výšině daleko od krajiny znečištěné kouřem nebo vyzařováním měst nebo vesnic. Jógi, usilující o ovládání tohoto umění měl by zůstati velmi dlouho v takové osamělosti a kromě gurua, jenž občas se dostaví k vedení jeho postupu neměl by viděti žádného člověka. Z počátku musí jógická cvičení být prováděna za časného rána před slunce východem, když příroda a magnetické zemní proudy jsou rušeny co nejméně. Jakmile však ovládáme tuto jógu, můžeme ji prováděti kdykoli a kdekoli.

S postupem jógy v uchovávání a řízení tělesných, duševních a duchovních sil lidského organismu rozvíjí poustevník-jógi ponenáhlu též psychofyzické teplo. Jemná ohnivá síla, která je provázena příjemným teplem počíná pronikati každý atom těla a ponenáhlu dosahuje jógi schopnosti, oblečen bavlněným šátkem nebo zcela nahý, být zcela necitelný vůči největšímu chladu.

Když se končí přípravné školení a žák je si jist svým úspěchem, nezřídka jej guru zkouší, aby posoudil stupeň dosaženého pokroku. Takové zkoušky popisuje Alexandra David-Neelová ve svém spisu „Svatí a mágové Tibetu“ (str. 212 a násl.). V Rikhikeshu na Gangu byl jsem sám svědkem takového důkazu necitelnosti vůči největšímu vedu. Jakýsi nahý jógi seděl v poledne v horké roční době na lesklém písku břehu řeky a byl obklopen čtyřmi ohni rozdělenými dřevem a kravským trusem, několik stop od něj vzdálenými. Na jasném nebi žhnulo slunce za letního slunovratu právě na jeho nepokrytou hlavu a to byl pátý oheň v Panča-dhány (pětiohňové) józe, kterou cvičil.

V některých obřadech devil (ďábelských tanců) na Ceyloně skáčí ďábelští tanečníci po ohni a uchopují jej, aniž by jim to bylo ke škodě, protože použili „oheň chladících manter“.

O klamném těle

Druhá z šesti nauk, nauka o klamném těle, tvoří tibetskou paralelu k indickému učení o máje, která je základní naukou všech buddhistických škol, stejně jako Védánty hinduistů.

Podle učení o máje celý svět a kosmická stvoření jsou klamem jak z hlediska subjektivního tak objektivního a duch je jedinou skutečností. Mája je magickým závojem, který příroda, velká matka Isis, sama nosí, aby zahalila skutečnost. Jedině jógou možno závoj roztrhnouti a člověk může být doveden k překonání klamu, k sebepoznání a sebeovládání. Nejvyšší pravda je v klamu vždy spojena s omylem, avšak mistr jógy jako duchovní alchymista odlučuje škváru, nevědomost, od zlata, pravého vědění. Tak se ovládáním přírody osvobozuje od otroctví zjevů.

Slovo mája je odvozováno od kořene ma a v podstatě znamená „měřiti“. Podle toho je mája klamným zrcadlením, v němž nezměrné brahman se jeví takřka zachycené mírem. Od téhož kořene je též odvozen význam „stavěti“, z čehož vzniká přestava, že vesmír zjevů je magická stavba postavená Brahmou nebo podle mahájánistů duchem.

Z dějinného hlediska mája má dva hlavní aspekty:
1. „Princip tvoření“, mája jako příčina, což odpovídá smyslu shakti (zázračné síly), nebo
2. Stvořený zjev sám, mája jako působení, což odpovídá smyslu „klamu“, zjevu.

Že mikrokosmické vědomí není různé od vědomí makrokosmického, ani je nelze skutečně odloučiti, bylo jasně vysvětlováno indickými filosofy: vzduch v zapečetěné nádobě, jak vysvětlují, není různý od vnějšího vzduchu nádobu obklopujícího. Neboť když se nádoba rozbije, uzavřený vzduch ztratí hranice, a stejně při rozbití nádoby máji mikrokosmické vědomí se stává makrokosmickým, kterým však ve skutečnosti vždy bylo a bude.

Svět a vesmír jsou stvořeny duchem, jsou složeny z látky, která tvoří sny. Jejich klamným bytím je mája. Věci, zjevy, jsou to, co z nich učiní vědomí. Odloučeny od tohoto nemají trvání. Když mikrokosmické vědomí Gangou osvobodíme od mlhy a obrazů omezeného bytí, vidí samo nebe jako jedno, osvobozené od všech klamů máji, od všech pojmů mnohosti a dvojnosti, od všeho magického klamu přírody.

Nauka o máje je filosofickým základem učení o tom, jak jedno klamně je vnímáno jako mnohé, o makrokosmu jako souhrnu všech mikrokosmů. Jako zjev, který lze porovnati s magickým klamem, není klamné tělo lidské nic, než výron vědomí, májin produkt životní vůle, výraz přání, samsárická schránka vědomí.

O snovém stavu

Učení o máje je prohlubováno naukou o snovém stavu. Tato ukazuje, že smyslové zážitky během snu jsou právě tak klamné, jako zážitky ve stavu bdělém. Neboť oba tyto zážitky jsou póly v lidském vědomí.

Jen při probuzení prožíváme klamný charakter snu. Jen když snící se z nevědomosti probudí v pravém stavu, neomezeném, prostém spánku a snu, lze pochopiti klamný charakter samsára.

Mluvíme o snu jako o neskutečném a o bdění jako o skutečném. Přesně vzato však oba stavy vzhledem k své odvislosti od stejné řady objektivních a smyslových vjemů jsou neskutečné, rozdíl je jen v tom, že snové představy jsou vnitřní a představy ve stavu bdělém vnější.

Pečlivě rozlišující úvahy o snech a psychologické pokusy na vlastní osobě vedou jogina nakonec k poznání, nejen k víře, že celý obsah bdělého stavu, stejně jako snu je ve skutečnosti jen klamným zjevem.

Brahma spí a bdí. Ve svém spánku sní o kosmickém tvoření. Jeho bdělý stav ukončuje jeho sen. Jeho sen je samsárem, jeho bdění nirvánou. V prastavech vesmírného ducha stvořené a nestvořené, samsára a nirvána, a v nejvyšším vědění ducha vesmíru je obojí jedno.

Poslední smysl nauky o snovém stavuje je ten, aby jógi byl vyburcován ze spánku klamu, z noční můry bytí, aby rozlomil pouta, v nichž mája ho již po eóny drží v zajetí, a aby dosáhl duchovního míru radosti z osvobození, jako se stalo zcela probuzenému Gótamo Buddhovi.

O čirém světle

Symbolem neomezeného čistého vědomí nirvány, nadsmyslného, mimosvětského vědomí, zcela probuzeného člověka je čiré světlo ve svém prastavu. Je to mystický odlesk dharma-káji nirvánového vědomí, jež je oproštěno od všech stínů omezeného samsárického bytí. Nemůže být popsáno, nýbrž můžeme je jen sami poznati. A znáti je znamená poznati bytí všech věcí. Čiré světlo je bez barvy a bez vlastností, je bez hranic, všepronikajícím vhledem. Nelze je vyjádřiti výrazy samsárického vědomí a je bez formy, formy prostým prázdnem.

Čiré světlo je při umírání prožíváno všemi lidskými bytostmi po jeden okamžik. Mistři jógy spatřují je podle své vůle na nejvyšších stupních samádhí a buddhové vidí je neustále. Vědomé poznání tohoto čirého světla za tělesného bytí rovná se dosažení stavu Buddhy. Mnohem snadnější podle učení „Tibetské knihy mrtvých“ je poznání čirého světla po tak zvané smrti. Proto guru nutí žáka, aby neopomíjel řídkou příležitost naskytnuvší se při lidském zrození k dosažení velkého Pokladu.

Slovy, v nichž zní duchovní vhled a velikost jednoho z mistrů tibetského vědění, je čiré světlo popisováno takto:

Je nesnadno dosáhnouti vědění o tom, co je bez tvaru.

Podobně nesnadné je získati osvobození od karmy a znovuzrození a poznati čiré světlo, jež září tak jasně jako lesk diamantů, ohně, měsíce a slunce dohromady. Z čirého světla vznikají příbuzná světla, která září v temnotě. Ony jsou původem lesku a teploty slunečního světla. Od slunečního světla je odvozeno světlo měsíční a z měsíce, ztělesnění chladu, vzniká vše pronikající záření moudrosti. Tak učení, jež je základem všeho a osvětluje zjevy přírody, činí zřejmými všechny světové systémy.

O mezistavu po smrti

Pátá z těchto šesti nauk, nauka o mezistavu, bardo, který následuje po smrti a předchází dalšímu zrození, je výtahem z překladu Bardo Thedol („Osvobození nasloucháním na úrovni stavu po smrti“), který v originálu je shrnut ve dvou knihách a přeložen a obšírně vysvětlen v „Tibetské knize mrtvých“.

Podle „Tibetské knihy mrtvých“ umírající, když nemá sílu udržeti se ve stavu po smrti, kdy svítá čité světlo, což je možné jedině jako následek úspěšně cvičené jógy, klesá ve svém vědomí stále hlouběji a čiré světlo mizí z jeho vědomí. Potom umírá po druhé a počíná prožívati pravé bardo.

Zde prodlévá ještě hlouběji než v tělesném bytí zapleten v smyslových klamech máji tak dlouho, dokud to určuje jeho karma. Odtud odchází, když přijde jeho čas, do mateřského klína a počíná nový život dále připoután vášněmi a vydán na nemilost nevědomosti.

Když však naproti tomu umírající během svého žití dosáhl jógických sil, pal posledním napětím vůle v okamžiku posledního výdechu v nejvyšším stavu extase samádhí vstupuje do nadsmyslného sjednocení s čirým světlem a jeho smrt nastává bez zlomu ve sledu v jeho vědomí. Tak v protikladu k neosvícenému převádí mdlobu ve stav nevědomí, který přirozeně provází odloučení vědomí od těla v okamžiku smrti. Mistr jogi nikdy neumírá přirozeným způsobem, pokud není náhle a neočekávaně zabit, jinak vzdá se jen fyzické formy, kterou uznal za druh oděvu, který při plném vědomí libovolně může obléci a svléci, zatím co je ponořen v extatickém stavu vědomí do věčně zářícího čirého světla. Bódhisattva vstupuje ve vhodném okamžiku vědomě na stezku znovuzrození a protože náleží ke čtvrtému stupni zasvěcenců, „vstupuje podle Buddhy v mateřském klíně vědomě do života, zde vědomě setrvává a opět vědomě z něho odchází“.

Tato nejvyšší dokonalost, podle vlastní vůle v nepřetržitém stavu vědomí procházeti všemi stavy klamného bytí a mikrokosmické vědomí harmonicky sladiti s božským sjednocením v makrokosmu, je cílem dharmy. Vítěz nad májou se stává pánem nad životem a smrtí, světlem v temnotách, vůdcem zbloudilých, osvoboditelem ujařmených. V nadsmyslné řeči velké stezky mahájány není již pro něho rozdílu mezi samsárem a nirvánou. „Jako nezkrocený lev, který svobodně bloudí pohořím, může podle své vůle putovati v různých formách bytí“.

Podle esoterické symboliky tibetských guruů je průběh smrti porovnáván s nedostatkem oleje v uhasínající lampě. V podobných symbolech vykládají v esoterickém smyslu různé zjevy, jako záření, zvuky a tvary, které jsou pozorovány při umírání a ve stavu po smrti.

Rozumně vzato, podle učení „Tibetské knihy mrtvých“ jsou obrazy vynořující se před zesnulým a jím viděné pouze přeludy. Neboť jsou jen klamným utvářením myšlenkových forem, které působí na vědomí jako bezprostřední následek psychických podnětů způsobených v okamžiku smrti, a tak vystupují z oblasti rozumových sil vnímajícího. Rozumové obrazy tedy ve snovým stavu po smrti přijímají tělesné formy. Analogicky se vynořují podobné zjevy během pochodu znovuzrození, opačného pólu smrti, které jsou vnímány v obráceném směru.

O přenesení vědomí.

Poslední z šesti nauk, tibetské pho-wa, umění přenesení vědomí je v Tibetu stejně jako v Indii jednou z nejpečlivěji střežených tajných učení jógy, především vzhledem k jeho praktickému použití jógim, který ještě dlí v těle. Úvod ke čtvrté knize vysvětluje použití nauky, jak je používána knězem u osoby umírající nebo zemřelé.

Úspěch přenesení vědomí odvisí od postupu v józe kundaliní. V Džetsun-Kabhun je tento pochod srovnáván „s ptákem vylétajícím z okna“. Oknem je brahmánský otvor na temeni hlavy u šípového švu, kde se spojuje kost čelní a temenní. Otvor je otvírán jógou pho-wa. Pták odtud odlétající je vědomí které opouští tělo při smrti navždy nebo během těchto jógických cvičení pouze dočasně. Ovládáním pho-wa přerušuje Velký jógi přirozené pochody, když samovolně opouští své staré obnošené tělo a bez přerušení svého sledu vědomí přijímá tělo nové.