Přátelé, vítám vás tady. Přišli jste na přednášku o tichu - čekáte že něco uslyšíte? I kdyby nezaznělo ani slovo, tak ticho stejně asi nebude. Protože se nebavíme o tichu vnějším, ale o tichu uvnitř - v mysli. A o tom, jak se k němu přiblížit nebo jak ho, můžeme říci ,zrealizovat', bude trochu i toto povídání.
To proč tady sedíme je otázka. O co nám vlastně jde v životě? Hledáme - někdo hledá smysl života, někdo hledá nějakou jistotu, někdo tím životem jenom proplouvá. Ale všeho do času.
(...)
Když se člověk dostane do takové fáze, že ho z nějakého důvodu začne víc zajímat to, co vlastně udělat se svým životem, tak pořád ještě je spousta možností, jak se k tomu postavit. Všichni víme, že v současnosti je tisíce sociálních bublin, můžeme mít spoustu koníčků, spoustu sportovních zájmů, spoustu... všeho, a můžu ten svůj čas zaplnit beze zbytku. A často to taky tak děláme - obklopím se vším možným a nechávám se tím obestírat a, kdybych se nekouknul občas nahoru, tak jsem tím vytížený a takhle dožiji a najednou to tělo odejde. Je tohle to, co chceme?
Předpokládám, že každý máme nějakou sociální bublinu a v ní jsme spokojení a v ní si s lidmi rozumíme a máme stejné zájmy, máme stejné směřování a tak dále. Což je v pořádku, tak jsme jako lidi zařízení, tak to funguje. Otázka je, kam nás to vede. Jestli to není jen takové to na povrchu. Nikomu tento styl života neberu, je to o tom že takto žijeme všichni, a... proč ne. Do té doby, než nastoupí nějaký karmický zlom, nebo vás něco cvrnkne do nosu, anebo z jiného důvodu, pak se začneme ptát ještě trochu hlouběji, ještě trošku dál: proč to takto všechno je, proč to všechno pomíjí, proč - jak říká Buddha - je ta smyslová přítomnost strastná? Má to nějaký smysl, má to nějaký důvod? Možná bych se neptal po důvodu, možná bych se ptal po tom, jestli je nějaká šance z toho koloběhu vybočit, dostat se z něj ven. A asi bych neměl říkat ven, ale měl bych říkat dovnitř, protože to, co opravdu k nějakému cíli a ukončení směřuje, tak to - nevím jestli bohužel nebo naštěstí - musíme hledat v sobě. Když si uvědomíme, že to, co prožíváme, to, čím každodenně a každomomentálně žijeme, jsou nějaké přeložené informace, které přicházejí ze šestismyslového světa (pět smyslů plus mysl), ta mysl to všechno zpracovává a my si myslíme, že to "tak je". A na to se nabaluje to že "my jsme", "my to prožíváme", a tak to jde pořád dál.
V podstatě je jedno, jaký druh činnosti provádíme - jestli se věnujeme duchovnímu úsilí, jestli se věnujeme kulturistice, jestli se věnujeme desetitisícům dalších možností - na začátku vždycky jde o to, jak poctivě se k tomu stavíme. A když se ke kterékoliv z činností, které si lidstvo vymyslelo za tu dobu co tady je, budeme stavět poctivě, tak dříve nebo později přijdeme na to, že až dojdeme na konec té činnosti - staneme s mistry světa ve vzpírání, staneme se mistry světa ve skládání Rubikovy kostky, nebo dojdeme aspoň tam, kam je nám souzeno dojít - tak co potom dělat dál? K tomu nás ta poctivost dovede. Poctivost ve snažení nám ukáže, že všechno, o co se snažíme, má nějaký svůj konec, a zase nás nutí přemýšlet, nebo odhaluje nám to, co vlastně to má za smysl, proč je tady ten projevený svět. Na to si musí každý odpovědět sám...
Jsou ovšem i tací, kteří na konci těchto snažení pokračovali ještě dál - Buddha Šákjamuni, který nejdřív když odešel z paláce, tak se opravdově snažil přijít na smysl života, a svým asketickým životem se dostal až na tu hranu, kdy už to dál nešlo. A co on udělal? Přestal s askezí a zvolil, nebo řeknu nastoupil jinou cestu, cestu neodporování, nastoupil cestu... možná neusilování. A to, co udělal, jako by odešel od všeho toho obrovského snažení (alespoň to tak vypadalo) a přestal usilovat, neznamená že na všechno rezignoval. V tom, když se dostaneme na konce těchto cest, je dobrý základ pro to, abychom mohli pokračovat dál. Ale je tam ten zlomový okamžik, kdy je potřeba si podržet tu energii, tu opravdovost stále takovou, jaká byla na začátku, a jenom to - dá se říci - transformovat. A možná je to i o tom, nasměřovat to snažení, když doteď je to jakoby horizontální snažení, tak v tom zlomu je potřeba to nasměřovat do vertikálního směru. Protože... to Ticho a to Prázdno, to se... nejsnáze najde nahoře.
Tato druhá fáze cesty by se dala charakterizovat už všeobecně slůvkem ,ne'. Je to v podstatě taková... je jedna ruská pohádka, která se jmenuje ,Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co' - tak o tom je tato druhá fáze. Tam se musí, všechno co známe, zahodit, všechno zrušit a začít úplně znova. Zůstane tam, když to řeknu zjednodušeně, jen ta energie. Jen ta opravdovost, a tu pustíme, nebo snažíme se směrovat, vzhůru, a nic nečekáme. Protože tam, kam směřujeme (i když je to nahoře, tak je to pořád uvnitř), tam nic není, přátelé... A to, o co usilujeme, to se nedá uchopit, na to se nedá sáhnout, to se nedá zabalit. A tím je to i déletrvající proces, že nic se neoznačkuje, nikdo vám neřekne, nebo není to tak vidět, jestli jsem na prvním krůčku nebo na pátém, na padesátém... Jak říkal Evžen Štekl: "Je to jako když zapneš vodu na vařiči: plamen hoří, ale voda vypadá pořád stejně, nic se s ní neděje. Teprve až po chvíli začnou ty bublinky stoupat nahoru, a teprve až na konci začne voda vřít a je uvařeno." A k tomu, aby tato vertikální fáze zdárně pokračovala, tak je potřeba držet několik podmínek, i ty podmínky jsou potřeba, i v této fázi. Jedna z nich je ta opravdovost, protože je to o srdci, aspoň jedna půlka, druhá podmínka je bdělá pozornost. A možná třetí podmínka je nic neočekávat. Musíte dát všechno, ale nic nedostanete, naopak všechno ztratíte - záleží na každém, jestli opravdu o toto stojí. Tyto podmínky se dají trénovat, a je na to spousta cvičení, na udržování a zaostřování bdělé pozornosti, nebo bdělosti a pozornosti, jsou i techniky, které pomáhají v tom vertikálním směru. Evžen Štekl učil techniku svého učitele Fráni Drtikola a tou je cvičení čakramů, tady je knížka Síla moudrosti (ukazuje), kterou Evžen Štekl napsal před lety a nyní byla znovu vydána, a v ní je všechno popsáno.
Když toto všechno děláme, tak pak už zbývá jenom jedno - zbývá čekat. Ale zase to není takové bezduché čekání, je to čekání ani ne na Godota, ale na to, že pořád platí ,jdi tam nevím kam, přines to nevím co'. Děláme všechno, a nedostaneme nic. Ale možná o to nic, nakonec, a to lze poznat, o to nakonec jde - tam, v tom přímém prožívání přítomnosti, je všechno. Všechno a zároveň nic. A není to nikde jinde, není to nikde v budoucnosti, to všechno je teď a tady, a prožíváme to všichni. Jenom je potíž v tom, že si na to chceme sáhnout, chceme to mít, protože tak jsme zvyklí fungovat. Dokud si to neosahám, dokud nepoznám jestli to je čtverec nebo koule, tak tomu nebudu věřit, nebudu to ... mít. A takže znovu říkám: prožívání přítomnosti nelze mít, prožívání ticha, prožívání prázdnoty je nakonec ne-prožívání. Protože nakonec, jestliže žijeme v bdělé pozornosti, žijeme v ,teď a tady', nakonec není nikdo, kdo by prožíval, není nikdo, kdo by posuzoval, není nikdo, kdo by dosahoval, ani nikdo kdo by něco ztrácel. To je konec všeho. A i této přednášky.
Následuje otázka z publika: "Můžete říci, jestli to ticho Fráni Drtikola je odlišné, nebo stejné jako u jiných učitelů? PŠ: "...dá se říct jenom že ticho je jedno a nikomu nepatří. Cesty jsou k němu různé, já mluvím o té cestě kterou našel a učil Fráňa Drtikol. Což je cesta buddhistické kundaliní jógy. Jak už jsem zmiňoval, Evžen Štekl v Síle moudrosti vysvětluje cvičení čakramů. Cvičení čakramů a hadí síla ... to je právě to vertikální směrování, které bylo obsaženo v přednášce. V podstatě Fráňa Drtikol a jeho následovníci jsou jediní, kteří to čakramové cvičení nabízejí, s tím, že to je zkratka která vede až na konec. Takže to ticho, a ta přítomnost a to prázdno, to je jedno - tam není nic, tam není ani Drtikol, ani... další, ani pánbůh tam není. Tam není nic, na co se dá sáhnout."
(Delší chvíle ticha...) Jestli přátelé na něco čekáte tak nečekejte, ale cvičte. (Hlas z publika: "My si užíváme to ticho.") Nečekejte, ale cvičte, cvičte bdělou pozornost, cvičte... Opravdovost srdce se nedá nacvičit, ale máme ji každý, a dá se k ní dostat. Protože ta je k tomu taky potřeba.
K tomu, abychom všechno odložili, k tomu, abychom se stali znova - z křesťanství - dítkami božími, k tomu se musí opravdu zapomenout sám na sebe, a i na toho pánaboha. A je potřeba tomu dát všechno, všechno se musí odložit, nejde si nic nechat - ani to očekávání, ani to snažení, musíme se úplně ztratit. Teprve potom může přijít to, co skutečně je. Teprve potom... A aby to nebylo tak jednoduché, tak ,je to tady pořád' - ale za těmi smysly... A v tom je ten kámen úrazu, anebo takový ten ... laskavý humor Všehomíra. Takže, vzhůru do toho.
Ještě jednou připomínám: jde o to ,vnitřní ticho'. O to, které se nedá nakázat, které se nedá vymyslet, o kterém se nedá někde si přečíst nebo poslechnout. Je to ticho... ,teď a tady'. A to teď a tady je ta přítomnost, kterou lze zažít napřímo, lze zažít bez zprostředkování smyslů, bez zprostředkování toho šestismyslového mechanizmu a dalších pochodů.
Protože TÍM, MY, kdybychom BYLI, tak JSME.
Přátelé, děkuji vám za účast.
(c) Pavel Šolc