Někdy začátkem 80. let jsem se seznámil s fotografickým dílem Františka Drtikola (dále jen Fráňa), a následně i s jeho malířskou tvorbou, což přirozeně vyústilo s postupným seznámením se s učením, které Fráňa předával. Kromě fotografického díla byl jeho malířský a duchovní odkaz pro veřejnost téměř nezpracován. Můj zájem seznámit se se vším, co souviselo s Fráňovou osobností, mě přivedl na stopu všech, v té době ještě žijících pamětníků, především jeho žáků. Jedním z nich byl Evžen Štekl. Tou stopou, která k němu vedla, bylo samizdatové vydání Síly moudrosti, na kterou jsem při své badatelské práci narazil. Po jejím přečtení jsem otevřel pražský telefonní seznam, a našel v něm jednoznačný kontakt na Evžena. Neváhal jsem a vytočil zde uvedené číslo. Na druhém konci se mi ozvala paní Zdeňka Šteklová (Evženova žena). Řekla mi, že pan Štekl je v nemocnici, ať zavolám příští týden, kdy by měl být již doma. To jsem učinil, a záhy jsem již klepal v Maroldově 9 na dveře s příslušnou jmenovkou.
Pokud si dobře vzpomínám, s Evženem jsme se přivítali již v předsíni malého dvoupokojového bytu. Evžen mě vzal do svého pokojíku, kde jsme již zůstali sami. Ptal se mě, co mě k němu přivádí, co dělám, a tak dále. V přátelském rozhovoru jsme zůstali několik hodin. Nevím, jestli při prvním nebo až při druhém setkání mi řekl, že je Evžen, a dále jsme si již jen tykali. Toto jasné gesto následovalo hned poté, co se Evžen ujistil o mém zájmu o duchovní nauky, které předával Fráňa - především o buddhismus. Další setkávání tím dostalo zcela jasný směr a probíhalo bez jakýchkoliv společenských formalit, na které si Evžen moc nepotrpěl, i když jeho zájem o to, co dělám, a jak žiju, byl komplexní. Neomezil se jen na "čakramy". Evžen mi věnoval poslední upravené a rozšířené vydání Síly moudrosti, které bylo mnohem obsáhlejší, než se kterým jsem se setkal původně. Řekl jsem mu, že by bylo skvělé Sílu moudrosti vydat knižně, aby se tak dostala k širšímu okruhu lidí. Bylo vidět, že ho to potěšilo, a že ho tato myšlenka zaujala, a řekl mi, že dokončuje další zpřesnění a rozšíření tohoto spisu. To bylo ještě před rokem 1989. Nabídl jsem mu, že se pokusím knižní vydání domluvit v některém ze stávajících nakladatelství. Vlastní vydavatelská realizace však nastala až v začátku 90. let. Jelikož jsem patřil mezi zakládající členy Buddhistické společnosti, která měla ve své náplni i vydavatelskou činnost, rozhodl jsem se prosadit vydání Evženovy knihy na této platformě, a po dohodě s Evženem jsem se ujal redakční přípravy prvního knižního vydání Síly moudrosti. Vydavatelské a překladatelské aktivity Buddhistické společnosti převzalo nakladatelství Dharmagaia Lumíra Kolíbala. Kniha vyšla v roce 1992 skromnými prostředky, ve zcela jednoduché podobě, ale celý náklad byl brzy rozebrán, což bylo posléze důvodem k dalšímu rozšířenému a výpravnějšímu vydání ve stejném nakladatelství. Na tomto vydání jsem se již přímo nepodílel, má zásadní práce již byla učiněna dříve.
K Evženovi jsem chodil vždy sám, většinou po předchozí telefonické domluvě. Stalo se, že mi Evžen občas sám zavolal, když jsem se třeba delší dobu neozýval nebo mi i napsal dopis, obsahující některá zpřesnění našich rozmluv. To se týkalo především nauky a nebo v souvislosti s připravovanou knihou Síla moudrosti. Musím říci, že všemu, co říkal Evžen jsem hned zpočátku nerozuměl, což se netýkalo obsahu ale formy řeči, jednoduše řečeno Evžen měl vrozený tělesný handicap - rozštěp páteře, který se projevil i na řeči. Většina setkání s Evženem trvala celé odpoledne a provázela je i jistá dávka humoru, pro který měl Evžen naprosto skvělé nastavení. Vyprávěl mi hodně o Fráňovi, ke kterému choval bezmeznou úctu a oddanost. U Evžena jsem se seznámil s většinou Fráňových překladů, které jsem buď nechal přepsat nebo později okopírovat.
S Evženem jsem také podniknul malý výlet do centra Prahy. Vzhledem ke své omezené pohyblivosti bylo vhodné, aby nechodil sám. Přes tuto obtíž však chodil naprosto virtuózně, takže má přítomnost byla důležitá snad jen při nástupu nebo výstupu z tramvaje. Spolu jsme jeli z Nuslí na Jungmannovo náměstí. Vystoupili jsme u tehdejšího obchodního domu Máj a pěšky jsme došli do prodejny hudebních nástrojů. Evžen si šel koupit velkou tahací harmoniku. Bylo z čeho vybírat, a tak jsme v obchodě strávili poměrně dlouhou dobu. Pak jsme se s velkou bednou vraceli k němu domů. Harmonika měla zřejmě nějakou výrobní závadu, a tak ji Evžen vrátil, a další si již nepořídil. Doma měl rozladěný klavír, na kterém mi občas zahrál. Vím od něj, že pocházel z muzikantské rodiny.
S Evženem jsem se cítil vždy velmi dobře, pln bdělosti a jasnosti. Občas jsme měli na některé věci rozdílné názory, a tak to přirozeně mezi námi zajiskřilo, a já to pak ještě jistou dobu zpracovával, než přišlo úplné pochopení, pochopení na všech úrovních. Především se to týkalo formy, která může mít bezpočet podob - nauky se to netýkalo, a o tu mi šlo především. Když jsem k Evženovi přestal chodit, někdy kolem roku 1995 (tedy asi po deseti letech), tak jsme se ještě jednou setkali (asi rok poté). Bylo to v centru Prahy v ulici 28. října na aukci antikvariátu Prošek, kde se dražily některé Fráňovy artefakty, které tam dal Evžen. Přivezla ho jeho dcera s manželem. S Evženem jsme se potkali hned u vstupních dveří. Jakmile mě spatřil, hned si to namířil ke mně. Něco málo jsme si řekli - co přesně si již nepamatuji, jistě vím, že jsme se objali, a vše tím vstoupilo v nekonečnou dimenzi bytí. Asi tak nějak se to dá slovy říci. Za chvíli začínala aukce a Evžen si šel sednout. Bylo to naše nejsilnější a nejhlubší setkání, které jsme kdy spolu měli, i když slov mnoho nebylo. Vnímal jsem to, jako když došlo k přenosu vědomí, k propojení našich myslí. Takto jsem to vnímal, a vnímám to tak dodnes.
Stanislav Doležal, září 2006
© Stanislav Doležal