Kdyby Himálaj byla kalamářem
a celý oceán inkoustem,
kdyby všechny lesy daly
všechno své listoví Muse,
nestačilo by bleskné její
pero vylíčit Jeho slávu!
Tak zapěl věštec, jenž
uzřel Tvář Boží.
(Zpěv indické duše, překlad Rudolf Janíček )
Každý, kdo chceš poznat svoji vznešenou Podstatu, a tak současně Podstatu veškerenstva, zářivou Veleduši všeho života, musíš se naučit praxi hluboké a tiché modlitby.
Kdybys stovky knih přečetl o existenci Božství pojednávajících, nepomůže ti takto získaná teorie jestliže si ji prakticky neověříš.
Kdybys dovedl zpaměti celou Bibli citovat a všechna ostatní svatá Písma, neuskutečníš v sobě Boha samotnou touto prací, nenastoupíš-li cestu praxe!
Ani každodenní dlouhé modlitby, ani nedělních i všedních pravidelných kázání neposkytnou ti Sebepoznání.
Svou mysl sice povzneseš více méně, ale Bůh je daleko, převelice daleko od povznesené mysli. Jest ON za veškerým myšlením, za vší zevní rozumností, která se v čase odehrává.
Musíš jíti proto za myšlení!
Tuto praxi, jak se za myšlení dostati a tak se s Bohem ztotožniti, pokusíme se stručně popsati:
Každý den, nejlépe v tutéž stejnou dobu, buď ráno nebo večer po práci, usedni s narovnanou páteří a odpočívej za naprostého tělesného uvolnění. Zavři oči, abys nebyl rušen tzv. „zevními tvary“. (Později bude se tvé modlitbě dařiti kdykoli, kdekoli i při očích otevřených.)
Svá pravidelná cvičení prováděj pokud možno v skrytu. Později, až zesílíš, budeš moci cvičiti v přítomnosti i jiných osob, aniž by toho zpozorovali. Při uvolněném svalstvu, pohodlně sedě při zavřených očích pohruž svou mysl ve zpětně běžném pochodu tak, aby byla přinucena hleděti na sebe samu!
Sleduj chod (běh) svých myšlenek!
Zapomeneš-li je sledovati a ony se počnou samovolně rozvíjeti v obrazy, vrať se ve své mysli zpět tam, kde jsi započal a uvědom si toto unikání! Uvědomuj si svoji nepozornost a snaž se napraviti ji bdělostí!
Opět vždy znovu, stále – vracej svou mysl do stavu ostrého pozorování sebe samé! Po kratší nebo delší době a po menší nebo větší námaze síť myšlenek sledovat a vracet je ke kořenu odkud se vynořily, počnou oni umlkati, až se tvá mysl ztiší tak dalece, že bude nepohnutě spočívat jako vrchol hory.
Nejméně půl hodiny každého dne věnuj této práci dokud se ti nestane stálým zvykem, dokud tuto sebeanalýzu nepřeneseš do denní činnosti!
Po předběžném boji s myšlenkami spočívej tiše ve své ztišené mysli!
Nečekej nic dalšího a pln pozornosti vědomě tiše seď!
Nechtěj nic, netuž něco vidět ani vědět, neboť myšlenky by se znovu vznořily, aby tě obtěžovaly!
Za této vnitřní mlčenlivé pasivity, trpnosti – počne ze středu tvé bytosti Něco samovolně se zvedati, co bude úžasně jemné a tiše počne tě ve svoji vznešenou jemnost zahalovat!
Při zvedání se tohoto jemného, vznešeného vlivu, počnou mizeti tělesné pocity a tvá osobnost i se svým tvarem, počne se rozplývati, zmenšovati. Budeš sama sebe vědom jen jako nepatrného bodu a ty, jsa stále bezrozměrným bodem, budeš z tohoto Nic zhlížeti na sebe.
Opět a stále znovu tě varujeme! Nechtěj nic vidět, nechtěj nic vědět a jen tiše, skromně jako děcko setrvávej v tomto hlubokém sebeponoření! Chceš-li přece jen něco, tož jedině chtěj zemříti, a to tak, - aby ses stal ničím a v tomto nic zcela zanikl.
Jsi-li člověkem neskromným, jsi-li pyšným a nemáš-li dosti úcty před Poznáním, které vyzařuje z těch, kdož sebe poznali, jsi-li slovíčkář, který rád kritizuje vše vznešené, aby svým pyšným egoismem trůnil nad spolubližními, tu nikdy v tomto životě neprojdeš branou smrti k Životu věčnému!
Tento bezrozměrný bod, jímž se musíš státi ve svém hlubokém vnoru, jest nejvyšším druhem modlitby, z níž jen nepatrný příjemný vlásek tě odděluje od zářící tvé Podstaty, od Veleduše života.
Jen nepatrný vnitřní, ostřejší postřeh a můžeš se ocitnouti v zářivé extasi, v zářivém, vznešeném a nadpomyslném vytržení. A opět – jenom nepatrný záchvěv žádosti, slabounký zlomek chtění a budeš vržen zpět do tělesnosti, a tím do omezenosti ega (osobnosti).
Jedině tímto sebeposřehováním můžeš při plném svém vědomí zažíti nekonečnou a nádhernou svoji Podstatu a v extatické blaženosti vibrovat veškerenstvem – jako nedílný Celek!
Uč se odumírati proto zevní osobností a setrvávej ve stavu nechtění, chceš-li se naučiti vskutku této tak vznešené modlitbě, z níž nepatrný vlásek tě odděluje od Sebepoznání.
Buď tich a zcela sebe zapomeň a vědomí ve střehu zachovej!
Buď s tebou Mír a s praxe tiché tvé modlitby, nechť rozkvete ti nevadnoucí lotos Realisace! “
© František Hein, Jan Lípa