I.I. Stezka pravdy, moudrosti a světla
Hlásím se k žákům Františka Drtikola. Poznal jsem ho ve svých třiadvaceti letech a od té doby podstatně ovlivnil můj život.
Pokusím se v těchto vzpomínkách načrtnout charakteristiku Fráni Drtikola, onoho velikého Arahata, který byl na světě a zvláště v Evropě zjevem tak vzácným. Pokusím se též přiblížit ono neopakovatelné ovzduší ve vile na starém Spořilově, kde Arahat žil a mistrně vedl své žáky k odstranění nánosu nevědomosti a k získání vědění.
Tyto vzpomínky vznikly ze vzájemného vztahu mezi mnou a mým guruem - proto tam, kde to jinak nejde, musím připlést svoji osobnost. Popíši také prostředky, které Fráňa volil k poučení svých žáků a jeho způsob vedení, jakož i jeho přístup k člověku.
Vidím jej jasně před sebou, ztělesňujícího klid, rozvahu, přirozenou skromnost a nenápadnost, vyzařujícího Pravdu. Pro mne znamenal Fráňa mnoho - jaké štěstí, že jsem ho poznal, že jsem se snažil naplnit jeho velké Učení. V jeho blízkosti jsem prožil nezapomenutelné, zázračné chvíle, nalezl jsem u něj vždy hluboké pochopení, radu i pomoc, zvláště pak ve věcech duchovních. Oněch šestnáct roků, které jsem strávil v jeho blízkosti, patří k nejsvětlejším a nejšťastnějším v mém životě. Světlem mi byla jeho Nauka - Na dobré stopě.
Když jsem se po letech díval zpět a hledal odpověď na otázku, proč jsem poznal Fráňu, došel jsem ke společnému jmenovateli souhrnu příčin - byla to velká touha po poznáni pravdy, a tím i smyslu života. Později jsem též našel jednu zajímavou větu v Evangeliu Šrí Ramany Mahárišiho, kde v sedmé kapitole (O nalezení gurua) je psáno: "Člověk touží po pravdě více nežli po splnění světských přání."
Tak jsem jednoho zářijového odpoledne v roce 1944 zaťukal na dveře spořilovské vily v Jihozápadní ulici (Jihozápadní pátá) č. 1018/25. Tlučte a bude vám otevřeno! Tak jsem tedy tloukl a otevřel mi sám Fráňa. Bylo to ještě ve chmurných dnech okupace - ale přes všechnu tu těžkou dobu jsem si potom jasně uvědomil, že právě tehdy vlastně pro mne zářilo slunce nejjasněji, protože jsem toho dne po první návštěvě u Fráni Drtikola nastoupil Cestu za Poznáním a objevil jsem v sobě to pravé duchovní Slunce, od tohoto času náplň celého mého života. O Fráňovi Drtikolovi jsem se dozvěděl od jedné starší paní, s níž jsem chodil do duchovního kroužku, o němž se zmiňuji hned na začátku druhé kapitoly. Tato starší paní byla u Drtikola několikrát, ale "nic jí to neřeklo". Zde je vidět, že ne každý pochopil jeho Učení; někteří odešli, jiní zůstali...
Když jsem spatřil Fráňu poprvé, nejvíce mě ohromila jeho opravdovost, která doslova sálala z každého jeho slova a z každého pohybu. Byl nenápadný, skromný a vycházel z něj hluboký, propastný klid. Hned jsem věděl - ano - to je ono, co hledám - třebaže jsem vůbec neznal to, co jsem se měl brzy dovědět. Byla to osudová intuice. Fráňa mi věnoval malou, ale závažnou knížečku "Slovo Buddhovo" od Nyanatiloky, ve které je v kostce popsáno Buddhovo učení.
Někdy na počátku mých návštěv mi Fráňa sdělil, že nejvyšším cílem je dosažení nirvány. Snahu přiblížit se této metě jsem vnitřně přijal za smysl svého života. Fráňa říkal, že ten, kdo došel nirvány, ukončí navždy řetěz strastných existencí; tímto velkým prohlédnutím si uvědomuje, že v nirváně byl vlastně pořád, že se od ni nikdy neodchýlil, že to všechno je v našem vědomí - jak ta nirvána, tak i ta samsára. I tázal jsem se sám sebe: "No jo, ale jak na to?" Toto je otázka všech otázek -já jsem ji řešil prací na sobě. A myslím, že jinak se to ani nedá dělat! Nikdo jiný to za nás neudělá, nikdo jiný nás neosvobodí, nežli my sami!
Bylo řečeno, že práce na sobě je prací na 24 hodiny denně - a Fráňa někde píše, že "k buddhismu je zapotřebí velká trpělivost, velká vytrvalost a velká odvaha"- a že "kdo nemá tyto tři vlastnosti, ten ať toho raději nechá" . Aby z toho nakonec nebyly ty známé fantasmagorie, když seriózní práce je ve psí.Každý začátek je těžký - vzpomínám si, že jsme tehdy bydleli na společné chodbě a vždycky, když jsem si sedl ke cvičení čakramů, vyšla do předsíně sousedka a buď štrachala ve skříni, nebo myla podlahu, nebo podobně rušila. To se dělo se železnou pravidelností a vytrvalostí. V tomto období jsem trpěl velkou žízní, za den jsem vypil neuvěřitelné množství tekutin. K tomu Fráňa říkal, že na počátku se tělo takzvaně produchovňuje, mění se struktura buněk, a právě proto potřebuje tolik tekutin. (To, jak se tato přeměna struktury buněk projeví, je záležitost ryze individuální, i ve svém projevu, stejně jako celá duchovní cesta každého jedince.) Rušení však postupně ustávalo a žízeň také.
Po skončení okupace v letech 1945-46 na spořilovském náměstí i jinde na brigádě mě Fráňa upozorňuje: "Jasné vědomí, jasné vědomi" - kopal jsem dál krumpáčem a Fráňa opět: "Musíš bejt u toho vědomím." Fráňa mi neodpustil sebemenší odchýlení a bylo to velmi dobře. Viděl do mě jako do studánky.
Jednou na zahradě ve vile, když jsme zalévali, natočil Fráňa konve hodně plné až po okraj a pak povídá: "Tak a teď nesmíme vylít ani kapičku." Dával jsem si velký pozor, bylo to pro mě užitečné cvičení. Chodili jsme od zahradního vodovodu s plnými konvemi po zahradě k záhonům, ale i ke stromům. Jednou jsem spatřil, jak Fráňovi ukáplo z konve trošičku vody - na cestičce to bylo vidět - a povídám: "Fráňo, podívej, tys ukáp'." Fráňa se podívá za sebe, vidí pár kapek vody a říká: "No, co chceš, i mistr tesař se utne." Oba jsme se smáli...
Bdělost a jasné vědomí jsou základem buddhistické praxe -je třeba si je osvojit. Kdo toto podcení, staví na písku.
Jednou na malé verandě vily, když bylo kolem Fráni více žáků, někdo prohodil: "No jo, musí se získat pevný klid." Fráňa na to odpověděl: "Klid a klid je rozdíl - když budu třeba tancovat čardáš, tak To ze mě nikdo už nedostane." Čímž bylo řečeno, že tělesný klid (povrchový) nic neznamená - pokud není jeho původcem vysoký stav vědomí.
Fráňa zvláště u začátečníků kladl důraz na odvislé vznikání - neboli řetěz příčinnosti - neboli pattiča samuppáda. Pro znázornění tohoto principu jim říkával: "Když je toto, je i tohleto - a když není toto, není ani tohohle." Přitom velmi jemně pohyboval rukou, v níž držel lulku (kterou jeden čas kouřil), a věřte, že i ten kouř byl pro nekuřáka tak nějak vonnější, příjemnější - a bylo nám s ním dobře.
Není zdaleka možné vypsat veškeré problémy, které nejen mě, ale každého vážně hledajícího cestou potkávaly. Vzhledem ke svému mládí jsem si jako nezkušený nechal od Fráni poradit. Kdo se nebojí tázat, nemusí se prodírat sítí nejistot a omylů, prodírat se džunglí pochyb a zmatků -nemusí se vracet zpět. A i tak je práce dost. Snažil jsem se Fráňovy rady a připomínky uvádět do každo¬denního života - nebo ještě lépe do každomomentálního života - pracoval jsem na sobě a na žádné podmínky jsem nečekal. Jak bych mohl čekat, když svět je jako v ohni a nikdo neví, kdy přijde jeho hodina. Stalo se, že mi někdo namítl: "No jo, měls na to dost času." Ale prosím vás, kdo má dost času? Měl jsem rodinu a normálně jsem se o ni staral. A šlo to. Proto nečekejte na podmínky, stejně žádné nepřijdou - a vzhůru do práce - ty podmínky se upraví až v běhu. Buddhova poslední slova:
"Aniččá sankhárá - appamádéna sampádéttha" neboli "Pomíjející jsou (všechny) složky - (proto) horlivě usilujte". Horlivě usilujte!
Vše je složené, vše se z něčeho skládá - a toto vše složené je pomíjející...
Ze vzpomínek také vystupuje Fráňova návštěva u nás v bytě. Přišel nečekaně, bylo to asi v roce 1950. Zdenička právě něco vařila - Fráňa šel kolem sporáku a povídá: "Copak to tam, holka, dobrého vaříš?" Mě našel v pokoji na lůžku, zrovna jsem něco probíral a knihy jsem měl poházené po posteli. Fráňa řekl uznale: "No, ty si to ale dovedeš zařídit." Zíral jsem překvapen, kdo že to k nám zavítal na návštěvu, a byl jsem šťasten. Fráňa, pokud je mi známo, Nikam nechodil - to už muselo být...
Z této doby také pochází moje rýmovačka, kterou jsem napsal za chvilku a dal ji hned Fráňovi. Přečetl si ji a srdečně se zasmál. Zapomněl jsem na ni a až po letech jsem ji objevil náhodou v samizdatu "Fráňa Drtikol - Život a dílo". Zde je:
Kolotoč je život jen,
ten kdo je v něm spokojen,
nechť se válí jak to prase,
kterému vše pěkné zdá se.
Nažere se - mimochodem
za chvíli to vyjde spodem;
to je zákon přírody,
z lejna dělat vývody.
Vývojem se všechno mění,
zdá se nám, že konce není;
až kolotoč zastavíš,
pak samsáry konec zříš.
Konec žití, konec konce,
splyneš se vším polehounce,
ztratíš vše, čeho ses vzdal,
nalezneš, cos vždy hledal.