I.II. Fráňova práce s žáky - jeho charakteristika
Arahat nemluví jen květnatě, jak by si mohl někdo domýšlet - tím by se dopouštěl idealizování, které je vzdáleno od pravdy. Pravda není ani hezká, ani ošklivá, ve svém úhrnu je nad veškerými protiklady, nad dvojností. Bůh je Pravda a Pravda je Bůh. Fráňa říkal, že pravda je i v lejnu, i v hnoji - prostě všude. Bůh je všudypřítomný a nemůžeme jej hledat a nacházet jen v krásnu. Známý je také Fráňův výrok, že "Bůh je i v této kostce cukru, kdyby tam nebyl, byla by ta kostka více než Bůh". Fráňa byl opravdový -jeho řeč byla jemná, vznešená - taková, jako byl on sám. I když se nebál užít i silná slova - vždy to mělo hluboký smysl, vždy to k druhému mluvilo. Když někdy použil slovo nelibé, z jeho úst vyznělo neobyčejně jemně, ušlechtile, snad proto, že bylo vyneseno z nitra. Nikdy jsem u nikoho jiného nezachytil něco podobného. Takového silnějšího výrazového prostředku použil Fráňa vždy, když to uznal za vhodné a nezáleželo mu na tom, jak to přijme ten, kterému to bylo řečeno a jemuž se to nemuselo zdát dost čisté. Ten, který se nad Fráňovými slovy pohoršoval, nebyl tak čistý, aby to správně pochopil a přijal. Inu - čistému vše čisté.
Fráňa šel v rozmluvě s lidmi do velkých hloubek - zasáhl nitro a tam zahrál na tu pravou strunu - někdo z toho měl krásný akord a někomu to zase nevyznělo, protože snad hledal formu - a to podstatné mu uletělo.
Nežli jsem poznal Fráňu, chodil jsem do kroužku "učených mystiků" - byla to samá fráze, samá přetvářka a mluvilo se tam skoro spisovně a slušně - ale co tito slušně hovořící lidé prováděli po kroužkových hodinách, o tom raději pomlčím. Samozřejmě, že to nikam nevedlo, zůstávalo to na povrchu, četl se Weinfurter, dr. Čapek apod. Kdyby tito lidé mluvili lidově a přitom zůstávali čistí, bylo by to tak lepší. Já jsem k nim pouze "přičichl" a pak jsem tam přestal chodit.
Fráňa nevěděl, co je to přetvářka. V jednom jeho písemném záznamu z roku 1936 je: "Hrubou řečí se ještě žádný anděl nestal invalidou, spíše řečí nasládlou, farizejskou. Ten, kdo se stydí (ať už přirozeně nebo falešně) projevovat se tak, jak mu zobák narostl, ten musí moc a moc ze sebe sundávat těch hadrů a nánosu tak zvané kultivovanosti intelektu a jiných podobných nesmyslů, aby došel cíle."
Samozřejmě jsem mluvil s Fráňou také o takzvaných kouzelných silách - Fráňa učil, že největší kouzelná síla je síla moudrosti - a sám to také v praxi dokazoval. Jednou mi vyprávěl, jak Buddha přišel k řece, kde nějaký fakír předváděl levitaci (v tomto případě to byla chůze po vodě). Uviděv Buddhu, tázal se ho: "Tak co tomu říkáš, Gautamo?" A Buddha odpověděl: "Mnoho roků jsi věnoval získání této síly - kde je však tvá cesta k nirváně? To já dám převozníkovi pár drobných mincí a on mě převeze." Fráňa, i když sám měl několik siddhi, říkal, že za nimi nemáme jit - že veškeré snažení máme upnout na osvobození. A když se již nějaká siddhi objeví (jako důsledek našeho snažení), můžeme ji používat, ale nelpět na ní a nestavět ji na odiv. Ano, největší síla je síla moudrosti.
Jednou jsem také přišel k Fráňovi s nějakými spekulacemi - rozváděl jsem jakési myšlenky, a když jsem to měl ze sebe všechno vysypané, tázal jsem se, co tomu jako říká. Po celou dobu, co jsem mluvil, mě Fráňa pozorně poslouchal a nyní se zamyslil, pronikavě se na mě podíval, zabafal z lulky a pomalu, pomaloučku vypustil kouř: "Zanech toho, tak to není." Jakmile toto Fráňa řekl, v tu chvíli se mi zase jednou zřítil barák nad hlavou! Kolikátá to už je demolice? Jenže Fráňa pouze neboural -on dovedl na těch troskách postavit království moudrosti - také mi hned řekl, že to vše, co jsem mu povídal, je jen neplodné hloubání a že takhle "se Tam nedostaneš". Jaképak hloubáni? Tím ještě nikdo nebyl spasen -ale být přítelem prázdné cely, koncentraci si neprotivit - to je známý Buddhův výrok. Tedy ne v sobě pořád něco přemílat, hloubat, vytvářet nové a nové názory - to k ničemu nevede. To proto, že v názorech nebo v jakékoliv zevní učenosti osvobození nespočívá. Ono je vůbec důležité přijít na to, v čem To vlastně SPOČÍVÁ . A k tomu od samého začátku vede guru svého žáka. Je to celý proces - a patří k němu i ty demolice v žákově mysli. A právě tímto, těmito demolicemi, dochází pomalu ke změně způsobu myšlení - aby žák opět po dalším procesu i tohoto změněného myšlení zcela zanechal -jak o tom je psáno v kapitole "Dharmy".
Jindy Fráňa vypráví, jak jeden mnich usiluje o spásu a jak po nějaké době zápolení se mu zdá, že už by to mohla být realizace (což je skoro zákonitý jev) -jenže pak se "podívá nahoru" a vida -ještě je tam kousek - tak se škrabe výš a opět po nějaké době je v domnění, že už by to mělo být u konce, ale situace se opakuje; kolik je takových, kteří se zapomněli podívat nahoru? Je-li k sobě skutečně poctivý, pozná, že k realizaci zbývá "ještě další kousek" (tedy k opravdové realizaci). Táži se Fráni, jestli také jednou poznám, že už nebude kam jit výše, a Fráňa na to odpovídá: "Poznáš To " - a po chvilce pokračuje: "Je to podklad všeho, je to vrchol všeho - budeš šťasten..."
Člověk musí přerůst sám sebe, povznést se nad osobnost (nad "jáčko") -je to boj. Fráňa říká, že nemám spoléhat na takzvanou milost boží, že si mám tu milost dát sám sobě. On je to odpradávna náš "majetek". Máme sami v sobě hledat (a nacházet) síly vedoucí k osvobození. Má to hluboký smysl - vede to k uvědomění si faktu, že nic není mimo nás, což je důležité a znamená to, že v našem nitru jsou faktory, vedoucí k nejvyššímu poznání. Neobracet se k ničemu zevnímu, neulehčovat si svoji cestu pojmem "Bůh", neobracet se k Bohu, protože tím vzniká dualita: "Já jsem zde - a Bůh je tam ". Jenže jak zní výrok Ježíše: "Já a Otec jedno jsme". Ale buddhismus nezná pojem Bůh ve smyslu křesťanství. My totiž nehledáme Boha, ale chceme dosáhnout univerzální podstaty všeho, docílit v sobě naprosto neklamné poznání jednotného principu všeho Bytí, neboli dosáhnout nejvyššího Poznání. Neboli jinak řečeno, dosáhnout Podstaty všeho, či poznat brahma v sobě - ve svém nitru. I v křesťanském Novém zákoně (ale i v apokryfech) je nemálo poukazů na původní, pravou podobu Kristova učení, které bylo nad slunce jasněji monistické. Jen si to správně vyložit.
O hodně starší staroindická filosofie védská, v jejímž smyslu psal velký mudrc Šankaráčárja - ve stati "Jednota Boha a člověka", praví: "Tat tvam asi" neboli "To jsi Ty!" - nebo: "Aham brahma" neboli "Já jsem Bůh!" To jsou odpovědi, které dávají védské texty člověku, tázajícímu se po Bohu. Tyto myšlenky jsou podkladem učení veškeré védské filosofie. Říká se, že není rozdílu mezi "já" člověka a duší vesmíru, že duše lidská - átman - je totožná s absolutní podstatou brahma. To znamená, že brahma, ona síla, jež tvoří, udržuje a ničí vesmírné světy, jež je stvořitelem, udržovatelem a ničitelem veškerého života, není ničím jiným, nežli naší vlastní duší - átmanem, kterou poznáním své vnitřní podstaty v pravé její slávě odhalíme. Tento átman není pouhou reflexí brahma v člověku nebo pouhou jeho částí, ale celým, nedělitelným brahma, jehož věčná podstata se nedá ničím rozdělit ani omezit. Tady bychom se mohli zastavit a ujasnit si, co to vlastně znamená.
Mohli bychom ještě dlouho pokračovat v moudrostech, které jsou obsaženy v nábožensko-filosofických směrech staroindických. Ještě si neodpustím upozornit na filosofii taoismu (Čína) a na starý text filosofa Lao-c': "Tao te ťing", kde hned v prvním verši je psáno: "Tao, jež lze vyslovit, není stálé Tao." Doporučuji čtenáři, aby se seznámil s knihou "Tao te ťing", jen pozor na kvalitu překladu, což je problém veliký, vždyť je známo, že asi ze šedesáti evropských překladů nevyhovuje plně ani jediný! Ach, ty překlady!
Nás však zajímá fakt. že buddhistické učení vede přímo k cíli, přičemž rozhodujícím způsobem záleží na jeho praktickém provádění. Jinak napsáno, jestli se toto učení nepojímá ve formě přemýšlení nebo mluvení o něm. Když dal Fráňa Drtikol žákovi slovní radu, jak "na to", kladl velký důraz na vnitřní práci. Říkal, že jen tak můžeme s konečnou platností vyřešit všechny své problémy a zodpovědět si VŠECHNY otázky. Tedy - zodpovědět otázky může kdekdo a lecjak, jenže zde jde o odpovědi na podstatu životních otázek bez rozumových pojmů, o odpovědi pocházející z nitra, kdy odpověď vytryskne náhle v neotřesitelném vyjasnění na základě duchovní intuice. (Sem také patří kupř. i vzpomenutí si na minulou existenci a mnoho jiných.) Každý stoupenec buddhistického učení by se měj seznámit s řetězem příčinnosti, neboli s odvislým vznikáním patičča samuppáda:
"Od zaslepené nevědomosti (avidždiá) jsou odvislé duchovní sily tvořivé, činnosti (sankhára). Od těchto odvislé jest "vědomí" (viňňána). Od vědomi odvislý jest duchovní tvar, osobnost (náma-rúpa). Od duchovního tvaru odvislo jest šest smyslových činností (salájatana).
Od šesti smyslových činností odvislý jest smyslový dotek (phassa). Od smyslového doteku odvislé jest pociťování (védaná). Od pociťováni odvislá jest žízeň (tanhá). Od žízně odvislo jest lpěni (upadána). Od lpění odvislo jest děni, pochod stávání se (bhava). Od dění odvislo jest znovuzrození (džáti). Od znovuzrozeni odvislo jest stárnuti a zmíráni (džará-marana), starost, nářek, bolest, žal a zoufalství. Tak vzniká celý řetěz strasti. To jmenuje se ušlechtilou pravdou o vzniku strasti."
"Naprostým potlačením a zničením zaslepené nevědomosti jsou potlačeny i tvůrčí síly duchovní. Jejich potlačením nevzniká žádné nové vědomí. Zmizením vědomi nevzniká žádný nový duchovni tvar (osobnost). Kde není duchovního tvaru, není také šestismyslové činnosti. Bez šestismyslové činnosti nevzniká žádný smyslový dotek. Bez smyslového doteku nevzniká pociťováni. Bez pociťování není žízně. Bez žízně není lpěni. Bez lpění není dění, pochodu stáváni se. Bez procesu dění není zrození. Bez znovuzrozeni není stárnutí, zmírání, starosti, nářku, bolu, žalu a zoufalství. Tak nastane potlačeni strasti. To jmenuje se spásnou pravdou o vyhasnuli strasti."
(Nyanatiloka: "Slovo Buddhovo" 1935)
Správným pochopením tohoto odvislého vznikání vkročíme do základu buddhistického učení. Je třeba to pochopit napřed rozumově a potom intuitivně nebo interlegére (tj. číst mezi řádky). Buddhistická cesta klade na každého mimořádné nároky a ne každý na této cestě se ctí obstojí. Ta první léta učednická jsou nejtěžší - já ale ihned dodávám, že ta další léta jsou ještě těžší (to ale jen položertem). Faktem zůstává, že práce na sobě patří k těm nejtěžším. Adekvátní výsledek dle vynaloženého úsilí se zákonitě vrací. V Tibetu se říká, že je-li cesta lehká, nestojí za nic!