I.III. O snech
Sny k nám hovoří - je dobré všímat si jich, snažit se jim porozumět, vysvětlit si,co měl ten který sen znamenat, co mi měl říci. Platí to ale jen pro toho, kdo je již na duchovní cestě - jinak u obyčejných lidí jsou sny (jednoduše řečeno) jen odrazy nesoustředěného vědomí. Jednou jsem vyprávěl Fráňovi svůj sen. Zdálo se mi, že jsem vylezl nahoru na kandelábr až k osvětlovacímu zařízení a tam jsem se připoutal provazem. Fráňa mě pozorně vyslechl a po chvilce povídá: "Připoutal ses ke světlu - a co dál?" Měl zřejmě na mysli, co s tím jako budu dělat - neboť i toto je připoutanost. Tento sen mě poučil o tom, že nemáme lpět na ničem, ani na světle poznání - že se máme všeho vzdát. Ale i toto se dělá bez zbytečného vnějšího postoje. Buddhismus je cesta vnitřního života. Jsme-li skutečně na duchovní cestě, snažme se zapamatovat si sen, který se nám zdál. Vysvětlení snu nám má ukázat, na jakém stupni se nalézáme, nebo nás může na důležitou okolnost upozornit nebo varovat. Kupříkladu se nám zdá, že stojíme ve vodě; zde záleží na tom, zda je voda čistá, dále: do jaké výše těla nám voda sahá a také se může hodnotit, v jaké souvislosti byl sen.- Zdá se nám, že bojujeme s nějakým silným zvířetem. To nám ukazuje vnitřní zápolení a zase záleží na souvislosti ve snu. Vidíme ve snu sedm poschodí - nebo sedm pokojů - to vše jsou čakramy - může nám to říci, jakého stupně jsme dosáhli. Stojíme na samém okraji vysoké skály - to znamená, že začínáme mít vnitřní duchovní rozhled - to jsou vše reflexe z duchovního cvičení - hledíme dolů z té skály a pociťujeme strach - to je naše ego. Oheň znamená božství - provaz znamená připoutanost, vidíme ve snu líbeznou ženu - to Kundaliní - šakti se zaslibuje. Chodba, na jejímž konci je světlo - to je potvrzení správnosti směru cesty. Chodba, která nikam nevede, znamená, že způsob nebo směr cesty není správný.
Toto je jen několik příkladů, jak si máme sny vysvětlovat. Hodně zde záleží na vnitřní intuici.
Vzpomínám si na své návštěvy u Fráni ve vile - obvykle jsem se nejprve přivítal s Jarkou, to byla Fráňova manželka, spolupracovnice a žačka. Po chvíli mě šla ohlásit Fráňovi (toto ohlašování se konalo jen v počátečním období mých pravidelných návštěv). Po další chvilce se Jarka vrátila a říká: "Fráňa je nahoře, máš jít za ním." Šel jsem nahoru po dřevěných točitých schodech - Fráňa v ateliéru maloval. Obvyklé tři pusy a již sedím ve starém křesle zcela zalit tou září, klidem, povznese¬ním - všecko z člověka spadlo - ty tam jsou denní shony, starosti, trampoty - jako mávnutím kouzelného proutku naráz zmizely. Nedá se to ani dost dobře popsat, bylo to tuze silné kouzlo a poznal ho jen ten, kdo se někdy ocitl v samotné blízkosti Arahata. Jako když ze silného hluku náhle vstoupíte do naprostého ticha... Jednou mi Anička Soukupová řekla, že to slyší poprvé, že by Fráňa před někým maloval. Mně se to poštěstilo - byl to zážitek, na který se nezapomíná. Když Fráňa končil s malováním, narovnal barvy do klabretu, dlouho a pečlivě myl paletu, pak štětce a špachtle a nakonec postavil stojan k oknu a šel se dolů omýt. Ale za malou chvíli byl již nahoře, venku štípal mráz, ale ve Fráňově ateliéru bylo příjemné teplo. Usedl proti mně, zapálil si lulku a podíval se mi do očí. Pak po chvilce řekl: "Tak povídej" - lulka nechytla, zapaluje znovu a opět: "Tak povídej." Dívám se mu také do očí, vidím, jak se jemně, jemňoučce usmívá - vidím to hluboké pochopení a vyklopím vše, kde mě bota tlačí, a hlavně pak problémy rázu duchovního. Fráňa se dovedl hluboce vžít do člověka - to byla jedna z vlastností, které z něj dělaly velkého člověka. Sám nás také učil, že je třeba mít s lidmi soucítění - přičemž upozorňoval: "Pozor, soucítění - nikoliv soucit - to je totiž důležitý rozdíl." Soucítění se vztahuje na každého tvora podle vzoru: "Ty jsi já a já jsem ty." Tady je už blízko k uvědomění si jednoty se všemi a se vším! Toto uvědomění se rozumí (v té pravé, živé pravdě) do všech důsledků. Buddhismus nikdy neprosazoval své přesvědčení, svou pravdu násilím, nikdy nevedl války nebo podobně. To, co se dělo na Srí Lance v září 1959 (atentát na ministerského předsedu Bandaranaikeho), nemělo s buddhismem nic společného -jak je vidět, ve světě se vždycky zneužije i to nejčistší! (Bylo, je a bude.)
Zde si může někdo myslet něco o lpění na osobnosti gurua. Leč není to tak jednoznačné, ale jedna věc je jistá. Osobnost gurua může hrát a také hraje důležitou roli v žákově vývoji. V případě Fráni by bylo dobré vžít se se mnou do té atmosféry nabité vyzařováním Arahata, jeho moudrostí, prostotou, hlubokou lidskostí a bezedným klidem. A což teprve jeho učení, jeho řeči - a jeho mlčení, kterým své učení předával pokročilejším. To jeho mlčení bylo daleko výmluvnější a účinnější než řeči...
Jednou, asi v r. 1952, když jsme zase seděli v ateliéru, vyprávěl jsem Fráňovi o tom, jak mě ve snu navštívil Indrita (Indra), vládce sféry Távatimsá, kde průměrná doba života obyvatel této sféry (nebo ráje) se udává na 36 miliónů našich roků. Polovina tohoto zážitku se mi udala ve snu a asi polovina již ve bdění. Jakmile na mě Indra promluvil, okamžitě jsem se probudil. Byl to zajímavý zážitek - nebyl to ani sen, ani normální bdění - bylo to zvláště v té druhé polovině spíše jasné vidění. Nikdy nezapomenu na jeho hlas - ten byl úžasný, sytý, zvučný, jemný a přitom ostrý jako břitva, melodický, krásný - zkrátka takový, že by i sám slavný pěvec Enrico Caruso byl proti němu úplný břídil. Když jsem ho Fráňovi vylíčil, vyjádřil se o něm jediným slovem: "Ubožák." To proto, že tento ráj se nalézá ještě hluboko ve smyslovém světě. Dále Fráňa prohlásil, že jsem měl Indrovi říci, aby mi to tam v tom nebíčku ukázal. To mě ale v tu chvíli nenapadlo, protože jsem byl poněkud překvapen, a nežli jsem se vzpamatoval, tak bylo po zážitku. Dále mi Fráňa říkal, že oni se snaží ulovit nebo získat každého, kdo se získat nechá. Oni tam totiž prý mají hodně místa a málo obyvatel. Takže když to vezmu s humorem, tak to tam není jako u nás v Nuslích - my tady máme hodně lidí a místa poskrovnu. No, jen se podívejte, jak zde lidi parkují auty na krajích chodníků...
Pro úplnost musím ještě dodat, že jsem hned nevěděl, s kým jsem to vlastně hovořil, s kým jsem měl tu "čest". To až když jsem se Fráňovi zmínil podrobněji o tom, jak to vlastně začalo. Nejprve mi byla zaslána "navštívenka" - viděl jsem na pozadí moře velká písmena - "IRDITA" - a pak hned došlo k tomu vidění. Fráňa mě ale opravil, že prý jsem si to špatně přečetl, že tam bylo napsáno "INDRITA" - neboli Indra. To jméno Indra jsem znal, o Indrovi a jeho ráji jsem leccos četl a slyšel, ale nikdy jsem na to nějak zvláště nemyslel, pustil jsem to druhým uchem ven, takže jsem se potom divil, že si na mě pan vládce vzpomněl. Teprve později jsem přišel na to, jak je to vlastně s tou navštívenkou na pozadí moře: to je takový poukaz, že ten, kdo se tou navštívenkou představuje, je z jiné sféry - a to moře, které jsem viděl naprosto jasně až k obzoru i s prostorem nad ním, to je charakteristika Země. Tak tohle je taková vzpomínka na moje začátky.
Toto o Indrovi píši jen pro zajímavost -jinak tomu nelze přikládat nijakou důležitost - raději máme položit důraz na učení. V něm hledejme útočiště až do doby, kdy nám již žádného učení nebude třeba.
Potom Fráňa hovořil o učení: "Učení je nezničitelné - toto platí pro všechny časy - je upotřebitelné pro všechny bytosti, zvláště na této naší úrovni, protože kupříkladu v oněch rajských nebo nebeských světech nejsou překážky a utrpení -jejich obyvatelé jsou zde ukolébáni šťastnou existencí, která má zajisté jen dočasné trvání. Ale na druhé straně zde, na této lidské úrovni, kde vládne strast a utrpení, právě zde je záhodno použít Učení k přeplutí na druhý břeh, dosáhnout osvobozeni." Když Fráňa hovořil o těch takzvaných šťastných sférách, zmínil se též o tom, jak to je, když takový ráj končí své trvání, kdy se obyvatelé těchto nebíček diví a pak to jde dolů, zásluhy jsou vyčerpány, další kolo karmických podmínek se tak naplnilo. (Viz tabulku "Světy a bytosti" ve třetí části knihy.)
U Fráni jsem nikdy nepochodil, když jsem řekl: "Nejde mi to." nebo "To nedokážu." a podobně. On do mě přímo lil sebedůvěru, když mi říkával: "Dokážeš to -je to v tvojí moci." Dneska vím, jakou měl pravdu. Člověk si musí věřit, aby něco dokázal. Musí to být ale reálná sebedůvěra - žádné lehkomyslnosti. Když si vytýčím nějaký cíl, jehož dosažení se mi zdá nesnadné, podívám se, jaké mám možnosti, jaké síly a jaké podmínky ke zdárnému naplnění (píši zde o oblasti hlavně duchovní) a to, co je nad moje síly, to se musí dohnat elánem, pílí, vytrvalostí, optimismem a vůlí. Kdybych si řekl, že to nezvládnu, v tu chvíli si před tím zavřu dveře. A to jsou zkušenosti takzvaně k nezaplacení. Získat tyto zkušenosti, na to musí člověk dozrát, aby poznal, že vírou lze i hory přenášet, jak říká naše pěkné české přísloví. Člověk by neměl sedět někde v koutečku, ronit slzy a bát se, aby nedej bože něco nepokazil.
No, já jsem v životě udělal dost chyb, ale nakonec jsem poznal, že kdo nic nedělá, ten taky nemůže nic pokazit. Ovšem ani se nic nenaučí. Právě to zbabrání, to je škola - ale musíme se z něj náležitě poučit, abychom ty chyby neopakovali. V duchovním životě to snad platí dvojnásobně - tam je mnohdy třeba vyvinout značné úsilí. Kopeček je strmý, klouže to, nadáváš, ale drápeš se vzhůru, zatínáš prsty, zatínáš zuby (pokud ještě nějaké máš) a rveš se s tím, ale potom poznáváš, že postupuješ vzhůru. Právě v tomto boji se poznávají podmínky "jak na to". Nakonec pochopíme, že "To" tady bylo odjakživa, že jsme si vlastně nic nevybojovali. Jenže to, co se nám nyní zdá tak samozřejmé, není možné poznat bez boje a bez námahy, kterou jsme museli vynaložit. Ano -jednou se musí narazit hlavou o strop.
Takže buddhismus není žádná procházka, ale tvrdý boj a tohle mnozí nepochopili... A přitom se má poznat, že boj sám by nemusel být moc platný. Ono se na to musí tak nějak šikovně, nejlépe s pomocí zkušenějšího, nebo ještě lépe s pomocí gurua. ale také s čistým srdcem. Ano, jít na to šikovně je důležité, protože ten život není zase tak dlouhý, abych si mohl dovolit nějaké zacházky. Jít na to od lesa, jak říkal Fráňa a hned dodával: "Od toho krčskýho." - Ona totiž Fráňova vila stála od krčského lesa, co by kamenem dohodil. Nic naplat, Fráňa nám dal školu nad jiné výtečnou... I když sám byl stoupencem názoru, že každý má sám pracovat a postavit se na vlastní nohy, ale toto platí až od období, když žák již má za sebou správný základ. Aby se vyhnul zbytečnému tápání a zdržování. A toto tápáni bez správného základu je bohužel údělem mnoha lidí, kteří ještě po dlouhých letech bloudí v džungli omylů, nejistot, spekulací a neplodného hloubání.
Vzpomínám si, jak jsem jednou lakoval ve vile okna - bylo to ve velké vstupní hale; okna byla veliká a špatně se k nim mohlo - stál jsem při práci ve výšce na úzkém prkně - na improvizovaném lešení. Po práci jsem byl mírně unaven, a tak jsem přišel k Fráňově lůžku, ale náhle - co to? Jako když do mě přímo nalije sílu a během okamžiku jsem byl svěží, jakoby lehký - "někdo" mě nabil silou a po únavě nejmenší stopy. Bylo to velice náhlé a velice výrazné. Hledím na Fráňu a - ten nic - dál kouká do samádhi - a bylo zřejmé, že se mnou nebude mluvit o tom, kdo do mne tu sílu napasoval, že se vůbec nehodlá bavit o tak "bezvý¬znamných věcech". My jsme spolu nemuseli ani moc mluvit. Za ta léta jsme se s Fráňou poznali tak dokonale, že stačilo, když Fráňa nepatrně pohnul hlavou nebo rukou nebo když naznačil posuňkem, a již jsem přesně věděl, o co jde. A mnohdy ani toho být nemuselo - bylo mezi námi jemné vnitřní spojení, přesnější, zřetelnější nežli řeč - a šlo do takových hloubek, kam lidská řeč nedosahuje.
Když vzpomenu na svého gurua, jsem naplněn nevýslovnou vděčností, láskou a obdivem k velikému Arahatu - Mudrci, který se na této úrovni jmenoval František Drtikol.