I.VII. Zářivá nauka
Fráňa několikrát zdůrazňoval, že nemáme pomáhat světu na úkor svého osvobození - neboť právě toto naše osvobození je nejlepší pomocí všem lidským i ostatním, projeveným i neprojeveným bytostem různého duchovního stupně. Vstupem jedince do nirvány (může-li se to tak napsat) se uvolní mocné duchovní síly, proti kterým je normální lidská pomoc ničím. To platí i o tom, že by jedinec měl čekat se vstupem do nirvány, až k tomu budou zralí i ostatní. Toto Fráňa také neuznával - říkal, že je nutné a správné osvobodit se tak rychle, jak je to vůbec možné, což je ostatně jeden z "rozporů" mezi hínajánou a mahájánou.
Samo od sebe mě napadlo poeticky ztvárnit pár myšlenek, tak jsem to zachytil na papír:
Ó - jak ubohé, nízké, pošetilé,
zemříti zároveň s tělem;
v zajetí smyslové špíny
po eóny věků plnit cintoríny.
V tom těle
žádostmi rozechvělém,
bolestmi a nemocemi prolezlém,
v nevědomost utopeny,
je život vlastně jen živoření.
Však poslyš! Světlo Světel zříti chtěj
- a ztotožnit se s Ním;
a myšlenky na uzdu dej!
Kdo takto v ušlechtilé snaze prodlévá
- ten klam svůj prohlédne a koncem je jeho spása.
(Světlo Světel - dharmakája)
Fráňa byl člověk v pravém smyslu slova. Vzájemně jsme se svěřovali a neomezeně si důvěřovali. Byl bez předsudků, přímý, čistý, velkodušný - a dovedl ocenit upřímnost. Tak jsem ho znal. Později se náš vztah vyvinul, jako kdybych patřil do rodiny.
Jenže Fráňa mi byl především guruem - dal mi napít ze studnice živé vody Pravd Východu; nasytil mě světlem zářivé buddhistické nauky. Více mi ani nemohl dát - vše ostatní již záleželo na mně. Fráňa mě nikdy neodmítnul, i když jsem snad někdy k němu přišel v nevhodnou dobu. Vždy si pro mě udělal čas a zajímal se o moje problémy a těžkosti.
Fráňa mi dal dobrou školu, jeho slova ve mně hořela a mobilizovala mě k neuvěřitelnému úsilí. On věděl dobře, co potřebuji, a vypálil svá slova do mého nitra ohněm čisté moudrosti. Plnou silou mladého organismu, nešetře energií, snažil jsem se dosáhnout Toho, co nemá již ničeho více nad Sebou. Samozřejmě, že mladým organismem nebo energii (samo o sobě) se nirvány nedocílí, ale i toto patří k hledání a i takovou, nebo podobnou etapou by měl nebo může člověk projít. Mládí není tedy žádnou podmínkou k nastoupení cesty za poznáním - i když je to nesporná výhoda. Leč lépe je začít v pozdějším věku, nežli nezačít vůbec. Tvrz nevědomosti je třeba dobýt v jakémkoliv věku, jakýmikoliv prostředky a za jakýchkoliv obětí. Ovšem pozor, žádný fanatismus. Ty oběti jsou zdánlivé, protože cíl je velký. To, čeho se vzdáváme, je jen přítěž klamu - na "druhé straně" je Pravda.
Fráňa mi poskytl veškerou klasickou tantrickou buddhistickou literaturu, která nám byla z valné části zpřístupněna díky jeho překladatelské činnosti, bez které bychom na mnoha místech ještě dlouho teoreticky tápali v tmách. Ona ta teorie je také dobrá. Slouží jako kompas hlavně na počátku cesty. Leč tak to už na světě chodí - pokládáme dostupnost těchto skvostů skoro za samozřejmost. Kdykoliv jsem usedal ke studiu, vždy jsem s láskou vzpomněl, kolik práce a času a námahy a trpělivosti bylo třeba, abychom se mohli v klidu a pokoře zahloubat do těchto děl. A pokud vím, nikdo za to Fráňovi nepoděkoval. Tyto překlady užívali všichni Fráňovi žáci (jako samizdat). Jestliže jsou dnes tyto překlady podrobovány kritice, je na místě připomenout, že úroveň "dnešních" překladatelů - odborníků je sice filologicky přesná, ale po výtce bývá namnoze bezduchá. Drtikol jako překladatel vnesl do textu živoucí, vnitřní světlo, které čtoucím rozzáří jas pravdy a vnitřního pochopení. Nemůžeme dost dobře ocenit tuto překladatelskou činnost, která zahrnuje největší drahokamy starobylé duchovní literatury lidstva - hle - toť kultura ducha na nejvyšší úrovni. Staroindická filosofie, vzniklá snad dva tisíce let před naším letopočtem a snad ještě dříve - i dnes zrovna tak žhavě hovoří, jako při svém vzniku a v celém průběhu svého trváni. O to je dnes ještě naléhavější.
Buddhistické spisy jsou skutečné poklady, ale osvobození v nich nenalezneme. Na duchovní cestě mohou být takové etapy, kdy kniha je nám překážkou. Tuto dobu musíme sami vystihnout. Vcelku platí, že spis mohu, ale nemusím probrat - na ničem nemáme lpět! Kniha je ale pomocníkem, i když její funkce je vymezena. Cíl uskutečníme výhradně jen praxí, a to pouze a bez výjimky přes hlubiny našeho nitra.
Pravda nepodléhá módě ani technickým vynálezům. Člověk, pokud byl a bude člověkem, bude se vždy snažit o to, aby se vrátil tam, odkud přišel. Což mi připomíná jeden Fráňův výrok: "Nirvána je náš přirozený stav." To se pak musí přijít k tomu podkladu Všeho. Je to jako v biografu: koukáme se na světelné obrázky, ale plátno, to čisté bílé promítací plátno zůstává stále stejné -jako nirvána - věčná, neproměnná -jen čistý podklad zůstane.
Naše snaha o poznání nespočívá ve vytváření něčeho nového, jde jen o odstranění starých omylů, klamů, nánosu nevědomosti. Tím se učení stává vlastně odnaučováním. Musíme si jasně uvědomit, že je-li nirvána náš přirozený stav, pak tento stav lidský je - nepřirozený!
Fráňa používal přirovnání k biografu, když mi říkával: "Musíš získat vhled," a pokračuje: "Je to jako v biografu - koukáš tam (ukazuje prstem dopředu), ale támhle (ukazuje palcem proti vlastnímu čelu), tam to 'někdo pouští' nebo lépe napsáno 'promítá'." A tohleto poučení jsem dostal od Fráni, věřte nebo ne, na spořilovském náměstí. Jak je vidět, nemeškali jsme v práci ani venku na procházce...
Člověk by měl směřovat k tomu "druhému" břehu asi tak, jako by plaval z potápějící se lodi. Slyšel jsem názor, že v dnešním světě nelze dosáhnout cíle, že dnes v Indii, nebo za časů Buddhy to bylo nebo je lehčí apod. Těm, kdo takto a podobně mluví, těm nevěřte! Sami se nesnaží a druhé strhávají. Osvobození je možné v každém čase a v každých podmínkách, vždycky byl rozhodující člověk a jeho touha po Pravdě.
V létě 1959 jsem seděl s Fráňou na terase ve vile v prvním poschodí - to jsme Fráňu přenesli, byl už trvale upoután na lůžko. Pozdní odpoledne - mlčení - pojednou Fráňa přerušil ticho: "Tady je ale krásně." Bylo to nečekané a působivé. Rozhlédl jsem se kolem a najednou jsem uviděl ty krásné stromy, zalité sluncem, tu sytou zeleň, ptačí zpěv - klid, mír, ticho a Fráňova svatá přítomnost... Ano, Fráňa uznával krásy tohoto světa, říkával však o nich: "Je to jen zrcadleni, odlesk nirvány."
Po smrti Fráňovy manželky Jarky zlikvidovala Anička Soukupová svůj dosavadní byt na Lhotce a přestěhovala se k Fráňovi, aby mu obětavě a s opravdovou láskou ve všem posloužila. S tímto stěhováním, které se provádělo po etapách, bylo spojeno mnoho pochůzek, a tak Anička musela z vily často odcházet. Zůstával jsem s Fráňou sám. Jednou také Anička někam odešla a nechala nám tam připravené jídlo. Byl to pulard, kuře z konzervy. Když přišla doba k příjmu potravy, ohřál jsem to a pak jsme s Fráňou jedli z jednoho hrnce, navzájem si nechávajíce ta "lepší" sousta. Kuře bylo bez omáčky a jedli jsme ho rukama. Když pak přišla Anička domů, hledala použité talíře a tázala se mě: "Snědli jste to?" Odpovídám: "Snědli" - a Anička: "A kde jsou talíře?" Odpovídám: "My jsme žádné nepotřebovali." Anička, ta dobrá duše, pohlédla na Fráňu - a když viděla v jeho očích naprostou spokojenost, pokývala hlavou ze strany na stranu, napůl s údivem, napůl s pochopením a šla vařit kafe. Co měla s námi dělat?
Jednou jsme si s Fráňou vyměnili role a on mě "za to" urychleně "nacpal do samsáry". Anička Soukupová musela zase jednou na delší dobu z vily, a tak jsme opět zůstali s Fráňou sami. Bylo to v době, kdy Fráňa již trávil většinu dne na lůžku, jen jednou nebo dvakrát denně jsme ho přenesli do křesla. Tak tomu bylo i nyní; Fráňa seděl v křesle a pokuřoval své oblíbené viržinko, já jsem se staral o vše potřebné. Anička odešla a Fráňovi se na lůžko nechtělo. Tak sedíme delší dobu proti sobě u stolu, načež Fráňa povídá: "Jdi se na chvíli natáhnout, jsi jistě unaven," a přitom ukazuje na svoje opuštěné lůžko. Nedal jsem se pobízet, protože jsem trochu unaven byl, jen jsem Fráňu všemožně obsloužil, zapálil vyhaslé viržinko, dal k ruce čaj a jen tak v kalhotách a v košili jsem si naznak lehl do Fráňovy postele. Myslel jsem si: "Tak, teď je to opačně, Fráňa sedí v křesle u stolu a já jsem v jeho posteli -teď ještě to samádhi a máme role úplně vyměněné." Také že ano - lehce jsem do Toho vklouzl... nevím, jak dlouhá doba uplynula, ale když jsem se "vracel", vědomě jsem postřehl, jak mě něco jakoby jemně, ale jistě tlačí rychleji "dolů". Můj první pohled patřil Fráňovi, který seděl v křesle, svým charakteristickým pohledem dával najevo, že něco nutně potřebuje. Hbitě jsem vstal a přinesl Fráňovi žádané. Pomyslel jsem si: "Tak vida, napřed mi TAM ukáže cestu a potom mě zase cpe do samsáry - no to jsou mi ale poměry!" A to všechno kvůli takové malé lidské potřebě!
S Fráňou jsem pobýval často a dlouhou dobu. Poslední léta to bylo denně, od rána do večera. Mohu jasně potvrdit, že Fráňa učil to, co sám žil. Byl dokonale odpoutaný, Jasný, Zářící jako jeho Učení. A přitom neskonale skromný a prostý. No a samozřejmě že ne každý ho pochopil. Jednou mi řekl: "Než dojdou k tramvaji, tak to zapomenou."
Jindy opět jedna paní, sedíc u jeho lůžka, na které byl poslední dobou upoután, rozváděla svoje "zajímavé" duchovní zážitky. Fráňa ji beze slova poslouchal. Když potom odešla, řekl jsem: "Proč jsi té paní neřekl, že takto se na to nemůže jit?" A Fráňa odpověděl: "No jo, ona se mě na nic netázala."
K Fráňovi do spořilovské vily přicházeli denně lidé se žádostí o pomoc nebo radu ve věcech duchovní cesty. Když dostal otázku, nikdy nespěchal s odpovědí. Napřed se uvnitřnil a až po delší chvíli odpověděl. Často se tázajícímu zdálo, že to dlouho trvá, a odpověděl sám sobě. Tím se ale ošidil o Fráňovu odpověď - ten se totiž v tom případě jižk otázce nevracel a neodpověděl. Dopadlo to většinou tak, že tázající se (a sám sobě odpovídající) byl spokojen, protože snad tuto otázku a odpověď vyřešil podle své představy, která mu vyhovovala - a bylo to. Na Fráňovu odpověď se muselo čekal třeba minulu, ale někdy i déle. Bylo při lom licho, lakový zvláštní Tichý Klid. A právě z tohoto Ticha Fráňa odpověděl - z nitra. Odpovědi byly vždy jasné, pravdu odhalující.
Fráňa měl i takzvané kouzelné síly (siddhi). Viděl jasně do lidí -vnitřním zrakem viděl slav prozáření čakramů. Měl léčivou sílu - mohl se podívat i mimo místnost, ve které byl, ale dohlédl i mnohem dál. Mohl se podívat do vyšších sfér. To jsou jen některé siddhi. Za ta léta, co jsem ho znal, hovořil o nich se mnou jen několikrát. Ale i kdyby o tom se mnou nehovořil, nemohl jsem to nevidět! (To platí o většině těchto siddhi.) Nerad o tom píši, protože jsou to věci "neuvěřitelné". Fráňa byl proti přeceňování významu těchto sil, proti jejich předvádění. Píši o tom jen stručně, a to ještě pouze pro úplnost. Vydávám svědectví.
O těchto siddhi vědělo jen pár jedinců. Například naprosto jasně viděl, čím byla zabarvena moje koncentrace, naprosto jasně viděl, ve kterém čakramu je moje vědomí (což jsme si spolu vyzkoušeli), a byl jsem nejednou překvapen, jak jasně a přesně ví o mé vnitřní práci, přičemž mi připomínal a radil, jak na to. Fráňa byl naprosto jasnovidný.
Přizpůsobil učení Buddhy dnešní době. Vyzdvihl vysoko jádro nauky - totiž odvislé vznikání. Poukazoval na výroky velkých mudrců a na shodu toho, čemu učili, co hlásali. Fráňova nauka je nepřemožitelná jako nauky všech arahatů, protože ti všichni vycházeli z učení Gautamy Buddhy, které je nepřemožitelné pro všechny časy.
Přišla ke mně jedna paní (P.), nenucené se posadila a pravila: "Tak už jsem to prokoukla -je jen zánik - vše je zmar, vše je pomíjející, vše spěje k zániku." Tak a podobně mluvila ta paní a já jsem jí jenom přál, aby dále pracovala a přicházela na další poznatky. Z absolutního hlediska zánik neexistuje - aby něco zaniklo, muselo by napřed něco vzniknout. Jelikož ale je jen ono Nevzniklé, Nezrozené, Neutvářené -jak by mohlo vůbec něco zaniknout? Není hmoty (jako takové), není času jako takového), není prostoru (jako takového). Jak to říkal Fráňa? "Není nic než..." Tady je charakterizován vrchol buddhistického cíle - nirvány, která je absolutně věčným Prázdnem, bezpočátečným, bezkonečným, všeobsáhlým, všudypřítomným Jsoucnem, Jednotou bez jakýchkoliv tvarů, bez vlastností. Není zde žádného působení, není zde žádného "je" a není zde žádného "není". Slova jsou slabá, slova nestačí - není zde takzvaně nic - a přece TO není nicota, je TO spíše Prázdnota. Až dosud jsem použil pouze negativních výrazů a kdybych chtěl použít výrazu pozitivního, řekl bych, že to je OSVOBOZENÍ.
Někdo může tohoto stavu dosáhnout na kratší nebo delší dobu, ale to není ještě to pravé - Fráňa říkal že: "TO musíš mít furt", neboli ten Osvobozený tím STAVEM žije stále.
Fráňovi jsem vděčen, že mi pomohl a spolehlivě ukázal cestu k Pravdě nejvyššího Smyslu. Učil nás, abychom se vzdali toho, co nám nepatří, abychom si vydobyli nejvyšší Chudobu (ve smyslu pradžňápáramity), v níž jediné bohatství je vykázáno tímto tělem zde, zatíženým šesti smysly jako podmínkou života. (Viz Buddhovu řeč "Kniha chudoby" ve třeti části knihy)
Nemohu než opakovat výňatek z Fráňovy poslední vůle: "Jinak hleďte co nejdříve na moji formu zapomenout, ale nezapomeňte, co jsem Vás všecky učil. Slova, která jsem mluvil, nechť ve Vás obživnou. Jinak mě nikde nehledejte, jsem všude - tedy také ve Vás, v Učeni."
Považuji za vhodné napsal alespoň několik slov o podobě konečného cíle buddhistické cesty. Tohoto cíle bývá dosaženo až po delší, poctivé a vytrvalé práci na sobě. - Udělat z tohoto boje jakýsi způsob života. Podoba tohoto cíle bývá zvláště u začátečníků provázena zidealizovaný-mi představami. Konečným cílem buddhistického učení není dosažení nějaké nebeské sféry, nýbrž dosažení nejvyššího poznání. Podstatné a výstižné slovo o povaze tohoto Poznání napsal Mistr Čandrakírti ve svém komentáři o "Nágárdžunově pojednání o relativitě" - cituji závěr: "Kdo hledají realistickou (konkrétní) nirvánu, ti nikdy neuniknou putování po světě. Z jakého důvodu? Protože nirvána spojuje všechny zvláštní znaky, je uklidněním veškerého pohybu a rozrušení. Nevědomí jsou vskutku všichni lidé, kteří vstoupili do řádu ve jménu učení a kázně jež existují v jejich představě, a hledají realistickou nirvánu, a tak upadli do špatného učení, jež není buddhistické. Myslí, že získají nirvánu stejným způsobem, jako dobývají olej z olejnatých plodin nebo máslo z mléka! Prohlašuji, že kdo hledají nirvánu ve skutečnosti, že oddělené elementy životní naprosto vyhasnou, nebudou lépe postaveni než nejdo-mýšlivější pohané."
A dále: "Mistr jógy, člověk dokonale vycvičený (v józe) (skutečně) nevytváří nic nového, ani nepotlačuje nic (existujícího), ani neuzná, že něčeho (nějakého skutečného elementu) může být dosaženo nebo že může být postižen absolutním poznáním atd." Potud Čandrakírti.
Ten, kdo toho dosáhne, bývá na samém počátku otřesen. Proč? Pozná totiž SKUTEČNOST - všechny iluze padnou a přijde poznání, jak člověk sám sebe klamal, jak hověl svému malému "jáčku". Nirvána je bez jakékoliv iluze - bez ega. Je to poznání velkého Já -je to poznání Pravdy.
Záleží nemálo, jakým směrem se na počátku cesty vydáme. Vždyť těch cest směřujících k nějakému tomu nebíčku je mnoho, ale jedna jediná je cesta vedoucí přímo k nejvyššímu cíli - je to cesta buddhistická. Co se týče morálky v životě následovníka našeho učení, není třeba se o tom v této knížce zvláště zmiňovat, vždyť velmi krásně je o tom psáno ve spise "Slovo Buddhovo" od profesora Nyanatiloky v kapitole "Postupné uskutečňování osmidílné stezky". Proto zde uvedu jen několik hesel: "varuje se braní života" - "bez hole a meče" - "pomíjí braní věcí nedaných"- "žije mravné"- "vystříhá se lži".
Tato etická kritéria je nutno si osvojit jako samozřejmost. Buddhismus se však nevyčerpává pouze zušlechťováním charakteru. Ten chara-ter se vytváří (nebo dotváří) paralelně s výší postupu na duchovní cestě. Duchovní cesta je v prvé řadě prací VNITŘNÍ náplně a k tomu je potřeba přijít na ten správný grif, který se získá cvičením čakramů. Návod na toto cvičení je uveden v druhé části knihy. V jistém pokročilém stádiu stezky nastává (zcela zákonitě) vnitřní přelom a potom už žádného následovníka Buddhova učení ani nenapadne jednat proti morálním příkazům, protože začíná jasně chápat zákon karmy a rozumět mu. Jeho duchovní úroveň (hloubka ustáleného vnoru jeho vědomí) je již víceméně sjednocena se Jsoucností. Po tomto velkém přelomu se začíná pozornost soustřeďovat na blížící se velký cíl a duch takového člověka (jeho vědomí) se dostává do takových hloubek, které nejsou obyčejným lidem žijícím smyslově ani zdaleka pochopitelné.
Fráňa Drtikol pomohl v duchovních problémech každému, kdo ho o to požádal. Věnoval se každému stejně a nezištně. Lidé využívali jeho hlubokou moudrost, rozhled, zkušenosti a ojedinělé duchovní schopnosti. Ale našli se i tací, kteří ho pomlouvali. Tito lidé hleděli na slupku, ale jádro jim uniklo. Ochudili se o mnohé. S těmito pomluvami úzce souvisejí pokřivené charaktery a tím i neschopnost správného pochopení. Jestliže Drtikol snad někdy použil silnějšího výrazového prostředku, měli se tito mudrlanti snažit pochopit ducha mudrcova výroku. Ale kdo ulpěl na formě, zůstal na povrchu, a tak si neviděl ani na tu pověstnou špičku vlastního nosu. A to již nepíši o jedincích, kteří se ohánějí Drtikolovým jménem a přitom ani nevědí, čemu vlastně učil.
Na Spořilově ve vile, kde Fráňa žil, vládla upřímnost, prostota, skromnost, opravdovost; žádné pokrytectví, žádná krásná slova. Ale také žádná úzkoprsost - nedali jsme se sešněrovat příkazy a zákazy, i když jsme je dodržovali, ale vnitřně jsme na nich nelpěli. Stoupenec Buddhova učení nemá na ničem lpět, ani na světských zvyklostech a příkazech, protože existují vyšší duchovní zákony, jejichž pochopení je důležitější.
Do spořilovské vily přicházeli denně různí lidé -jeden den bez návštěv byl spíše výjimkou. Velká většina si odnášela poučení nebo radu pro duchovní cestu. Leč někteří Fráňu nesprávně pochopili a odtud pramení různé pomluvy, o kterých jsem psal výše. Fráňa o tom říká:
"Bohužel lidé zaměňují učeni a ducha učení s osobou, která je poučuje. Pozorují osobu a neposlouchají učení. A protože každý podle sebe hádá, vidí v osobě na místo jistoty hrdost, pýchu; na místo pravého Sebevědomí ješitnost, slavomam; namísto moudrosti učenost, sečtělost; na místo vykládáni učení chvastounství; namísto otevřenosti vidi klam, faleš. Moudrý se však tím nedá vyrušit ze svého klidu, neb mu nezáleží na tom, co lidé o něm soudí. U něj je směrodatné, jak on sám o sobě soudí." (Rukopisný záznam s datem 18. 11. 1936.)
Nebo cituji z Fráňových zápisků ze dne 4.3. 1936: " 'Neházejte perly sviním' - to má ten význam, že když poučujeme někoho a užíváme různých přirovnání a symbolů a poukazujeme na své výsledky nebo činy, nebo řekneme něco, co ten člověk správně nepochopí - tak obrátí to vše při nejbližší příležitosti proti vám. Přizpůsobí to svému vědomí, svému intelektu, svému nazírání, své sečtělosti, zkroutí to, zmrzačí, a pak s tím jde do světa: "Hleďte ten říká, učí to a to! To je ale skandál!" - Jenže moudrého to neškrabe. On ví, že perla zůstala perlou." Tolik Fráňa. Pomluvám podléhají všichni velcí lidé - a nejen oni. Každý je kritizován nebo pomlouván, nikdo neví, kdo ho kdy pomlouvá. Kdyby to věděl, mohl by tomu člověku třeba dokázat, že lže nebo že ho vidí ve falešném světle, že se na to dívá z nízkého hlediska apod. Tito pomlouvači by měli obrátit pozornost do vlastního nitra a snažit se zjistit, co se tam u nich dá zlepšit na charakteru. A měli by práce věru dost! Jenže právě ti, kteří by potřebovali u sebe co zlepšit, obrací pozornost na druhé. Je to jev bohužel všeobecný. Ale Fráňa stál tak vysoko, že tam k němu pomlouvači nedosáhli.
Pes vyje na měsíc a ten si toho ani nepovšimne.