II.III. Návod ke cvičení čakramů

V samém začátku praktikování cvičení čakramů je nutno postupovat pomalu a rozvážně. Zpočátku totiž dochází u člověka k důležitým, zásadním přeměnám, a to jak karmickým, tak i myšlenkovým a duchovním, ale i přeměnám fyziologickým - viz kap. I, str. 15 o zduchovňování těla, změně struktury buněk apod. Proto by se mělo najíždět beze spěchu, rozvážně, moudře!

Několik dnů nebo i týdnů před započetím cvičení měli bychom se snažit o výcvik rytmizovaného dechu. Může se to dělat tak, že kdekoli při chůzi si budeme v duchu počítat třeba: čtyři kroky vdech, čtyři kroky pauza, čtyři kroky výdech. Chůze ne rychlá, ale pravidelná. Vyhovuje-li to někomu, může si počítat vdech a výdech na osm kroků, zkrátka jak mu to jde nejlépe. Hlavně si osvojit volný, uvědomělý rytmus.

Také budeme cvičit bdění - jasné vědomí, což je základ buddhismu a praktikuje se stále - při práci i odpočinku, celých 24 hodin denně, žádná neděle ani dovolená. Soustavně jsem si jasně vědom každého pohybu těla, každé myšlenky, každého hnutí mysli. Jde to nacvičit až do mistrovské ostrosti, ale nepřehánět to! Fráňa upozorňoval, aby se člověk nakonec nestal hlídačem vlastních smyslů. Musíme na to moudře - musíme poznat, že za tím vším, za těmi smysly, za tím bděním něco je - NĚCO!

Naše snaha po zrytmizování dechu, po bdění a snaha po uvědomování si jasného vědomí je základem naší vnitřní duchovní práce.



Dech spojený s vědomím - to je Síla!



Kdo cvičí čakramy, je vnitřně pevný, jistý, ovládá se. Jakékoliv duševní nemoce se mu vyhýbají - naopak: vnímá nebo je schopen vnímat jevy, které pudově žijící lidé neznají. Získává moudrost, která je mu východiskem k osvobození.

Jestliže jsme tedy dosáhli prvních úspěchů ve zrytmizovaném dýchání, ale také v uvědomování si jasného vědomí, můžeme přikročit k vlastnímu cvičení čakramů. pozici se zkříženýma nohama máme sedm čakramů (ruce na kolenou);v pozici ležmo na zádech (ruce volně podle těla) máme čakramů osm. této pozici ležmo vynecháme při cvičení čakram na konci páteřea místo něj "dýcháme" do kotníků (do obou současně) a potom do kolen (do obou současně) - pak následuje pohlaví, břicho atd.

Pozici buď se zkříženýma nohama nebo ležmo zvolíme podle toho, co nám nejlépe vyhovuje. Páteř má být rovná, to znamená, že v pozici ležmo si nedáváme polštář pod hlavu, a když, tak jen slabý.

Prostředkem těla vede nerv zvaný sušumna. Je to hlavní kanál ve středu páteře, do něhož proudí životní síla, která se odtud rozvádí do čakramů. Tímto středním kanálem prochází naše vědomí (v představě) při cvičení, míjejíc postupně všech sedm (osm) čakramů při vdechu a výdechu. Představme si to jako pumpičku - procházíme při vdechu nahoru a při výdechu dolů přes jednotlivé čakramy podle tohoto postupu:


Nabereme vdech z prsou (anáhaty) a vedeme jej nahoru
1. mezi oči, potom poprvé výdech na konec páteře,
nádech mezi oči, podruhé výdech na konec páteře,
nádech mezi oči, potřetí výdech na konec páteře,
2.nádech mezi oči a výdech do pohlaví (třikrát),
3.nádech mezi oči a výdech do břicha (třikrát),
4.nádech mezi oči a výdech do prsou (třikrát),
5.nádech mezi oči a výdech do krku (třikrát),
6.nádech mezi oči, poprvé výdech nad hlavu,
nádech mezi oči, podruhé výdech nad hlavu,
nádech mezi oči, potřetí výdech nad hlavu a nakonec
7. nádech mezi oči a výdech do celého vesmíru

Při tomto posledním výdechu do celého vesmíru natáhneme ruce nad hlavu a tento výdech vypustíme jakoby skrze obě ruce nahoru. Tím je jedno cvičení ukončeno. Pro zapamatování: vdech je vždy mezi oči. "Nad hlavou" není míněno tak zcela prostorově - ale určitě se na to přijde, jak to vlastně je. Výdech do celého vesmíru, to je obětování se, vyprázd-nění se, nebo též uvědomování si sounáležitosti se vším! Nebo též rozšiřování vědomí.

Tady upozorňuji, že zakončení celého jednoho cvičení se provede výdechem do celého vesmíru (jakoby skrze vzhůru natažené ruce) a "tam nahoře" se má ještě nějaký čas zůstat a nikoliv se vracet zpět dolů do hlavy (nebo do ádžni). (Jak radil jeden rozhlasový komentátor, vycházející z hatha-jógy, který se pohříchu nedržel autorského textu při rozhlasovém pořadu o prvním vydání Síly moudrosti na stanici KOBRA - nyní CLASSIC - dne 18. 2. 1993. V tomto rozhlasovém pořadu byl autorský text podstatné porušen ještě několikrát). Tento výdech do celého vesmíru, to je vlastně koruna celého jednoho cvičení. Zakončení celého jednoho cvičení nesprávným způsobem (vracení se zpět do hlavy), to je kardinální chyba; jasně to ukazuje, z čeho hatha-jóginové vycházejí, že totiž jejich duchovní pohnutky a tím jejich duchovní obzor začíná a také končí u těla, a tak se po zakončení čakramového cvičení (pokud je cvičí) musí vrátit opět k tělu. Ten, kdo cvičí čakramy, si začíná dříve nebo později uvědomovat rozsah lidského vědomí, jeho dosavadní omezenost a následnou možnost rozpětí dimenze vědomí; aby nakonec jako ovoce svého snažení poznal, že i to rozšiřování vědomí je vlastně iluzorní, zrovna tak jako celé naše chápání projeveného světa. Říkám kupř. "výdech do celého vesmíru" - no jo, vesmír, to je vlastně prostor, a tak si člověk musí probrat otázku: co je to vlastně prostor? Kružnice o nekonečném poloměru má střed všude - střed vesmíru je tedy všude - jsme tedy ve středu vesmíru. Jenže toto poznání ještě zdaleka není konečné - dalším úsilím jeden přijde na to, že žádný prostor vlastně neexistuje. Jak to může poznat? Intuitivně-duchovní cestou, neotřesitelným vnitřním pochopením. Je to jeden druh ovoce duchovního poznání.

Zrovna tak člověk přijde na to, že ani čas neexistuje, i když je to jeden z hlavních faktorů našeho pojímání projeveného světa. Čas existuje jenom v našem vědomí, v naší představě - my vnímáme čas svými smysly a my ten čas nemůžeme nikterak pojmout (uchopit) - protože čas je blud, na kterém se zakládá všechno naše chápáni toho, čemu říkáme život. A tak se pomalu začíná poodhrnovat opona onoho kolosálního klamu, kterému v Indii říkají Májá. A při tom všem, tato poznání o prostoru a času, to jsou jen taková malá poznáníčka; to hlavní, co ještě musíme poznat, to je ještě o "trochu" dál!

(Tam o několik řádků výše jsem psal o nekonečném poloměru a rozvedl jsem to až k tomu, že bychom tedy byli ve středu vesmíru. Tak zde by mohlo číhat nebezpečí pro toho, kdo by tuto (po pravdě napsáno) hloubavě-neplodnou hypotézu pojal jako egocentrismus nebo něco podobného - a tím také by se zde mohl "náhodou" uplatnit "zákon" o protikladech, jak o tom píšu na jiném místě - a to by bylo scestné!)

Podrobný sled nádechů a výdechů

(Pro snadnější a přehlednější znázornění popisuji postup cvičení jenom na jeden vdech a jeden výdech - jenže ve skutečnosti, hlavně zpočátku, budeme cvičit do každého čakramu aspoň třikrát, jak je ve zkrácené formě rozepsáno na předchozí straně.)

Na samém začátku cvičení uděláme nádech z prsou (anáhaty) a ve¬deme vědomí (v představě) přes krční čakram (višuddha) mezi oči (ádžňa); z ádžni pak výdech a vedeme vědomí dolů přes krk, prsa, břicho a pohlaví až do konce páteře. Nato uděláme druhý nádech z konce páteře, míjejíce směrem nahoru pohlaví, břicho, prsa, krk až do ádžni (mezi oči) - z ádžni výdech přes krk, prsa, břicho až do pohlaví - potom z pohlaví nádech do břicha, prsou, krku až do ádžni (mezi oči); hned nato z ádžni výdech přes krk, prsa, do břicha a z břicha učiníme opět nádech a vedeme vědomí přes prsa, krk, mezi oči (ádžňa), pak zase výdech z čakramu mezi očima a vedeme vědomí podle páteře skrz krk do prsou; pak nádech z prsou skrz krk mezi oči; dále výdech z ádžni do krku a nádech z krku opět mezi oči; předposlední výdech vedeme z ádžni nad hlavu do sahasráry a poslední nádech vedeme odtud mezi oči; konečný výdech uděláme tak, že zvedneme obě ruce nad hlavu a skrze ně tímto výdechem jdeme v představě do celého vesmíru.

Po celou dobu cvičení platí tempo postupu jednotlivých nádechů a výdechů dle toho, jak bez SEBEMENŠÍHO vypětí vystačíme s dechem. (Viz kapitola "O chybách, které se dělají při cvičení čakramů".)

Hlavní nervový kanál zvaný sušumna se nalézá uvnitř míchy a vede od konce páteře až do mozku. Vlevo a vpravo podél sušumny vedou dva další nervové kanály: vlevo ida, vpravo pingala, které vyúsťují u mužů ve varlatech a u žen ve vaječníkách a končí v nosních otvorech nebo přesněji napsáno v ádžně. kde se střetávají se sušumnou v místě, jež tvoří jakýsi uzel všech tří hlavních nervových kanálů každého člověka. Tato ida a pingala jsou ovladatelné lidskou vůlí - kdežto u sušumny je tomu jinak - cvičením čakramů vstupuje pránické proudění z idy a pingaly přímo do sušumny. Obyčejný člověk nemá na sušumnu žádný vliv (nemá o ní potuchy), nemůže ji tudíž vůlí ovládat, kdežto kundaliní-jógin, užívajíc ovoce uzrálého náročnou stezkou cvičení čakramů, ovládá vědomě schopností, moudrostí a poznáním sušumnu. Tady je možno ozřejmit si souvislost ovládání sušumny s takzvanými kouzelnými silami (siddhi), neboť právě toto ovládání je podmínkou k získání zvláštních schopností, které mají různé podoby. Tyto siddhi neboli "kouzelné" síly se mohou projevit jako předvídavost nebo léčivá schopnost nebo vnitřní vidění nebo vidění do dálky, vidění do vyšších (i nižších) světů (sfér), vzpomenutí si na mnohé předchozí existence a jiné.

Až dosud jsme hovořili o třech hlavních nervových kanálech (sušumna, ida, pingala); v Dodatcích (ve třetí části této knihy) se můžeme blíže seznámit s obšírnějším tibetským popisem psychického nervového systému (na str. 131). Následkem cvičeni čakramů uvádí se do života (probouzí se) hadí síla. Toto probuzení lze dosáhnout silnějším tlakem dechu při cvičení čakramů a nic na tom nemění, když cvičíme v poloze ležmo, vynechávajíce sídlo dosud případně neprobuzené hadí síly - múládháru. Intenzita tlaku dechu se nemá přehánět; hlavními činiteli jsou zde: řízený dech spojený s vědomím, vědomá pozornost a síla vnitřního soustředění. Dalším úkolem cvičícího je snaha, aby hadí síla (po svém probuzení) vystupovala vzhůru sušumnou. Někdo při tomto výstupu cítí v tomto místě teplo, jiný zase slyší jemné pískání. U někoho tento výstup probíhá bez zevních znaků, nicméně je si toho vědom. Vědomě soustředěná síla dechu vede k nezvratnému poznání, že vědomí a hadí síla jsou ve vzájemné souvislosti, možno napsat v jednotě. A to je důležité poznání. Vědomím řídíme sílu - silou řídíme vědomí! Čím výše hadí síla vystupuje, tím intenzivněji si uvědomujeme onu korelaci. (Odtud hluboký výrok Fráni Drtikola: "Kde si myslíš, že máš hadí sílu, tam ji taky skutečně máš.") Pravdivost a hloubka tohoto faktu je skryta pro toho, kdo zůstává v duchovním životě na povrchu a nedostává se k oněm hlubinám, které nabízí cvičení čakramů.

Když je již hadí síla usazena v hlavě, tu poznáme, že její projev nelze vyvolat chtěním nebo vůlí, nýbrž jen už výše zmíněnými a po¬znanými podmínkami.

A tyto podmínky jsou vlastně de facto ne-podmínkami - souvisí to s praxí nemyšlení. (O ne-podmínkách píši proto, že když se cvičící dostal již do těchto "výšin", poznává, že "tady" už není co podmiňovat. Proč? Protože v nirváně není žádné působení, a tak skutečně neexistuje nic, co by se dalo podmiňovat.) Fráňa: "Nic Tam není - nic Tam nehledej." Ano - v konečné fázi Cesty přemísťujeme vědomí nad hlavu do sahasráry. Mobilizujeme duchovní potenci inteligence se snahou o nemyšlení, jak je psáno v kapitole "Dharmy".

K tomu jen stručně: jednoho dne pocítíme na temeni (nebo pod temenem) hlavy jakoby jemné mrazení nebo "jako když lezou mravenci"; toto později přechází do (opět jakoby) "vzduchových bublinek" (těžko se to dá znázornit). Pak tyto úkazy sílí na intenzitě; hadí Síla je uvědomena -živě uvědomena - v hlavě. Nyní přichází na řadu onen pověstný uzel tří hlavních nervů (ida, pingala, sušumna) v ádžně - po jeho přetětí (rozetnutí) tlak vzduchových (teď už bublin) přechází (nebo sublimuje) do zvukového tlaku silné dimenze, která má vzestupnou tendenci, a Cíl je na dosah. Mimo tuto "technickou" stránku věci je nutno vzít v úvahu v knize již zmíněnou korelaci Síly s vědomím (viz předchozí strana); tuto korelaci je nutno dostatečně analyzovat do dokonale jasného poznání a teprve potom skloubit tuto čakramovou techniku s nemyšlením (což také znamená absencovat ego). Byly-li tyto podmínky stoprocentně splněny, je dosaženo Cíle.

Tento závěr není možno uskutečnit nějakou autosugescí či vypětím vůle (i když vůle je také nutná - ale ne sama o sobě), není to možno uskutečnit chtěním či zbožným přáním, nýbrž (jak jinak) osvojením si a zvládnutím patřičných podmínek.

Z Fráňovy rukopisné pozůstalosti cituji překlad z neznámého pramene:

"Zvláštní forma tantrické jógy zvaná kundaliní nebo též bhútašuddhi; tato jména se vztahuji na kundaliní-šakti neboli svrchovanou silu lidské¬ho těla, jejíž probuzení se touto jógou dosahuje, a na očistu tělesných elementů, jež po tomto probuzení nastává. Tato jóga je způsobena procesem zvaným šat-čakram-bhéda neboli proniknutí šesti centry pů-sobivostí kundaliní-šakti. Tato síla je bohyní Kundaliní Déví neboli tím, co se vine, neboť svým tvarem podobá se svinulému hadu spícímu v nejspodnějším tělesném čakramu v základě páteře, než je probuzena v oné józe, jejíž jméno nese. Kundaliní je božskou, kosmickou silou - energii v tělech.*) O tomto předmětu nalézáme zmínky i v jiných systémech než indických, ze kterých patrně byly v některých případech vypůjčeny. Tak v Kisala-i-changuma, v "kompasu pravdy" od prince Mahomeda Dara Šikoha udáván je popis "tří center" - matky mozku (rozumu) neboli "sférické srdce" - potom "cedrového srdce" a "liliového srdce". Jiné poukazy mohou být shledány v dílech mohamedánů Sufiů. Tak se praví o některých bratrstvech Sufiů (jako o Nagsbani), že jim byla Kundaliní metoda odkázána indickými jóginy jako prostředek k realiza¬ci, spíše však si ji od nich vypůjčili... " (konec citace z Fráňovy rukopisné pozůstalosti z neznámého pramene)

Již při první návštěvě mi Fráňa poradil, jak cvičit čakramy. Hned při druhé návštěvě jsem se Fráňovi svěřil, že mám s tímto cvičením jisté potíže, že totiž když "dýchám" v pozici se zkříženýma nohama do kolen, že se mi to tam rozdvojuje (jen to vážení zkuste!). Fráňa se smál a pak mi řekl, že ta kolena platí pouze pro pozici ležmo na zádech - jinak v ásaně se zkříženýma nohama se má "dýchat" (a začínat) od konce páteře, kterýžto čakram ovládá kotníky a kolena. Dost se mi ulevilo - jak je vidět, přišel jsem na Spořilov k Fráňovi jako mystické embryo, kterýžto stav jsem se snažil uvést do přijatelných poloh. Tato záležitost mě poučila o tom, že vědomí té paní, která poslouchala rozhlas a přitom se bavila s manželem a zároveň pletla svetr, těkalo z jednoho zájmového bodu na druhý - že vědomím mohu tudíž být v jednom okamžiku jen na jednom místě. Tak tedy: při cvičení čakramů v pozici se zkříženýma nohama nemohu "dýchat" do kolen, protože v obou kolenou nemohu být současně - kolena jsou od sebe dost vzdálena a vědomí těká z jednoho kolene do druhého.

Postup cvičení v pozici ležmo je stejný, jen s tím rozdílem, že vynecháme čakram na konci páteře a "dýcháme" místo něho do kotníků a kolen. Na závěr tohoto odstavce nutno podotknout: vědomí je to, co při cvičení čakramů "vodíme" od jednoho čakramu k druhému.

Jak již bylo řečeno, zpočátku budeme cvičit do každého čakramu aspoň třikrát. Postupně budeme zvyšovat počet na pět, pak na deset vdechů a výdechů. Později již počítat nemusíme, samo nám to řekne, kdy budeme se cvičením spokojeni. Po delší době se každý čakram "prodýchává" 15 minut i déle, takže potom jedno cvičení může trvat celkem dvě až tři hodiny - i déle. To závisí na tom, jaké máme podmínky, a nebo i na tom, co tomu chceme dát. Ovšem normálně stačí, aby celé cvičení trvalo půl hodiny. Je to ovšem zcela individuální. Celé cvičení provádíme bez přestávek - cvičit denně - nevynechávat. Pokud možno vždy ve stejnou dobu - když má člověk klid. V dobré pohodě, pomalu, klidně, nenásilně, při pravidelném dechu. Oči mohou být zavřené. Pozor -toto cvičení je cvičením duchovním, tedy nikoliv dechovým, i když dech zde hraje také svoji roli. Laskavý čtenář si zajisté povšimne v minulé větě slov: duchovním - dechovým; tyto dva pojmy jsou více spřízněny, nežli si na první pohled uvědomujeme - kořen slova "dech" je odvozen od pojmu "duch". Ale pojďme dále: záleží na houževnatosti, píli, trpělivosti, poctivosti. Co člověk udělá, to již nikdy nemůže ztratit! Je také dobré pochopit, proč má člověk ty čakramy cvičit, ale na to už musí každý přijít sám.

Důvod toho rozhodnutí, začít cvičit čakramy, je totožný s rozhodnutím nastoupit Cestu buddhistickou. A pohnutky k následování tohoto Učení není snad ani možno jednoznačně definovat. Každopádně je to osudové vybočení z dosavadní zaběhnuté životní dráhy, a tím paralelně nastoupení cesty k poznání pravého smyslu lidské existence. Je to roz¬hodnutí převážně intuitivní - člověku v tom světském mumraji něco jakoby nesedí, vidí všechnu tu marnost a pomíjejícnost a strastiplnost všeho dění a znechucen tímto poznáním, chápe se učení Buddhy a hledá v něm (a později nezvratně nachází) pravý původ svého já a smysl své existence, smysl života jako takového. Takže tady všecko záleží na člověku samém, je to zcela svobodné rozhodnuti, je to nezadatelné právo každého jedince kráčet touto ušlechtilou cestou, cvičit čakramy. A nenechat se od nikoho odradit! Výsledky budou mluvit za všechno. Jak je vidět, používá se při cvičení představy jako hlavního nástroje. A představu nelze podceňovat - vždyť celý náš život je vlastně jen představa - stále si něco představujeme, stále chceme něco zachytit svou představou, ať je to čas, prostor, či hmota, pravda nebo skutečnost, stále se naše smysly snaží o zachycení, ale uniká nám to.

Jenže tato představa se nesmí zaměňovat za fantazii. Být vpravdě duchovním člověkem neznamená být fantastou! Představa, jak o ní píši, je něco úplně jiného - jsem-li duchovně založen, chci poznávat zákony všehomíra - musím být na nejvyšší míru střízlivý, musím hodnotit duchovní jevy velice citlivě, uváženě, moudře - musím mít ostrý rozlišovací talent, abych nezabředl do domněnek, hypotéz. Musím být veden touhou po Pravdě! Tedy nikoli balancovat mezi bujnou fantazií a domněnkami! Právě to jemné chápání duchovních jevů, to ostré rozlišování nás vede blíže k cíli. A kundaliní-jóga je proces, který cílí ku konečnému poznání. K nirváně! A v té nirváně již žádná představa není. Tam je již pouze Skutečnost. Dosažení nirvány je nesdělitelné. - Zde bych se rád vrátil na str. 55, kde je psáno o představách začátečníků o konečném cíli (komentář Čandrakírtiho o Nágárdžunově relativitě).

Čakramové cvičení se může zdát velmi jednoduché a snadné, jenže v praxi je to těžší! To pozná každý, kdo se pokusí touto cestou jít. Znamená to, aby člověk při cvičení svým vědomím (představou) procházel od jednoho čakramu k druhému a aby se v tom kterém čakramu snažil skutečně být. Skutečně a vědomě. A jít do hloubky, což není tak snadné. Ty čakramy se mají při cvičení ozřejmit, "prohmatat" vnitřními smysly - máme o nich vědět. Jsem-li v čakramu plně soustředěn a pocítím-li vibrace, není to ještě to konečné -je nutno jít do větší hloubky - pak nastoupí jistota - Prázdno. Vibrace se mohou docela dobře použít při léčení, jak o tom píši na jiném místě, ale jak je vidět, "za" těmi vibracemi ještě něco je. Jenže při léčení se použijí vibrace i mimo čakramy, tedy v místě, které je třeba vyléčit. Také bychom se při cvičení neměli odchýlit od cvičebního postupu. Zvláště zpočátku, kdy člověk není ještě tak zkušený, se stává, že při cvičení myslí na něco úplně jiného (třeba na své starosti apod.). Je dobré si to co nejdříve uvědomit a navázat na další cvičební postup.

Pro zajímavost uvádím citát jednoho Fráňova žáka, J. Hešíka - vyjímám z jeho zápisků:

"Dne 4.5.1938 večer. Fráňa se usmívá - předtím 27.4. mi náhle řekl: 'Proto se ti nechce do toho druhého čakramu, že bys musel zase část toho "já"...' skáči mu nevhodně do řeči: 'změnit', on však říká: 'zničit'. Proto se rozhoduji, že prodýchám postupně všechny." Tolik J. Hešík.

Proč znova kladu takový důraz na cvičení čakramů? Protože tímto cvičením lze dosáhnout značné hloubky koncentračního vnoru - to mimo jiné. A do jaké míry tohoto vnoru dosáhnu, tam také adekvátně začíná ono hluboké duchovní svítání, poznávání Podstaty.

U nás se většinou provádí takzvaná tichá koncentrace - proč právě tichá? Dovedete si představit hlasitou koncentraci? Oni dosáhnou jistého stupně vnoru, zvyknou si spočívat v tomto stavu a zapomenou se "podívat nahoru"; lebedí si v tom, zažívají stav klidu, příjemný mír ducha a dělá jim to dobře. Na tom je nejhorší, že na tomto stavu ulpí a klamně si myslí, že už není kam jít výše, že už je to cíl. - Tragedie! - Přijde-li ke mně takovýto pomýlený jógin, dávám mu v prvé řadě pokyn, aby na tomto stavu NELPĚL - aby si na takový stav nezvykl a hleděl dál a výš! Prostě ho upozorním, že jakýkoliv pociťovaný stav není ještě zdaleka TO pravé. (Viz závěrečnou kapitolu "O pocitech a pozorování těla".)

Koncentrace jako taková není samoúčelná a v pravém slova smyslu je jen nezbytnou přípravou k nejvyššímu vnoru ducha, k samadhi. (A tam je stoprocentní absence pocitů.) Taková koncentrační příprava se v žádném případě nesmí provádět mechanicky, nýbrž s plným zaujetím, plným bděním směrovaným do nitra; každá koncentrace je vlastně vrcholná modlitba, která přechází právě k nahoře zmíněné stoprocentní absenci pocitů, a co hlavního: správná koncentrace má přecházet do sublimace hlubšího (nebo vyššího) stavu vědomí.

Nejlepší koncentrací je cvičení čakramů, kdy se člověk do té duchovní práce pořádně opře a praktikuje to o samotě, bez nejmenšího rušení a už vůbec ne hromadně nebo kolektivně. Tady můžete namítat, že v buddhistických klášterech se koncentrace provádí za účasti celého kolektivu mnichů. Toto však je dáno právě nezbytností klášterních podmínek, regionálními zvyky a pojetím vůbec. Od Fráni jsem několikrát slyšel, že mystika nepatří do spolku (nebo že se nemá dělat ve spo¬lečnosti). Na pozadí této společenské mystiky se jasně projevuje fakt, že se tito "mystikové" vlastně baví a nemá to tudíž nic společného s opravdo¬vou, hlubokou vnitřní prací na sobě.

Když si někdo řekne: "Nyní budu meditovat", tak z takové meditace obyčejně nic není - neříkat si: "já medituji" nebo "já budu meditovat" -prostě si k tomu sednout a zapomenout že "já medituji" nebo že "já cvičím čakramy"... Po cvičení nebo po koncentraci nebo po meditaci je nezbytné a velice účinné sedět dále v naprostém klidu a nechat to v sobě "dovařit". Tedy nikoli hned spustit stavidla smyslů.

Fráňa zdůrazňoval velký význam prodýchávání čakramů pro člověka. Osobnost nebo to malé "já" se musí potlačit a nejen to, musí se zcela zničit (mentálně), aby se dosáhlo Veliké Jednoty. Což ovšem předpokládá práci na sobě, velmi náročnou a dlouhodobou.

Jako malou ukázku z praxe cvičení čakramů, s jakými problémy se může člověk setkat, uvádím svoji vzpomínku: V r. 1948 jsem byl s Fráňou sám na verandě a Fráňa najednou vzal do ruky tužku a na kousek papíru začal kreslit vnitřní stav mého prozáření: krční čakram jako malý bod, kdežto prsní čakram neúměrně rozšířený přes celá prsa. Fráňa mi ke kresbičce řekl: "Musíš to prodejchat tak, aby byly (ty čakramy) všechny stejnoměrně rozsvíceny - netentýruj to furt do těch prsou, ony ty čakramy mají totiž tu vlastnost, že jeden 'žije' na úkor druhého." Takže jsem poznal, že to asi nebude žádná "legrace", a šel jsem do toho. Nakonec se čakramy "rozplynou" a zůstanou jen dva: Slunce a Měsíc -aby i tyto splynuly a nastoupila Prázdnota.

Nemá každý to štěstí, aby měl jasnozřivého gurua, který by mu přesně řekl, co a kde má procvičit, na jaký úsek se má upnout. Mě takové štěstí provázelo celých 16 roků. To ale nesmí nikoho odvrátit od snahy -je třeba pracovat a vytrvat! Poctivá práce (a také šikovná práce) přinese plody.

Cvičí-li někdo čakramy a neví-li si s něčím rady (a možné to.je, protože tato praxe přináší mnohé otázky a problémy) a nemá gurua, nebo aspoň v tomto směru zkušenějšího přítele, nechť si uvědomí, proč cvičí. Čeho chce dosáhnout. Čisté pohnutky a otázka položená v klidu do nitra přinesou správnou odpověď! Sami v sobě máme hledat schopnost poradit si. Nechť však nikdo nepochybuje, že bude-li toho třeba, dostane se mu plné pomoci.

Je nutno jasně pochopit princip duchovního pojetí praxe; pochopit ten jemný inteligentní grif, na kterém se zakládá naše vnitřní snažení. Ten silnější tlak dechu, jak o tom píši shora, se použije při uvedení síly do života (při jejím probuzení), ale toto není zdaleka všecko - při probu zení síly používáme hlavně svých zkušeností, získaných při cvičení čakramů. Ten dech je jen opora. V tomto stadiu probuzení síly se zúročují všechny nebo téměř všechny výsledky denní vnitřní práce, t.j. bdění, kon-troly dechu, brzdění myšlenek, jasného vědomí, koncentrace - no, jak je vidět je to cesta náročná a nic se nám nedá zdarma!

Ještě některé další pokyny: jestliže se nám někdy cvičení plně nedaří - analyzujme, čím je to způsobeno - může to být třeba nedostatek klidu, nedostatek soustředění (třeba po rušném dni) apod. Správné soustředění a tudíž i správné cvičení přináší člověku uspokojení, klid, jistotu. Dále: není nutno, ba je nežádoucí se přepínat! Nejde-li nám cvičení, přerušíme ho a za nějakou tu chvíli začneme znova. Nic nedělejme násilně. Na druhé straně se však výsledky dostavují po vytrvalé, trpělivé, cílevědomé práci. Samozřejmě, že přicházejí chvilky, kdy člověk trochu vysadí, ale po "nabrání dechu" přichází etapa plná vnitřního úsilí, kdy opět zabereme naplno.

Sedmý čakram sahasrára

Při praxi cvičení čakramů znamená dosažení sahasráry nejvyšší stupeň osvícení! Kolik nejušlechtilejších synů a dcer lidského rodu toužilo dosáhnout tohoto tisíciplátečného lotosu? A kolika z nich se to podařilo? Bylo jich hodně nebo málo?

Psát nebo hovořit o sahasráře je celkem zbytečné, protože cokoli se o Ní napíše nebo řekne, neodpovídá ani zdaleka přiměřenému znázornění. Nicméně jí se musí dosáhnout!

Každá spekulace nebo hloubání nás vzdaluje od cíle. Spekulanti říkají: "Přece tomu musím rozumět, ne?" Jenže to není správné; rozumování a s ním spojené neplodné hloubáni nevede k poznání podmínek nutných k dosažení duchovního pokroku. Mezi spekulativně-rozumovým chápáním duchovna a mezi dosahováním reálných duchovních výsledků je veliký rozdíl. Toto si uvědomit znamená uvolnit si těžkou překážku na duchovní stezce. Kdo tento uzel rozetne, ten...

Není třeba tomu rozumět, ale o to více je třeba toho dosáhnout. A když jsme toho dosáhli, tak už tomu nemusíme rozumět a ani rozumět nemůžeme. Nejvyšší poznání je nad rozumem. Když člověk přijde k pravému poznání, tak rozum stojí poslušně mimo, klíč k dosažení leží kdesi úplně jinde. Jednou Drtikol řekl: "Člověk si myslí, že si něčeho vydobyl, ale potom, když přijdou ty věci (tím myslel pravé Poznání), tak nad tím otvírá hubu." Takže jedno je zapotřebí: cvičit čakramy v rámci buddhistického učení. Je to cesta směřující vzhůru, je to cesta vedoucí k cíli. Známe-li někoho, kdo celou cestu již prošel, znamená to hodně.

Je zbytečné a neúčinné praktikovat dosažení sahasráry, když ještě nejsou stejnoměrně prosvíceny všechny čakramy. Bylo by hrubou chybou chtít urychlit proces vývoje a zrání. Nemůžeme nic přeskakovat. Člověk musí uzrát! A uzrajeme prací na so¬bě. Vypěstovat si v sobě smysl pro poctivost, trpělivost, nehonit se za výsledky, za zážitky (tyto přicházejí samy bez chtění), nespoléhat na pomoc vyšší bytosti, nic si nenamlouvat, být realisty (duchovními realisty). Každý krůček si musíme vydobýt těžce a poctivě.

Dosažením sahasráry vnikáme do oblasti nadvědomí. Dalo by se napsat, že vědomí se změnilo v nadvědomí - rozum je zde mimo hru (v ofsajdu). Dialekticky vzato, můžeme napsat, že kvantita se zvrátila v kvalitu. Účinná duchovní práce spočívá ve vycvičené schopnosti poznávat určité (smyslově nedefinovatelné) podmínky, které vedou k Uskutečně-ní. Velice k tomu pomáhá cvičení čakramů. A když v rámci buddhismu cvičíme čakramy, přijde během určité doby etapa, kdy je nutno začít s praxí nemyšlení. Tuto dobu určí guru a není-li, určíme si ji po zralém uvážení sami.

Vyvrcholením cesty je skloubení tohoto nemyšlení s prodléváním nad hlavou (vědomí nad hlavou, tomu nás učí též cvičení čakramů). Musíme se dostat nad hranici vlastního vědomí - jinak se udržujeme pod oním "magickým" mezníkem vlastní osobnosti, v zajetí ega. Kdo není z jakéhokoliv důvodu schopen pochopit tuto kardinální pravdu, ten pojímá (a bohužel nezřídka i vykládá) Buddhovo učení jen v rámci své duchovni nedozrálosti. Ale nejde pouze o to pochopit tuto pravdu, ona se ta pravda musí prakticky provádět a to je bohužel dosti těžké.

A když to tedy nejde, tak tito hledači pravdy přecházejí na etickou stránku učení a vracejí se k samým základům buddhismu hlásaje: "Kéž všechny bytosti jsou šťastné a zbavené utrpení!" Toto je správná motivace, se kterou všichni buddhisté vstupují do sanghy; jenže před námi je ještě dost schůdků a příček a otázka je, kolik lidí a jak (nebo do jaké hloubky) toto učení chápou (a prakticky provádějí).



Zde poukazuji na mimořádně důležitou řeč Gautamo Buddhy, kterou uvádím v závěru této knihy. Tato řeč se jmenuje "Kniha chudoby" a je nutno ji chápat nejen jako řeč, ale i (a hlavně) jako cvičení. O tomto cvičení "Kniha chudoby" se zmiňuji jen proto, že tuto knihu píši v neposlední řadě také kvůli písemnému zachování svých duchovních zkušeností. "Kniha chudoby" představuje závěrečnou etapu duchovní cesty - proto bych každému doporučoval, aby to "hned" nezkoušel, stejně by to zůstalo bez žádoucího výsledku. Protože duchovní cesta má svůj postup, svůj sled, svůj vývoj - a není možno to přeskakovat. K následo vání duchovní cesty je nutná velká dávka serióznosti. Pro každý vývojový úsek cesty je potřeba uvědomovací výcvik vědomí - a já neznám lepšího prostředku nežli cvičení čakramů.

Zanechat hloubání, zanechat hypotéz, spekulací, rozumování a jalových úvah. Duchovní život člověka, který jich nezanechá, se vyčerpává právě tím jalovým, neplodným hloubáním a faktické, reálné výsledky nejsou k ničemu. A logika, ta nauka o správném myšlení? Vyjímám z Fráňových zápisků (bez data): "Logiky lze použít pouze v oblasti poznatelného, představitelného a zkušenosti - tudíž v oblasti smyslově skutečného světa určitých hodnot; ona selže v oblasti nadsmyslové, transcendentální, metafyzické a stane se neplodnou spekulací." Potud Fráňa. Ano - jak je psáno výše: je zbytečné o sahasráře psát nebo mluvit - JÍ MUSÍ BÝT DOSAŽENO!

Končím návod na cvičení čakramů a přeji plného zdaru!



ZPĚT NA OBSAH