Západ slunce
František Hein
V mnohých podivných zákrutech vine se řeka, vypadající jako stříbrný had, kterého pozoruji z pokraje lesa a vysoké stráně. Soumrak tiše přichází s postupně klesajícím slunečním kotoučem k obzoru. Řeka se leskne, že se mi nechce oči od ní odvrátiti. - probírám se z této přitahující podívané a ubírám se k cíli cesty na vršek, nahoru nad lesem.
Krásné, překrásné Posázaví.
Sedím nahoře nad lesem, na vonném jetelišti. Dívám se - a - dívám. Zjišťuji čas. 1/2 9. Zlatěčervená kulička klesá lehounce k obzoru. Na pravé straně nad obzorem jsou rozeseti drobouncí obláčkové - jako stáda beránků, bílé a nadýchané. Obloha na straně protější, levé, je zachmuřena. Hrozivě temné, těžké mraky, zakrývají na této straně obzor. Slunce k nim neodvolatelně spěje. Kol - kolem je ticho. Z ticha jakoby nesměle - začínají se ozývati hlásky skřivánků. Toť jejich večerní modlitba. Hned tu - - zas tam, a znovu na druhé straně jeteliště. Sedím, dívám se a poslouchám. Je 3/4 na 9. Stín jehličnatého háje padá nepozorovatelně na jetel. Zpěv skřivánků, božích miláčků, jako zázrakem - okamžitě umlká.
Je ticho. Tu a tam ozval se tikot cvrčka. Avšak i ten za chviličku zmlkl. Ohnivá kulička přechází do červenava. Rychle mizí za tmavofialověmodrými mraky. Chvilku je viděti červenavou zář, odrážející se od temných mračen. Posléze i ta mizí. Hrdélka skřivánků se místy opět ozvala. Ale - tak slabounce - - ještě slaběji - a již jako ze spaní tu a tam - slabounce zatikali. Zmlkli nadobro.
Je ticho. Božské ticho. Rudá koule se znovu vynořila z černajících se mračen, těsně nad obzorem. Září jako div, okamžik, dva, tři. Mizí. - Je klid - ticho. Je mi dobře. Vím, že též pro mne je to nejvyšší modlitbou . . .
Hvězdonice nad S. 14.7.41
Vybráno z knihy Zlomky poznání od Františka Heina.