Zřím
Zřím v hlubinu svou věčnou bez mezí. Zřím - vyprávím vám o živoucím, nekonečném štěstí. Ve svém zření vidím, nekonečné kolotání života.
Zřím opět odtud, odkud před tisíci věky Já jsem zíral. Stále totéž vidím - nekonečné straspitelné kolotání.
Z hlubin věčna hledím na sen, který od věčnosti stále sním Usmívám se všemu tomu, v nevědění vím.
Vím, že před tisíci léty - zrovna jako dnes - vím, že před sto léty, taktéž jako dnes! Vím, že před tisíci věky, taktéž Já jsem zíral - zrovna jako dnes.
Vím, že nevím, vím, že v nevědění vše je obsaženo. Vím, že před miriady věků, zírání se nezměnilo. Jsem to stále já!
Hledím v hlubinu svou věčnou - vyprávím pohádku nekonečnou - před tisíci léty, zrovna jako dnes. Jsem stár - starší nežli stařec čas - jsem mladší, než rodící se vážka vodní v třpytu slunečním. O štěstí vyprávím vám dále, které v nesčetných variacích, zdánlivě se vrací stále. Jde a nejde, stále stejné - stojí, letí - nehýbe se! Stále na tě hledí Klid!
Píseň svou jsem krátkou dopěl - písní tou jsem já. Vyzařuji ze sebe a vsoukávám do sebe - stále zlatá vlákna. Předu stále na svém věčném stavu, stále věčné tkanivo. Předu, abych předl - myšlení mé službu vypovídá a svět zpět do sebe souká, aby opět nastal Klid!
Vybráno z knihy Zlomky poznání od Františka Heina. (Heinem vloženo také do knihy Vůně nebes.)