Jak už jsem uvedl v úvodu mého předchozího článku, Buddhova poslední slova pronesená mnou a Jendou Lípou kdesi v Krnově, se pro mne stala symbolem setkání, které můžu beze všeho nazvat osudovým. Až by se mi chtělo zvolat: "pěkná náhodička"!
Jenomže nazývat tyto už na první pohled podezřelé příhody náhodami, by bylo docela krátkozraké. Protože jak už kdysi pronesl Albert Einstein - "Bůh nehraje v kostky". Neboli náhody nejsou. Vše má svou příčinu i následek, jak je dobře popsáno v teorii odvislého vznikání patičča samuppáda.
Ani má tak trochu nečekaná pracovní cesta do Krnova (místo kolegyně, která zrovna náhodou onemocněla) a následné setkání s Jendou nemohly být výjimkou a směle se tak zařadily do okruhu událostí řízených osudem. Toto setkání nakonec zapříčinilo, že jsem se dostal k učení Fráni Drtikola a začal praktikovat cvičení čakramů a o čtyři roky později jsem odešel ze severovýchodu Moravy do Prahy. Nemálo náhod nenáhod, které mě dovedly až sem, se přitom muselo stát. Mnoho šťastných a mnoho nešťastných okamžiků jsem musel zažít, mnoho nejrůznějších shledání mě muselo potkat a mnoho plánů a záměrů muselo krachnout, aby se všechno stalo tak, jak se stalo (a stát mělo!) a já mohl, například nyní, napsat pár řádek na tento web.
Určitě zdaleka nejvíc se o to zasloužila touha, touha po Poznání, po Pravdě. Jak říkával Fráňa svým žákům při vysvětlování odvislého vznikání - "Když je toto, je i tohleto, a když není toto, není ani tohohle." A tak opojen touhou po Poznání protloukal jsem se životem a zároveň jsem se mu učil. Hledal jsem pevnou půdu pod nohama, abych byl připraven lépe odolávat a správně analyzovat jeho rozmary v podobě nečekaných náhod a osudových událostí. A jak už to tak bývá, kdo hledá, najde.
K ujištění se o platnosti těchto zákonitostí jsem často využíval paralely z oblasti kvantové teorie. Především mě zaujal dnes už všeobecně známý fakt, že subjaderné částice na úrovni mikrosvěta neexistují v přesně daném okamžiku a určitém místě, ale spíš projevují sklony existovat a jejich pozice se dá vyjádřit pouze pomocí pravděpodobnosti výskytu. Navíc podle toho, jak se na tyto nejmenší elementy hmoty díváme, se někdy jeví jako částice a jindy zase jako vlny. Tento paradoxní jev kvantová fyzika vysvětluje tím, že naše vědomí je schopno ovlivňovat realitu - to co chceme vidět (měřit), to dostaneme.
Z toho lze dovodit, že na úrovni makrosvěta to musí fungovat na stejném principu. Tím, jak myslíme, ovlivňujeme náš život a budoucnost a naše představy se podle karmických podmínek postupně realizují. Vědomě usměrněné myšlenky tak představují ohromnou sílu, která v konečném důsledku dokáže přivodit ty nejpodivnější situace jevící se jako náhody. A co teprve nemyšlení podle Učení Fráni Drtikola!!!
Leckomu se na první pohled může zdát, že náhody vytváří v životě jakési křižovatky, na kterých za nás slepě určují směr a člověka pasují do role jejich obětí. Ale není tomu tak. Za nimi se skrývá ať už vědomé či nevědomé směřování, které se někdy projeví překvapivým, avšak spravedlivým způsobem.
Dan Majtner, 14.12.2007
© Dan Majtner
Komentáře:
Pavel Šolc: Dovolím si připojit komentář. Patičča samuppáda (řetěz příčinnosti neboli odvislé vznikání - plný text v knize Síla moudrosti viz zde) osvětluje, jak dojít k cíli, k "vyhasnutí strasti". Říká, co NEDĚLAT proto, aby člověk (tím neděláním) došel k cíli. A Fráňova věta "Když je toto, je i tohleto, a když není toto, není ani tohohle" je trestí odvislého vznikání: když je zaslepená nevědomost, je i strast, a když není, není ani strast.
Dan zde podle mého názoru spojuje dvě odlišné věci - používá patičča samuppádu jako stvrzení koloběhu karmy. Touha po pravdě je chvályhodná (a přítomná jako hnací motor zejména na začátku snažení), ale na konci cesty musí i ty nejchvályhodnější a nejvznešenější touhy (myšlenky) uhasnout.
Antonín Šlechta: Článek od Dana je konkrétní postřeh, názor konkrétního člověka na "původ věcí" na jeho cestě. Správné konstatování, že "vše" je podmíněné a zároveň podmiňující - odvislé vznikání.