Seznámení s Učením Fráni Drtikola

Michal Štěpánek



Poté, co jsem se značným štěstím v říjnu roku 2006 převzal zásilku knihy Duchovní cesta, kterou jsem si objednal od Standy Doležala, byla číše touhy poznat někoho z žijících žáků Fráni Drtikola naplněna. Pak už to šlo ráz naráz, a po několika výměnách emailů s žáky Evžena Štekla, jsme se na konci roku domluvili na setkání s Janem Lípou.

První osobní setkání proběhlo podle domluvy na Smíchově. Podali jsme si ruku, seznámili se a dohodli se, že se místo posezení v restauraci půjdeme projít, když bylo ten den venku tak krásně. Měl jsem připravené nějaké otázky, na které jsem se chtěl zeptat, ale v jeho blízkosti se mi myšlenky uklidnily tak, že jsem již neměl potřebu na něco se ptát.

Šli jsme tiše, a poté jsem mu pověděl o tom, že při cvičení čakramů mi nevychází dech, když dýchám do kotníků. "Je to otázka zrytmizovaného dechu. Ale do čakramů se pohybuješ vědomím v sušumně. Dech je jen pomůcka. Vlastně se ani nepohybuješ, protože při správně prováděném cvičení není čas a ani prostor.... Můj Mistr, Evžen Štekl, říkával, že na začátku je cesta těžká, a potom, potom je ještě těžší! A smál se. Na duchovní cestě si musí člověk pomoct sám, stejné je to i u těch čakramů. I tady, nebo právě tady, platí ono známé nebát se chyb, chybama se člověk učí.... Dělej to nejlíp, jak umíš. Ono ti to pak "samo" bude pomáhat a ukazovat cestu."

A když jsme se bavili na téma vegetariánství, protože jsem nejedl maso už téměř rok, řekl: "A co to má společného s duchovnem? Je dobrý si to zkusit, ale je třeba si uvědomit, že je to pořád ego. Sice jemnější, ale je to pořád ego." Odpověděl jsem mu, že nechci, aby se zvířatům ubližovalo a že tím jídlem se na tom vlastně nechci podílet. "Ale je to přeci jejich karma. Nejsi Buddha, abys jim jejich karmu dokázal rozpouštět. Smiř se se světem, s tím, jaký je. Jak říkal Fráňa: "Vzal jsem svět jako dobrý." Neboli dle Bible: A Bůh uviděl, že je to dobré.... Takže si to nekomplikovat, ale zjednodušit."

Došli jsme k řece a dívali se. Řeka se koupala ve třpytu zimního slunce. Labutě zrovna vzlétaly ze stříbrné hladiny. "Tak tohle je prožívání. A prožívání vede ke strasti. Ono je To ale nad prožíváním. Jen se dívat. Nehodnotit to, nehloubat o tom, nerozlišovat, není to ani dobrý ani špatný. Nakonec zjistíš, že je to všechno jenom tady." A ukazuje na hlavu.

Šli jsme dál okolo řeky. "Trochu života do toho umírání!" Povídá a směje se. "Postavit se k tomu čelem." A pokračovali jsme v rozhovoru cestou přes most směr Vyšehrad.

"Důležité je, být si vědom těla, pohybů, dechu, následně pak pocitů, přání, myšlenek.... Když bdíš nad nádechem a výdechem, ego tam není. Je To mezi nádechem a výdechem. Máš To tisíckrát za den. Mezi myšlenkama." "A když se objeví nějaká nechtěná myšlenka?" Zeptal jsem se. "To není mé já, to mi nenáleží. Uvědomit si, myšlenka, a vrátit se k bdění."

Vyprávěl jsem mu o svých duchovních zážitcích. A on mi na to odpověděl: "Zážitky a vize jsou jen patníky u cesty. Vracet se k nim znamená, nejít kupředu. Nezabřednout na zážitcích, jsou to jen milníky u cesty."

"Důležitá je nejvyšší chudoba. Všeho se vzdát, abys Vše získal."

"Stačí opravdu jen ta blbá trpělivost a vytrvalost. Soucit - vměšování ega. Soucítění - nechat věci volně plynout - nezasahovat svým egem. Bdít! Zjistit jak to funguje.

Ale nespěchat. Karma. "Kdybys Toho dosáhl brzo, co bys pak dělal po zbytek života", jak mu to pověděl Evžen, který na toto téma zavtipkoval, když řekl, že on Toho dosáhl za 14 let. Kristus to měl ve 33 letech, Evžen ve 36 letech - vždyť přece není Ježíš - a smál se."

Procházeli jsme se přes Vyšehrad a místa, kde se procházel i Fráňa. Prošli jsme také okolo domu, kde v jednom z bytů bydlel právě Evžen.

"Duchovní cesta není náhražka - zklamu se životem, prací, nemám přítelkyni, atd. a pudu do kláštera.... Takhle ne! Duchovní cesta je korunou života!"

"Dostat se mimo prožívání - nevytvářet nic navíc tím, že se budu chovat takhle a takhle - jako to vegetariánství - ale to tě nikam nedovede."

Při rozloučení povídá: "No, já si myslím, že by to mohlo bejt dobrý..."

Jsem vděčný za toto setkání, které ostatně také nebylo poslední. Můžu ho s jistotou považovat za osudové. Otevřelo mi nejen dveře k Učení Fráni Drtikola, ale hlavně k přátelům praktikujícím toto Učení, dalo by říct dveře do sanghy, která je velkou oporou při uskutečňování Učení, i když každý cvičí sám - viz. Individuální duchovní praxe a význam sanghy.

K tomu bych ještě rád dodal, že na samotné praxi se nedá nic ošidit, nic totiž nepřijde zadarmo a jen tak. Člověk se musí opravdu snažit, aby se Světlu přibližoval a splýval s jeho povznášející lehkostí a jasem. Jak říkal Evžen: Makat - makat - makat - ale nepřehánět to. Toto osudové setkání s pozdějším dobrým přítelem a seznámení se s Učením, se odehrálo kvůli různým zkušenostem v minulosti, ale také kvůli tomu, že jsem rok před setkáním uviděl na internetu jednu fotografii pána, který se jmenoval František Drtikol a v jeho rozzářené tváři a očích jsem uviděl To, co jsem vždycky hledal - dokonalé Štěstí a Světlo Pravdy.



Ve Strakonicích dne 9.7.2009





© Michal Štěpánek