MOTTO:
Poctivě na sebe zapomenout!
Fráňa Drtikol
I.
Paměť sama o sobě je schopnost ukládat, uchovávat a vybavovat si informace o předchozích zkušenostech. Schopnost zapamatování si je člověku, stejně jako jiným živočichům, a v poslední době zjišťujeme, že i rostlinám, dána v rámci hranic jejich fyziologie. Práce s pamětí je však u člověka odlišná od jiných zvířat, mezi něž člověk vždy patřil. Člověk si na rozdíl od většiny z nich může vzpomínat cílevědomě. V rámci procesu zaznamenání, prožití zkušenosti a vzpomenutí na ní, je přítomna neoddělitelná fáze. Zapomínání či zapomenutí. Zapomínání je znakem úpadku. Přesto: Zapomínání je přirozená funkce paměti.
II.
Nelze si aktivně pamatovat úplně vše, ačkoli se k rozvoji paměti člověk několik desítek tisíc let a možná i celou svou existenci, přirozeně i cílevědomě vyvíjel. Dostáváme do aktivní, každodenně použitelné paměti stále více informací. Tedy až do nedávna. Dnes se již nové generace, vlivem neúnosného množství okolo přítomných informací nesměruje k rozvoji paměti a tuto schopnost přenechává vnějším, většinou technickým přístrojům a zařízením, vnější paměti. Přesto paměť zůstává důležitým a nezpochybnitelným zdrojem lidství a jeho civilizace. Co bychom byli bez paměti? Pouze instinktivně jednající tvorové. To by nám ovšem nezamezovalo schopnost sdružování se, ale omezovalo racionalitu. Nabízí se proto otázka: nedochází již k tomu?
A přesto: Zapomínání je přirozená funkce paměti.
Zmínili jsme aktivní paměť, dodejme, že máme i tu pasivní. Paměť dělí věda na celou řadu jiných, ale tyto nejsou pro tento výklad podstatné. Souvisí s krátkodobou a dlouhodobou pamětí. Krátkodobá paměť, (nebo také paměť pracovní, operativní) je vědomá aktivní část paměti, ve které se odehrává většina psychických procesů. Dlouhodobá paměť je relativně pasivní část paměti uchovávaná v nevědomí. Její kapacita je hypoteticky neomezená. Nicméně lze pozorovat, že s množstvím zapamatovávání si také roste množství zapomínání.
Vše co prožíváme a s čím přicházíme do styku, se ukládá buď v krátkodobé či dlouhodobé paměti, něco je také pomíjeno, nezapamatováno, něco je pomíjeno už smysly při prožívání, apod. Upamatování si napomáhá bdění, vědomé prožívání přítomného okamžiku. Schopnost paměti i rozpomíná se tedy lze cvičit, jak každý ví ze školy. Dlužno dodat, že není vůbec od věci cvičit paměť nejen kvůli věku a používání informační techniky, ba právě naopak...
III.
Rozpomenutí se na něco, co se nestalo a neexistuje je fantazie. V jogickém výcviku mysli, při meditačních technikách bdění apod. Je důležité potlačování fantazie prováděné prostým soustředěním na přítomný okamžik s intenzivním vnímáním právě prožívaného, což vede k poznání skutečnosti v přítomném okamžiku. Opakem by byly fantasmagie, které ovšem bohužel můžeme vidět u mnohých "zaručeně správně" jdoucích duchaborců. Také fantazie je přirozenou funkcí a schopností naší mysli a pro denní život, inovace, umění či vynálezy je do značné míry potřebná. Ale nikoli nezbytně nutně. Pokud se to s ní přežene, stane to patologickým jevem, který pak řeší psychiatři. Totéž platí i o jogickém, mystickém, duchovním úsilí. Pokud je naším cílem dosažení osvícení, tedy poznání Skutečnosti, Pravdy, přítomného okamžiku, není nutné rozvíjet fantazii do extrému. Ostatně tím se nestáváme šťastnějšími, ale právě naopak a navíc ztrácíme kontakt s realitou, považujeme za reálné něco, co je pouhou představou, v horším případě utkvělou.
Čili - zapomeňte na to. Tím, že nerozvíjíte fantazii, ji nejen neztrácíte a můžete v případě potřeby dále použít, ale skrze bdění dokonce získáváte jinou schopnost, a sice intuici. Intuice a fantazii se mohou jevit podobně, ale jsou zcela opačné a vzájemně se vylučují. Nicméně, zatím co při rozvíjení fantazie ji nerozeznáte od intuice, při rozvíjení intuice rozeznáte užití fantazie. Ano, je nutno zmínit, že si můžete vzpomenout i na to, co se nestalo, co neexistuje nebo co se ještě nestalo. Tenká hranice mezi fantazií a intuicí pak vymezuje vztah vzpomínky k realitě. To se týká například problematiky tzv. mystických stavů, vzpomínek na minulé životy apod. Fantazie nás neposouvá vpřed v duchovním vývoji, ale je pouze obdobou snění ve dne.
Zdá se být paradoxní, že naše civilizace, založená na paměti, zcela opomíjí význam zapomínání. Samotné zapomínání je nejen důležitou fází zapamatování si, ale také učební metodou. Jak bychom mohli vědět, že si něco pamatujeme, kdybychom si na to nemohli vzpomenout ve chvíli, kdy to aktivně nedržíme v mysli? Musíme tedy zcela zákonitě napřed zapomenout, abychom si mohli vzpomínat. Nebojte se tudíž zapomínat, protože je to jedna nutných fází práce s informacemi. Navíc, nic z toho, co jste bděle prožili, nikdy zcela a napořád nezapomenete. To prostě ani nejde.
Zapomenout je ovšem nutno na všechno. Kdo, co jste, kde a jak žijete, odkud pocházíte i co vás má čekat. Na ničem nelpět a nic neočekávat. Vše pustit, opustit, zapomenout. K bdění, prožívání přítomného okamžiku není třeba paměti. Nepotřebujete k tomu hodnotit to, co právě prožíváte, neboť to by už nebylo bdění, ale pouze přemýšlení, hloubání, které od bdění vzdaluje. Při bdění se činnost mysli přirozeně zastavuje, zatímco při hodnocení prožívaného, při porovnávání a srovnávání se činnost mysli rozjíždí, unáší vás a za chvíli již nebdíte, ale sníte během dne. S hloubkou zapomenutí dosahujete jak hloubky koncentrace, tak i intenzity bdění. A i kdybyste nedělali jinou praxi než bdění, tak při poctivém zapomenutí na sebe byste osvícení zaručeně došli. Vždyť ono to osvícení je právě provázeno poctivým zapomenutím na sebe. Právě takovým, jaké cvičíme během bdění.
Zapomeňte na vše! Zapomeňte na to, čím jste, zapomeňte na to, co jste se naučili, zapomeňte na to, co jste zažili. Zapomeňte na špatné i dobré. Nelitujte zapomenutého. Prostě jen zapomeňte. Naučte se zapomínat. Pokud tak učiníte, pomůže vám to právě k poctivému bdění, vědomému životu v přítomnosti. Nebojte se zapomínat. Nebojte se vracet na začátek, vracet zpět k bdění tak, jako byste vše viděli jak poprvé. Nebojte se vracet i za cenu, že by se mělo jednat o návrat do nového života. Budete-li se vracet k bdění, jste stále na cestě k osvícení, ať už jste kdekoli, čímkoli a kdykoli.
VI.
Zapomenutí je ovšem také nutný předpoklad splnění přání a tužeb. Jedná se část magického rituály, kdy si napřed přejeme, čím vroucněji, tím více dáváme energie splnění přání. Ale pokud si stále přejeme, pokud na cíl svého přání nezapomeneme, nemůže se přání splnit. Každý zná ze svého života příklady toho, kdy on nebo jeho blízký něco hodně chtěl, ale nepřišlo to. A nakonec se to dostavilo ve chvíli, kdy už o to neměl zájem, kdy na to zapomněl. Většinou to pak neznalý člověk v takovou chvíli odmítne. Ale to je špatně. Právě v takovou chvíli by to měl s povděkem přijmout, neboť i kdyby to odmítl, vynaložená energie, která se vrací tzv. bumerangovým efektem po splnění přání, má další vliv na žadatele. A pakliže tento plně nepřijme výsledek své evokace - přání - bude dopad negativní. Proto pozor na přání, ale i strach a obavy! Kontrolujte je během dne, omezujte, minimalizujte jejich počet, nic si nepřejte. K tomu vede samo bdění. A pokud tak napříště učiníte, bude mít přání o to větší sílu a o to pravděpodobněji se vyplní. S jednou podmínkou ovšem, až po zapomenutí na přání.
V.
Zapomenutí na sebe sama (na ego, já, moje...) je stejně důležité, a pro duchovní praxi a postup možná i ještě důležitější než vzpomínka.
Bdělá pozornost, vědomá činnost vede k zapamatování. Nebojte se zapomínat. Ale také vzpomínat. Tím se mimo jiné cvičí paměť. Opakování matka moudrosti, říká se. Nebojte se opakovat. Ničeho se nedržte, na ničem nelpěte. Naučte se zapomínat, abyste mohli žít čirou přítomností, a mohli se rozpomenout, rozpomenout na To původní, na to podstatné, na To za vším, na Pozadí, Rozpomenout s velkým R, nebo, jak by řekl Fráňa: "Poznat"!
Jestliže jednou něco poznáte, naučíte se, prožijete, a následně to zapomenete, nepřijde to vniveč, není to ztraceno, ale pouze latentně uloženo a objeví se to, vynoří v pravý čas.
Avšak pozor! Zapomenout můžete i na samotné osvícení, tlak na temeno či vnitřní dech, jak se již některým nepozorným žákům přihodilo... To však není oním zapomenutím na sebe, o němž mluvil Fráňa. V takovýchto případech upozorňoval: "To musíš mít furt!"
Obecně platí, že pokud si na konkrétní stav, či právě osvícení, dokážete vzpomenout, již ten stav "máte", jste v něm, resp. již jste jím. Ale také obráceně!
Jan Lípa, 2.4.2019
(c) Jan Lípa
Poznámka: Na tento článek navazuje článek Pavla Šolce - Když bdím, nejsem, který je jeho pokračováním.