RECENZE: František Drtikol - Duchovní cesta

Nakladatelství Svět nabídlo českému intelektuálnímu čtenářstvu na konci roku 2004 svou publikací "František Drtikol - Duchovní cesta" vhled do specifické části vývoje tuzemského spirituálního života. František Drtikol (dále jen FD), narozen 3. 3. 1883 v Příbrami, zemřel 13. 1. 1961 v Praze - Spořilově, je znám širší veřejnosti jako nyní již světově uznávaný český fotograf první třetiny 20. století. Méně známé je jeho fotografické dílo z 30. let, které bez ohledu na komerční aspekt vyjadřovalo jeho spirituální zkušenost. A jen specializovaným kunsthistorikům nebo drtikolovským obdivovatelům je známé jeho dílo malířské z období jeho ústupu z veřejného uměleckého života.

Veřejnosti neznámé je jeho dílo na duchovním poli. To vykonával především svým vlastním životem a působením na své posluchače a návštěvníky nejprve od konce 20. let v pražském ateliéru ve Vodičkově ulici a pak od druhé poloviny 30. let v propůjčené vilce na Spořilově. FD žádné vlastní psané dílo nezanechal, kromě svých deníků, dopisů přátelům, poznámek na útržcích papíru nebo několika úvah o smyslu svého díla fotografického či malířského. Existují záznamy jeho výroků v poznámkách žáků nebo později zachycené vzpomínky žáků. Tento psaný "materiál" koloval po vlastech českých v různé podobě a sám pisatel těchto řádků se svého času podílel na znepřehlednění písemných pramenů k dílu FD, když kompiloval ze dvou různých samizdatových verzí třetí, obsahově širší verzi.

Je velkou zásluhou sběratele a obdivovatele díla FD Stanislava Doležala (nar. 1961), že vstoupil do těchto edičně kalných vod a sestavil publikaci, která veřejnost komplexně seznamuje s dostupným duchovním dílem FD, slovním i výtvarným. Ve své úvodní stati Doležal čtenáře podrobně seznamuje s prameny, ze kterých čerpal, včetně jmenovitého uvedení přátel a žáků FD, z jejichž svědectví též vychází. Velkou předností této Doležalovy práce je její nestranný přístup; nezvýrazňuje pohled na mistrovo dílo z pozice některé ze skupin žáků, která by se mohla považovat za pravověrnější, nezastírá z dnešního historického odstupu některé dobově podmíněné výroky FD (k nim se ještě vrátíme). Vedle již vydaných publikací o výtvarném díle FD nebo vzpomínek některých žáků je tato kniha první ucelenou informací o osobnosti FD a jeho esenciálním směřování, a to převážně jeho slovy či obrazy. Zbývá už jen zpracovat jeho překladatelské dílo, které stále koluje v mnoha nesignovaných opisech a kopiích. FD překládal z němčiny a pro něj a jeho žáky (a posléze žáky jeho žáků, i pro další generace žáků) to byla studijní literatura. Cenné na těchto překladech hinduistických a posléze buddhistických spisů je způsob překladu - FD překládal to, co ho z hlediska duchovní praxe zaujalo, jak spis pochopil, co procvičil, co prožil. Doufejme, že naše společnost najde dost síly intelektuální i ekonomické, aby se někdo tohoto úkolu podjal a ukončil tak některým nesolidním esoterickým nakladatelům možnost dědictví FD vykrádat.

Bezprostředním podnětem pro Drtikolův intenzivní duchovní život byl Weinfurterův "Ohnivý keř". FD neměl žádné vyšší filosofické či teologické vzdělání, byl vyučený fotograf a poté absolvent mnichovské fotografické školy. Byl však originální, tvůrčí, silný člověk, který vlastním úsilím, prožíváním bolestných životních zkušeností, brzy postoupil přes osobitě pojatou křesťanskou mystiku k neméně osobitému "divokému" buddhistickému osvícení (tj. osvícení bez vedení osobním tělesným mistrem). Ve svém chápání spojení mužského a ženského principu v božství, a později v nirváně, se stal prvním novodobým českým tantrikem. To vše předložené texty průkazně a přesvědčivě dokumentují.

Závěrem se dostávám ke stránce osobnosti FD, která není veřejnosti známá a mezi známými, přáteli a žáky FD byla jablkem sváru. Od května 1945 a pravděpodobně až do své smrti byl FD členem KSČ. V jeho pojetí to bylo specifické propojení buddhismu s aktivní, spíše sociální než politickou, společenskou angažovaností. Věc je to stále citlivá a proto raději ponechávám FD samého hovořit o spojení buddhismu s dialektickým materialismem: "Ten vedoucí, co tvrdil, že dialektický materialismus neuznává zákon příčiny a následku, je vůl. Nepochopil to a neštudoval. V posledním čísle "Praha - Moskva" by se mohl o tom znovu přesvědčit. Je v tom článek o sjezdu biologů a Lysenko, jeden z nejlepších biologů, potírá jiné biology, kteří uznávají, že zasahuje neznámá síla (Bůh) do dějů v přírodě, a Lysenko to vyvrací a říká (Mičurin), že je to odvislé vznikání a že musíme znáti - poznati - příčiny, které vyvolávají změny u rostlin a zvířat. A pak to prakticky využít. To samé jako Buddha. Poznat "odvislé vznikání", pak když znám příčiny, podmínky, tak ne se s tím poznáním spokojit, ale prakticky je využít a podle toho žít. ... Bylo by záhodno, aby školení funkcionářů se více zaobíralo dialektickým materialismem. ... A tak nakonec přijde se k tomu, že samsaro je ve skutečnosti nirvána, že není žádného rozdílu mezi nirvánou a samsarem..." (Z dopisů žákům na str. 248, dopis ze 14. 10. 1948.) Nebo odsouzení katolické církve a potažmo celého křesťanství v předvečer zahájení komunistické likvidace církve: "...Nikdy si nemyslete, že jste "ubozí červíčkové", jak to radí katolická církev a tak zvaná křesťanská mystika vnucuje svým ovečkám. Ne! Nikdy nesmí mít člověk strach před Bohem. Jak v jedné upanišadě stojí: "Nebojte se mě, vždyť Vy jste Já (Átman)". Když upadlo pravé poznání, začal člověk klekat, spínat ruce a plazit se před tváří Hospodinovou. Dokavad bylo poznání, tu stál člověk zpříma a rozpínal ruce. V Indii nikdy neklekají, ale sedí se zkříženýma nohama, zpříma, páteř se nehrbí. To "plazení" si vymysleli církve, páteři, jedni z největších vykořisťovatelů lidí." (Z dopisů žákům na str. 245, dopis z 13. 1. 1948.). Pamětníci praví, že se FD osobně nedopustil žádného násilí na nepřátelích strany, ale v kritických letech byl aktivním členem místní organizace KSČ na Spořilově. Možná, že tento fakt byl, bez vypočítavosti, příčinou, že jeho schůzky s přáteli a žáky na Spořilově nevyvolaly žádnou negativní reakci represivních složek komunistického státu. V každém případě se jeho osobitost projevovala i zde. Případným kritikům jsou určena slova FD, která, týkajíc se původně obrazů, se dají vztáhnout na celý jeho život: "Mým obrazům přijde se na chuť během doby a podle stupně inteligence trvá to někomu krátce, někomu déle. Někdo nepochopí moji práci za celý svůj život. Má práce není pro dav." (Z textu na str. 291.)

Vlastimil Rajnošek

8.-9. 5. 2005, Ein Bokek, Izrael



© Mgr. Vlastimil Rajnošek



Na této stránce byla původě umístěna anotace Nakladatelství Svět ke knize "František Drtikol - Duchovní cesta". Dnes ji naleznete ZDE

UPOZORNĚNÍ: V měsíci dubnu 2009 vyšla v Nakladatelství Svět kniha "František Drtikol - Duchovní cesta, svazek 2.", která je volným pokračováním první knihy.

Dne 5. září 2009 na ní v Lidových novinách v příloze Orientace vyšla recenze Daniely Iwashity pod názvem "Nejlepší filosofie je - - - zavřít hubu".

Recenzi si můžete přečíst ZDE

Další recenze na knihu "František Drtikol - Duchovní cesta, svazek 2." tentokrát od Aleše Palána vyšla pod názvem "Fráňa osvícený" v literárním časopise HOST č. 4/2010.

Recenzi si můžete přečíst ZDE

Novou recenzi od Vlastimila Rajnoška na knihu "František Drtikol - Duchovní cesta, svazek 2." si můžete přečíst ZDE